„Naše země nevzkvétá,“ prohlásil kdysi prezident Havel. Nedávno jsem si na to vzpomněla a přišlo mi absurdní, že zrovna já mám tento výrok uložený v hlavě. Na rozdíl od všech teoretiků jsem totiž za jeho „vlády“ pracovala v hradním administrativním aparátu, odkud jsem ve zkušební lhůtě utekla. Kdybych měla napsat, co se tam dělo, bylo by to hodně smutné povídání. Každopádně tehdy mi připadala naše společnost přece jen soudržnější než je teď. Zřejmě za to může postupné ukrajování svobody projevu, které Fialova vláda tvrdě nasadila od začátku vstupu na pomyslný trůn. Kdo si s nimi dovolí nesouhlasit, je okamžitě proruský agent, troll a dezinformátor. Premiér sám se přitom rád staví do role intelektuála a demokrata, ovšem svými činy obsah těchto pojmů zcela devalvuje.
Samozřejmě vliv tohoto ideového směřování se projevuje nejen na internetu. Pokud vyslovím nesouhlas s mnohými kroky současné vlády, jsem okamžitě zařazena do škatulky „koblihy“ – voličky pana Babiše. Protože v tom černobílém vidění světa nemůže člověk patřit jinam. Že ale někdo nemusí souhlasit s Babišem, Fialou, Rakušanem, Okamurou, Zelenským, Putinem aj. si velká část Čechů odmítá připustit. Možná z toho důvodu, že každý z nás povinně musí nést prapor nějaké politické strany. Já ho nenesu a odmítám nést. Protože jsem všemi těmi aférami totálně ubitá a moje důvěra vůči jakémukoliv politikovi se nachází ve fázi nula.
Na současné tragické situaci mi přijde jako nejhorší chování české vlády, která je vůči EU absolutně servilní a doslova papežštější než papež. Důsledky tohoto postoje dopadají na běžný život nás všech. Na jednu stranu neustále čtu, co všechno převratně technologického jsme vymysleli, na straně druhé se tu začínají prezentovat praštěné nápady typu, že přece v zimě nemusíme topit a proč mít teplou vodu k dispozici celý den. A pak ještě závěrem nějaký chytrolín vytáhne, že naši předci ztížené podmínky taky zvládli.
Zatímco ve světě sílí trend zkracování pracovní doby, u nás posloucháme rady, ať se senioři (často nemocní) vrátí do práce a my pracující si přibereme více úvazků. Prosím pěkně, tohle je ten pokrok? Pokrok znamená, že ve chvíli, kdy nejsme jako Evropa na nic připravení, začneme zavádět opatření na ochranu životního prostředí? A zároveň můžeme jedním dechem dodat, že dodnes neexistují páteřní trasy pro rychlovlaky (u nás se o nich stále jen mluví), tudíž letiště stále praskají ve švech. A já jako Češka mohu také podotknout, že sice máme skvělou síť veřejné dopravy, ale není dne, abych někam nedojela se zpožděním.
A pak si otevřu internet a tam se dočtu, že jsme si žili nad poměry, proto musíme utahovat opasky. Já si takovou dobu pamatuji. V devadesátkách jsme neměli opravdu vůbec nic a ještě nás drtila vysoká nezaměstnanost. Na dovolenou jsme si vozili jídlo z domu, ovšem už ani to nás dnes nespasí. Protože potraviny jsou tu tak nekřesťansky drahé, že i v Německu (až na maso) ve většině případů v supermarketu ušetříme. A to Němci berou několikanásobně větší mzdy.
Televizní ekonomové do tohoto marastu přicházejí se svými hraběcími radami. Pan Kovanda (to je ten se špatnou barvou na vlasy) nás třeba nabádá, ať si odpustíme dovolenou a raději si z těch peněz vytvoříme finanční polštář. Zajímalo by mě, v jakém světě on vlastně žije. Zřejmě v tom, kde se létá na Maledivy. Protože třeba já bych za tu svou pětidenní cestu do Polska tak zaplatila nájem a nějaké další poplatky a nezůstalo by mi nic. Jednoduše z té útraty bych žádný polštář nevytvořila. A obávám se, že nebudu sama.
Za další neuvěřitelné peklo považuji skutečnost, že dobrovolně posíláme do válečného konfliktu na Ukrajině zbraně. Nevím, jestli někoho napadlo, že dodáváním munice se válečný konflikt nevyřeší a nikdy také nevyřešil. Když už se premiér Fiala tak velice angažuje ve prospěch Ukrajiny a zároveň se prezentuje jako demokrat, proč neiniciuje jednání o míru? Místo toho sem přicházejí noví a noví utečenci, kteří tu hledají jakýsi ráj. A pak jsou překvapeni, že my Češi povinně platíme zdravotní pojištění, odvádíme daně z výdělku a že opravdu kvůli nim nejsme povinní oprašovat (kdysi povinnou) ruštinu, ale naopak by se oni měli učit česky. Trpícím se musí pomáhat, ale jestli se válečný konflikt rozšířil až do Užhorodu, kam se vystěhuje celé východní Slovensko? Navíc tady nějak uniká, že Ukrajinci mají úplně jiné zázemí, zázemí státu, který dlouhá léta tvořil součást obrovského Sovětského svazu. A ten nás okupoval. Ještě generace mých rodičů si pamatuje na příjezd tanků. A samozřejmě ten syndrom velké země je v Ukrajincích hluboce zakořeněný, dodává jim sebevědomí a suverenitu v chování. Tedy něco, co nám Čechům chybí. Dál to rozvádět nebudu a nechci. Protože to opět vede k černobílému uvažování, s nímž nesouhlasím. Pokud příchozí utečenci projeví zájem, nabídněme jim pomocnou ruku. Ale určitě nemůžeme před nimi prosebně klečet, aby se začali učit jazyk, hledali si práci a podíleli se aktivně na chodu naší společnosti. Každý dospělý člověk totiž musí chápat, že má nějaká práva, ale zároveň i povinnosti. Bohužel ta stříbrná lžička, kterou vláda vložila uprchlíkům do úst, jim brzy zhořkne. Protože česká rozdělená společnost, která reálně měsíc od měsíce chudne, se začíná projevovat vůči nim velice negativně. A odnesou to pak v důsledku i ti, kteří se chovají normálně a slušně.
Přijde mi, jako bychom my Češi opět čekali na nějaký zázrak, který ale sám od sebe nepřijde. Dostali jsme se do skutečně politováníhodného stavu, v němž dochází k tomu, že poklidnému odstranění cizí vlajky z české sochy asistuje policie, zatímco pan Rakušan v koutku své kanceláře vymýšlí nová opatření k potírání „ dezinformací“. Za dezinformaci se totiž dnes označuje každý názor, který není v souladu s vládní rétorikou.
Když jsem před pěti lety ovdověla a přišla přes noc úplně o všechno, říkala jsem si, že okolní svět stále normálně běží svým tempem a já se do něj budu po čase moci vrátit. Ten svět už ale bohužel zaniká. A vhání ty z nás, jež odmítáme politiku jedné strany a myšlenky, opět do vnitřní emigrace. Vypadá to, že jsme se zjevně zatím dostatečně nepoučili. O to tvrdší náraz nás teď čeká.