Některé věci mě nesmírně mrzí. Jednou z nich je, že jsem úplně zapomněla na významné červencové výročí Josefa Kajetána Tyla. Bohužel mám dojem, že spolu se mnou jej vynechala i média, která se raději věnovala všem těm báječným letním tématům, jež se cyklicky opakují.
Tyl si to přitom vůbec nezaslouží. Jestli se někdo v mých očích obětoval národní myšlence, tak to byl právě on. Ostatně jeho hry se provozují dodnes. Můžeme si samozřejmě položit otázku, zda jeho nadšení a oddání se onomu hadovi z ráje, jak sám divadlo nazýval, přineslo hlubší význam. Vždyť bez něj a jemu podobných, bychom dnes v klidu hovořili německy, nicméně pořád mám pocit, že to úsilí za to stálo. V němčině by totiž nevynikla krása Máchova Máje, ba dokonce samotný Tylův Strakonický dudák by si jen těžko zachoval původní rázovitost.
Bohužel dnes, když se vysloví dramatikovo jméno, spíše se vytáhne na světlo jeho neobvykle uspořádané soukromí. Ve své knize Utajené životy slavných Čechů jsem se snažila tomuto tématu ubrat nánosu skandálnosti a snad se mi to podařilo. Tyl opravdu nemohl a asi ani nechtěl opustit svou ženu Magdalenu, kterou si vzal před Bohem, ale zároveň se časem zamiloval do její mladší sestry Anny. Co mu jiného zbývalo, než žít s oběma. Magdalenu potřeboval a Annu považoval za svou inspiraci a múzu, jejíž lyričnost a něhu u své prakticky založené manželky postrádal. A také chtěl děti. Budeme vyčítat muži touhu po úplné rodině, nebo ho za ni odsuzovat?
Na Tylově odkazu mi proto připadá mnohem závažnější a vlastně skandálnější, že ho jeho národ nechal umřít v bídě a dnes se pro jistotu tváří, že někdo takový v naší minulosti snad ani neexistoval, v lepším případě se prohlásí něco ve smyslu – máme lepší a významnější osobnosti.
Tyl se bohužel podle mnohých výkladů zostudil sám sepsáním Posledního Čecha a také proslulým Rozervancem. Proti prvnímu dílku vystoupil kousavý Havlíček, jenž tím dobrosrdečnému kolegovi poměrně uškodil. Proti druhé novelce s e zvedla postupně vlna nevole, v níž se prosazovali především zastánci slavného básníka. A přitom Tyl sám nikdy neuváděl, že se v případě Rozervance jedná o Máchův životopis. Pouze se jako jiní autoři nechal inspirovat charakterem ze svého okolí. Nic víc a nic míň bych v tom nehledala.
Pokud bych navíc měla kamaráda, který špatně zachází se svou partnerkou, asi bych se sama neubránila zvěčnit ho v nějaké povídce. Ostatně stejný úděl postihl maminky mých partnerů, jež jsem vylíčila v knize o tchyních. Tyl podle mého názoru postupoval úplně stejně, ostatně své temperamentní manželce psal často role rázných venkovských hrdinek přímo na tělo.
Slušelo by se vzletně dodat, že Tyl před 160 lety dodýchal uprostřed rozpuku svých sil v pouhých osmačtyřiceti letech, ale to bych lhala. Ve skutečnosti umíral vysílený nouzí a strádáním v Plzni, která po něm nakonec pojmenovala divadlo. Alespoň v tom názvu zůstává živý.
Četla jsem dopisy vdovy Magdaleny Tylové, v nichž se odráží zoufalství situace Tylových žen a dětí po dramatikově smrti. Některé jsem si nechala okopírovat a občas je beru na besedy ve školách a knihovnách. Před čtrnácti dny jsem je ukázala dětem na příměstském táboře. A i když se jednalo o dívky a chlapce ve věku mezi osmi a dvanácti lety, upřímně mě potěšilo, kolik z nich znalo jeho jméno. Snad nám v nich roste nová vnímavější generace.
Zdroj obrázku: wikipedia.org