Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Žijeme opět v totalitě, totalitě korektnosti

Uvažuji nad tím už delší dobu, vlastně od chvíle, kdy jsem se dočetla, že tu máme přes padesát pohlaví. Nechci se pouštět do polemiky s tímto názorem, zaráží mě na něm pouze skutečnost, kolik prostoru se podobným bizarnostem v médiích dostává. Když jsem před lety trochu externě koketovala s žurnalistikou, bylo mi kladeno na srdce, ať píšu to, co lidi nejvíce zajímá. Já si ale pořád nedokážu připustit, že po podobných nesmyslech čtenáři opravdu prahnou.

Kdyby ty bizarnosti zůstaly jen v rovině pohlaví. Ale ono se to překulilo do témat týkajících se rasismu a xenofobie. Považuji za dost absurdní, abychom si my ve středu Evropy pomalu dávali za vinu obchod s otroky, trýznění původních obyvatel v koloniích, nebo postavení Afroameričanů v USA. Já sama za sebe mohu konstatovat, že jsem státy nikdy nenavštívila, a tak nemám žádný vhled do problému, který mi přijde tím pádem dost vzdálený. Stejně vzdálené mi připadají i pokusy nacpat do každého historického filmu alespoň jednoho člověka nebílé pleti. Jistě, bylo to pro Evropu naprosto typické, že se tu ve středověku proháněly hordy nebělošských občanů. Větší hloupost jsem už dlouho neviděla. Přesto mě ale nejvíc pobuřuje, že se začalo třídit, která umělecká díla jsou svým obsahem či vyzněním závadná a která ne. Za to by se nemusel stydět ani proslulý inkvizitor Tomáš de Torquemada. V okamžiku, kdy začneme přepisovat dějiny a doslova kádrovat umění, měli bychom se nad sebou především vážně zamyslet.

Dobře si totiž pamatuji čas, kdy se spousta věcí nesměla říkat veřejně, kdy se vše soudilo z pohledu politického a mnoho lidí kvůli tomu přišlo o zaměstnání, nemohlo studovat, nebo se prezentovat s výsledky svého tvůrčího snažení. Já se do takového zřízení odmítám vracet. Jenomže ono nás v rámci evropské pospolitosti plíživě stravuje. Pochopitelně to postupuje pomaleji a ne jako v únoru roku 1948. Nicméně začínám pozorovat, že si musíme zase dávat pozor na pusu, neboť jakási zvláštní síla znovu rozhoduje o správnosti názorů, čemuž oddaně slouží leckteří novináři a leckterá média. Přitom toto jsme si už jednou prožili, máme spoustu špatných zkušeností, tak proč tomu podléháme? Abychom se neocitli opět na indexu, aby nás nikdo neoznačil za špatné a závadné osoby?

Ze společenské debaty se vytrácí zdravý rozum. Pokud veleúspěšná spisovatelka Rowlingová napíše na sociální síť vyjádření  ve smyslu, že ženy menstruují, načež se strhne neuvěřitelná mela, kdy se její výrok označuje za skandální, ukazuje to na chorobnost současnosti. Vždyť všichni jsme chodili na základní školu a tam jsme někdy v šesté či sedmé třídě pochopili systém mužských i ženských pohlavních orgánů. Samozřejmě rozumím a vím, že se někdo může narodit v nesprávném těle, a pár takových lidí jsem osobně potkala, ale ono se zdá, jako by dnes tvořili nejméně třetinu celé populace. Navíc přeoperovaný jedinec prostě nikdy nebude funkčně stejný, jako kdyby se s příslušnými orgány narodil. Zní to nespravedlivě, ale jde tu čistě o biologické nastavení. A jestli si někdo myslí, že když si chlap oholí knír a nohy, vezme na své hranaté tělo šaty, odbarví si chomáč zničených vlasů na zrz a nikdo to nepozná, tak pozná. Mimochodem na jednu „ženu“ tohoto typu jsem nedávno narazila v obchodě. Nesla se jak pětikačka do záložny, aby si jí ostatní povšimli. Kdyby mi nepřekřížila cestu, ani se neohlédnu.

Zároveň mi ale právě dost vadí bagatelizace změny pohlaví. Pokud si dobře pamatuji, jedná se o dvouletý náročný proces. Náročný je proto, aby si specialisté ověřili, že pacient přeměnu po všech stránkách zvládne. A tady se nám to pravidelně servíruje v médiích jako houska na krámě. Považuji to za neuctivé, jednak k samotnému člověku a pak i k týmu odborníků, kteří se na tom složitém procesu podílejí. Zaráží mě rovněž potřeba některých osob se skrze tuto změnu veřejně prezentovat. Já to považuji za ryze intimní záležitost, protože kdo z nás jinak poskytuje rozhovory o svém pohlaví, vykládá o jeho přešívání a růstu prsou? Tato bagatelizace a zároveň „popularizace“ vede výhradně k tomu, že se pak naprosto opomíjí nejdůležitější stránka věci a to psychika. Protože výslednou změnu musí okolí nějakým způsobem přijmout a akceptovat. A rozhodně k tomu podobné rozhovory nepřispějí a už vůbec ne hysterická gesta řvounů, co všude vykřikují, že jsme povinní vše automaticky tolerovat. Každá povinnost totiž přiměje leckoho vše naoko odkývat, ale uvnitř si pomyslí svoje. V dobách socialismu jsme si tento postoj nacvičili dokonale a teď se po nás opět požaduje.

