Ne, nezbláznila jsem se. Nicméně nežiji ve vakuu a již delší dobu opět dost ostře vnímám, co se děje kolem. Samozřejmě si v první řadě uvědomuji, že covid byl nesmírně laskavý a nechal nás v klidu odvolit, aby hned po týdnu opět začal „nabírat na síle“. V Jihočeském kraji se kvůli ani ne třem stovkám případů uvažuje o zavření škol. Nechci to zlehčovat, ale můj rozum volá SOS.
Nechala jsem se očkovat, jelikož pracuji s dětmi a také jsem vlastně chronický pacient. Beru lék, který mě drží při životě. S vakcínou bych měla být lépe chráněná, ale jak jsem se dočetla, nejsem, protože po pouhých čtyřech měsících ztrácí na účinnosti. Přesto politici hřímají v médiích, ať se tomu lidé nebrání. Nutí je do něčeho, co na druhou stranu zjevně stojí za starou bačkoru. U kvalitní vakcíny bych totiž očekávala poněkud širší ochranné pole působnosti. Ale ono se všechno nějak divně staví na hlavu.
31. října si připomínáme dvousetleté výročí narození novináře a spisovatele K. Havlíčka Borovského. Zabila ho tubera, stejně jako jeho ženu a nakonec i bohužel jejich dceru Zdeňku. Tubera hojně zabíjela ještě i v minulém století. Jenomže lidé se nemohli zavřít doma, i když žádná účinná léčba neexistovala, nemohli přestat pracovat, protože by zemřeli hlady. My se nyní nacházíme v moderní éře, kdy umíme spoustu nemocí léčit, přesto teď odborníci nedokážou vybrat jediný medikament, jenž by při covidu pacientům částečně ulevil. Medikament, který by se začal používat a strašák by alespoň mohl shodit čepici.
Za ty dva roky se vymyslely vakcíny, ale tato část příběhu ne? To v těch laboratořích sedí absolventi práv z Plzně, nebo kdo?
A tak nám opět hrozí další lockdown a vypadá to, že se na něj mnozí politici těší. Lockdown v okamžiku, kdy se naprosto nesmyslně a uměle zdražuje energie, kdy stoupají ceny potravin a všeho dalšího. Může mi někdo ale objasnit, co se po nás jako po občanech vlastně chce? Co můžeme udělat s tím, že o našem osudu opět rozhoduje banda naprosto bezskrupulózních papalášů? Co máme dělat, když vlastně zřejmě nezáleží na tom, zda jsme podstoupili očkování nebo ne, protože stejně moc nepomáhá?
Předevčírem mi to konečně celé došlo. Vrátil se mi pocit, s nímž jsem kdysi vstávala a chodila na základní školu, pocit úzkostného strachu, co a kdo si na nás vymyslí a my to nebudeme smět změnit. A když se ohradíme, přijde šikana. Ty přízraky socialismu se kdysi projevovaly ve frontách na nedostatkové zboží, ve školní vymývárně mozků a hlavně v tom, že jsme si všichni byli rovní, ale někteří výrazně rovnější.
Znovu nás budou a mohou jen jako panáky dosazovat do nějaké pitomé hry a kdykoliv nás z ní vystrčí. A tady už vůbec nejde o naši politickou garnituru, která nás teď po volbách prý chce vrátit údajně na západ. Tady jde právě o diktát z Bruselu. Ten vyvolává umělé problémy, nařizuje nesmysly a začíná to vypadat, že se snaží nastolit v Evropě poměry podobné těm, co známe z bývalého socialistického bloku velmi důvěrně. Brusel k tomu však přidává nekonečné žvásty o rasismu, sedmapadesáti pohlavích a toaletách pro nebinární jedince. Je mi líto, píše se říjen 2021 a opravdu vidím v Evropě mnohem závažnější problémy než tyto mediálně protěžované.
Pokud dojde k další uzávěře, zcela reálně tady polovina lidí doslova chcípne hlady. A nevyprávějte mi o neobsazených místech, na která mohou všichni nastoupit. Jedná se většinou o zaměstnání, kde si lze vydělat minimální mzdu a ještě v naprosto nedůstojných a nezdravých podmínkách. Tyto mizerně placené pozice slouží jen k tomu, aby na ně takzvané agentury, co obyčejně kšeftují s lidmi, dohazovali cizince, jež si sem chodí takzvaně vydělat a pracují na výkon a ne na kvalitu. Jenomže i tyto pořádky se pomalu mění, nespočítám, kolikrát jsem v poslední době byla obsluhována v obchodě, službách či dopravě „pracovními turisty“, kteří zvládnou sotva česky pozdravit. A co si s nimi pak počneme, až výrazně stoupne nezaměstnanost a ona začne stoupat. Dostaneme se potom do fáze, kdy v obchodě s oděvy necháme zaměstnanou ukrajinskou prodavačku a její česká kolegyně, rozvedená máma od dvou dětí, bude marně hledat práci?
Mimochodem stále ještě se občas pohybuji u filmu jako statistka. A právě mezi komparzisty potkávám obrovské množství lidí, co existují ze dne na den a bydlí po ubytovnách, protože mají exekuce. A u nás se k exekuci stačí jen jednou projet MHD a pak už naskáčou nejen úroky, ale i úroky z úroků. Tato zákony posvěcená lichva se měla konečně rázně dořešit po nástupu covidu. Ale v našem státě se stále více hájí práva exekutorů, než chudáků bez majetku. Kdybych položila otázku – proč, mohu si na ni sama odpovědět. Protože exekutoři často studovali stejné školy jako ti, jež o příslušné legislativě rozhodují. Za takové pořádky jsme ale před dvaatřiceti lety rozhodně klíči nezvonili.
Jenomže krásně a jednoduše si můžeme ohodnotit konečné důsledky jakékoliv revoluce a nezáleží moc na tom, v jaké době se odehrávala. Stačí si totiž vzpomenout na rok 1989 a jeho ideály a co z nich nyní zůstalo. Zmíněný Havlíček mimochodem stál proti násilí při prosazování změn, a i když s tím v podstatě souhlasím, zdá se mi, že nám by skutečně asi pomohla pouze dobře provedená defenestrace a to nejen v českém, ale hlavně v Evropském parlamentu.
Já za sebe jsem si socialismu v dětství a dospívání užila dost a rozhodně mi v uplynulých letech nechyběl. Tudíž milý Brusel a naše garnitura, která je nakonec vždy papežštější než papež, se s ním může jít třeba vytknout před závorku. A já si asi začnu hledat učitele polštiny. Předpokládám, že snad Poláci i Maďaři včas přestoupí z bruselské rozhrkané lokálky do vlastního Pendolina. Miluju Brno, Nové Město na Moravě, Hodonínsko a spoustu dalších míst… Jsem hrdá na naši kulturu, historii a krajinu, ale obávám se, že se tu brzy nebude dát pomalu svobodně dýchat.