Ještě před rokem by mi připadalo absurdní, že se do druhého kola prezidentských voleb dostanou kandidáti spjatí s temnou stránkou naší minulosti. Ale absurdita se stala realitou, přičemž naši čelní představitelé křičí, který z těch dvou je demokratičtější kandidát. Křičet můžou, ovšem tím zároveň rozdělují občany na demokratické a nedemokratické voliče. A to mi připadá naprosto nehorázné. V důsledku to pak podněcuje jen verbální agresivitu, kdy se hlavně ve virtuálním světě lidé napadají. Dlouho jsem nečetla a neslyšela, že by někdo napsal a řekl: „Nesouhlasím, ale respektuji.“ Naopak se každý snaží co nejvíc pozurážet toho druhého. V horším případě ho rovnou udá. Máme na to už přece speciálně zřízený úřad.
Moderní doba také přinesla novinku, kdy „pražští lepšolidé“ hovoří s despektem o obyvatelích jiných regionů. A nejde ani tak o despekt, jako o výzvy k likvidaci těch „nevzdělaných buranů“ s děravou kapsou.
Já tyto rozzuřené Pražany chápu. Jednu takovou „Pražanku“ jsem měla v bývalém zaměstnání a byla to s ní vážně legrace. Na akciích si přehazovala třicet milionů. V práci však chodila zásadně v bílém fasovaném oděvu, aby si neničila své oblečení, a odmítala platit 500 Kč za firemní garáž. A pak se v kantýně na obědě za 20 Kč chlubila tím, že se její synátor kamarádí s potomky nejmenovaného politika. Tato paní inžernýrka (z luxusní pražské adresy) samozřejmě mluvila o méně movitých kolegyních i klientech s velkým pohrdáním a přitom se sama chovala jako neempatický křupan z pastoušky.
Je určitě každého osobní věc, koho volí a půjde volit. Já druhé kolo vzdávám už kvůli svým předkům, ale nikoho k tomuto kroku nenabádám. Pokud je ale vizitkou moderního demokrata to, že před rokem 89 udával druhé, tak pak tímto „vyspělým“ demokratem opravdu nejsem a ani se s touto myšlenkou nemohu vnitřně ztotožnit. Znám naštěstí řadu lidí, kteří si za bývalého režimu nešpinili ruce spoluprací se zlem a navíc si dokonce ještě pamatují politické vězně a procesy. Zbytek občanů zřejmě postihla kolektivní ztráta paměti. A co mě úplně odrovnává, když třeba na profilu signatářky Charty 77, která si ještě před měsícem stěžovala na perzekuci bývalého režimu, najdu výzvu, kdy ponouká své sledující k volbě jediného demokratického kandidáta. Ať si ho sama volí, ale proč k tomu burcuje ostatní?
„Nestranná“ média teď štvou proti Babišovi a zdůrazňují jeho minulost. Nicméně vystudovat za socialismu školu pro špiony, schvalovat okupaci a zároveň jít v lednu 2023 položit na hrob Palacha věnec, mi přijde podstatně nebezpečnější než to, že se někdo v zahraničním obchodě chtěl mít dobře. Mimochodem já měla ve třídě dvě dcerky tatínků z Koospolu (podnik zahraničního obchodu) a také synka jednoho lampasáka, tudíž vím, o čem mluvím. Dcerka toho stranicky vyššího soudruha z Koospolu nám dávala ochutnávat Snickers, zatímco soudruh lampasák nám od armády zdarma sehnal autobus, když se ho soudružce třídní nepodařilo zajistit. Tím chci konstatovat, že i mezi kolaboranty režimu určitý rozdíl byl, i když já osobně neakceptuji ani jedno. Zároveň ale uznávám, že pan generál pečlivě zapracoval na své „image“. Zatímco pan Babiš vypadá jako vzteklá tetka, pan generál by mohl z fleku sednout na bělouše a nechat se efektně zvěčnit jako TGM na poštovní známky. Bohužel ale občanům zjevně nedochází – my nehledáme prvního manekýna, nýbrž prezidenta.
Ale rozumím, že se teď na nás venkovany Praha šíleně naštvala, zjevně její sídliště stále obývají tisíce uvědomělých multimilionářů. Nám na venku se totiž vlivem nesmyslných cen energií a potravin daří špatně. A tak přicházím s návrhem, jenž by vše krásně a elegantně vyřešil. Než házet na mimopražské regiony Napalm (což se bohužel v diskusích „lepšolidí“ objevilo), Praha by se měla stát samostatným městským státem. Volila by si, koho chtěla, žádní „burani“ by jí do toho nekecali a jistě by spěla opět k zářným zítřkům.
My ostatní bychom si přesunuli vládu třeba do Pardubic. Přestali bychom řešit 68 pohlaví, začerněnou tvář a jiné nesmysly, a začali bychom více pracovat na opětovném vybudování skutečně demokratické společnosti, která nestojí na základech jako cenzura a udávání, nýbrž pěstuje solidaritu, pokoru a úctu k našim předkům. A snaží se především o to, aby i její děti měly dobrou budoucnost. A na rozloučenou bychom se mohli složit Pražanům na zmíněného bělouše. Tak fešného prezidenta na hezké známce by si jistě zasloužili.