A tak mohu dnes s jistotou říci, že skutečně svobodná byla jen devadesátá léta minulého století. Stačí se vrátit k tehdy oblíbené a satirické České sodě, stačí si připomenout, kolik klubů a českých kapel se tehdy na naší scéně pohybovalo. Když jsem se někdy na jaře roku 1992 vrátila domů z koncertu XIII. století a notovala si útržky jejich písně „Zánik Izraele“, vztekal se můj otec, jestli jsem se zbláznila. Jenomže on jako milovník country těžko mohl tušit, že Petr Štěpán ve své písni jednoduše s nadsázkou reagoval na módní vlnu kapely Shalom a text Zániku obsahuje mnoho narážek na Mukovu hudební produkci. Dnes by něco podobného  nejspíše neprošlo, přestože Evropu zaplavují muslimští přátelé, kteří Izrael a jeho obyvatele nenávidí. Zatímco mně tato nenávist vadí, zastáncům migrace zjevně ne.

Dopracovali jsme se tedy ke skutečnému pokroku? Neřekla bych. Kupříkladu v době, kdy jsem obrážela pražské kluby, jsem si coby studentka hledala brigádu. Tehdy jsem si našla telefon v inzertní Annonci, zavolala a už druhý nastoupila s hadrem do Rudolfina na kolaudační úklid. Firma platila dobře, já jsem přidělenou práci zastala a nic víc nebylo třeba řešit. Běžné zaměstnání na tomto principu funguje od nepaměti. Člověk vykoná daný úkol a za něj získá finanční odměnu. Žádné další duchovní, radostné či jiné bonusové přívažky v tom nemá smysl hledat. A ukázala to nakonec i léta padesátá minulého století se svým nadšením, plněním plánu a odborovými rekreacemi za odměnu. Protože hned následující dekáda se k tomu postavila dosti střízlivě a odmítavě.

Když jsem po té patálii před čtyřmi roky sháněla brigádu na léto, všude po mně požadovali životopisy s fotografií s tím, že bude probíhat dvoukolové či tříkolové výběrové řízení. Nakonec jsem se uchytila v kanceláři přes jednu známou, jinak bych se uběhala po pohovorech a k ničemu. A to jsem četla neustále články, kolik platných sil přitom  firmy zoufale postrádají.

Bohužel jsme se po téměř třiceti letech dostali do stavu, kdy se na obyčejnou brigádu zájemce musí dostat přes složité sítě výběrových řízení. Snad proto, aby personalisté měli pestřejší náplň dne. V rámci spravedlnosti musím ale uznat, že posílají velmi zajímavé odpovědi, v nichž našinci popřejí, div ne, vilu na Kocábě, sedm dětí a stále zdravý chrup. Je to vlídné, vlídně soudružské a ve výsledku to k ničemu nepomůže.

S podobnou korektností se lze docela často setkat i v bance nebo tam, kde musíme něco závažnějšího řešit. Většinou se málokdy dobereme ke konkrétnímu cíli, zato nám dotyčný pracovník s úsměvem vnucuje pojištění na potomka, jehož jsme nestačili zplodit, nebo úvěr na auto, přestože nevlastníme řidičák. A to, že jsem například chtěla vědět, jak se zdravotně pojistit v případě cesty za hranice v době koronavirové, se nikdy nedozvím. Pracovník to sice nevěděl, protože ještě asi neproběhlo ono „správné školení“, ale rozhodně se snažil, nabídl mi ochotně pomalu i svou babičku, a proto musím odcházet povinně spokojená. A běda, když nejsem a když se ozvu. Mám vzdornou povahu a bouřím se, bouřím se proti ztrátě zdravého lidského rozumu a logického myšlení.

A taková ztracená se mi zdá celá naše moderní společnost. Vše na první pohled působí krásně, blyštivě a impozantně, ale když nahlédneme za  závěs okázalosti, spatříme prázdno, protože se tu rozehrála velmi nepoctivá hra.

Předchozí generace mohly ze socialistické reality emigrovat, ale kam můžeme emigrovat my, když se tou současnou totalitou nakazil takřka celý svět? Ten nátlak k průměrnosti je stále silnější a pod ním brzy společnost zešedne a otupí. A kdo se náhodou ozve nahlas, poputuje na hranici stejně jako statečný Jan Hus.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama