Ten příběh by klidně mohl začít jako pohádka Boženy Němcové, v níž se pohledný chasník Jan Bittner oženil s Marií Konopíkovou a posléze se jim v krásné chodské vesničce Milavče narodilo čtrnáct dětí. V té době se bohužel umíralo na nemoci, proti nimž jsme dnes očkováni a ani Bittnerovým se nevyhnuly předčasné odchody jejich potomstva. A tak se dospělosti dožilo jen pět synů a dvě dcerky. Samozřejmě podobně rozvětvených rodin bychom na tehdejším Chodsku našli bezpočet, ale ne každá se mohla pochlubit tím, že v jejich rodě přijdou na svět hned dva významní muži. Na toho prvního – herce Národního divadla Jiřího Bittnera (viz moje kniha Čas motýlích křídel) se úplně nezapomnělo, ale na Bartoše Bittnera, syna jeho bratrance Jana, takřka ano. Možná to způsobil jeho brzký odjezd za takzvanou velkou louži, kde 2. května 1912 předčasně skonal.
Podle všech dostupných pramenů se měl Bartoš (Bartoloměj) Bittner narodit 12. července 1861 v Milavčích. Datum odpovídá, nicméně ve skutečnosti je zapsán v matrice v nedalekých Chrastavicích, odkud pocházela již zmíněná prababička Marie. Bartoš absolvoval osmileté gymnázium v Domažlicích. Prý vynikal především v dokonalé znalosti českého jazyka a patřil mezi nejlepší studenty. Jeho matka si přála, aby se stal knězem. Nejprve studoval teologii v Linci, ale po pár měsících se mu znechutilo ryze německé prostředí a přesunul se raději do Hradce Králové. Tam bohužel zjistil, že mu nevyhovuje především samotný předmět a poslání studia. Byl příliš svobodomyslný a nespoutaný na to, aby mohl vykonávat církevní povolání. Proto odchází na práva do Prahy. Zároveň si finančně vypomáhá tím, že vyučuje dva synky v zámožné rodině. Na důstojnou kariéru právníka ale zřejmě postrádá dostatečně odolnou osobnost a upřednostňuje dobrodružství. V roce 1884 opouští Čechy a míří za oceán do Cedar Rapids v Iowě. Snad ho v tomto směru inspiroval i jeho příbuzný Antonín Bittner, který se v USA živil jako obchodník. Bartoš volí dráhu učitele a vedle toho přispívá do různých krajanských tiskovin, nejprve externě, časem se stává i stabilní oporou některých redakcí, kupříkladu prvního českého deníku Svornost a rovněž novin s neobvyklým názvem Duch Času. To už ale bydlí v Chicagu, městě se silnou českou menšinou. Pro zajímavost lze uvést, že v roce 1870 zde žilo okolo deseti tisíc krajanů a o čtyřicet let později statistiky uvádí více než sto tisíc obyvatel české národnosti.
Bartoš vždy tíhl k břitkému humoru, což ho nakonec přivedlo k myšlence vydávat v letech 1893 – 1905 satirický časopis Šotek. Díky němu se dostal do sporu s českými benediktiny, jejichž komunita byla spolu s kostelem svatého Prokopa založena v roce 1885 v Chicagu a o devět let později se dočkala povýšení na opatství. První opat Jan Nepomucký Jaeger pocházel z Kutné Hory. Za jeho působení vznikla i benediktinská tiskárna, která vydávala deník Národ.
Bittner v Šotku katolíky s oblibou provokoval. Neváhal je nazývat „plemenem ještěrčím“ a v době výročí Husova skonu na hranici se ptal, proč ho vlastně upálili. Za podobné výroky si vysloužil trestní oznámení a následoval vleklý soudní proces. Před vazbou ho uchránila kauce, na kterou se složili jeho přátelé. I když ho samozřejmě celá záležitost trochu ničila, vystupoval zásadně neohroženě a odhodlaně. Bojoval za spravedlnost, nesnášel faleš. Zřejmě s benediktiny bojoval s pocitem, že to konečně někdo mnišským tmářům „ nandal“. Jako by to ostré pero převzal po Havlíčkovi a nejenom pero, protože i Havlíček původně studoval teologii a rovněž z důvodu odlišnosti svých názorů a představ seminář opustil. Bittner takřka symbolicky kopíroval Havlíčkův lidský i tvůrčí osud. Svou žurnalistickou cestu si však musel vyšlapat daleko od domova, kde se pokrytectví a příslovečná vypočítavost v české komunitě nepříjemně násobila.
Přesto léta vydávání Šotka lze považovat za Bittnerovo nejúspěšnější a nejplodnější období. Zahájil ho ostatně na své poměry rozsáhlejší prací a to dílem o J. A. Komenském, jež sepsal k třístému výročí narození učitele národů. Výběr to nebyl jistě náhodný, vždyť sám Komenský odešel do exilu, protože odmítl přestoupit ke katolické víře. Jeho krajané ale již o tři staletí později většinou hledali ve Spojených státech spíše východisko z hmotné nouze, než že by si chtěli zachovat a chránit své náboženské přesvědčení.
Nespoutaný a zatvrzelý odpůrce klerikalismu Bittner ale žádné východisko nenašel. Naopak oddaně plnil nikdy nevydané „nařízení“, že český autor musí trpět bídu a přitom celkem nezáleží na tom, v jaké měně dostává své honoráře. Navzdory této ne příliš utěšené situaci se ale oženil s jistou Emílií Bidlasovou (narozenou asi roku 1868). Ta mu porodila syny Bartoše, Viktora a dcery Hermudu a Stellu (ta bohužel zemřela v batolecím věku). Snad své ženě sliboval červánky nad hlavou a poetické večery. Snad se zamilovala. Skutečnost poznala velice záhy, když musela čelit jeho vnitřní rozervanosti. Byl sice velmi křehký , ale zároveň i dost prudký člověk, který se nedokázal nikdy přizpůsobit povrchní konverzační diplomacii. Sen o svobodné a čestné Americe ho docela semlel.
Poslední dva roky ani nežil se svou rodinou. Obýval malý pokojík v hotelu daleko od české komunity. Snad se cítil zneuznaný a otrávený z tamních poměrů. Pracoval v redakci Denního Hlasatele a potýkal se zdravotními i finančními obtížemi. Svědčí o nich i dopis příteli: „Ležím tady už celý týden jako Lazar s reumatismem a o hladu a nikoho nemohu se dovolat. Prosím tě přijď ke mně, ale bez odkladu – co nejdříve ti možno – nebo se tu zblázním.“ Jeho prosba byla tenkrát vyslyšena. O rok později ho však jeho potíže dostihly.
Hoteliér si až po třech dnech všiml, že Bittner nevychází ze svého pokoje. Objevil ho mrtvého v posteli. Zabila ho srdeční mrtvice, tedy infarkt myokardu.
Pohřeb se konal v krematoriu hřbitova Montrose. A i když Bittner sám nesnášel plačky a plamenné projevy, jež se při těchto ceremoniích pronášejí, jeho pohřeb proběhl se vší důstojností a úctou. Přišla se s ním rozloučit zákonná choť s dětmi, kterým bylo teprve třináct, deset a sedm let. Samozřejmě odchod manžela jí způsobil finanční starosti a proto se přátelé rozhodli uspořádat sbírku v její prospěch. To už ale bouřliváka, který ji z pohledu druhých nepochopitelně opustil, nemuselo a ani nemohlo trápit.
Dovětek: Pokud by měl někdo potřebu tento článek (stejně jako mé předchozí) přetiskovat bez mého vědomí, napište mi alespoň žádost o souhlas. Umístění na blog neznamená, že ho dávám k dalšímu volnému užívání celému světu. Děkuji za pochopení.
Informace jsem čerpala především z těchto zdrojů:
Matriky obcí Milavče a Chrastavice
Slavie – Týdenník věnovaný politice, všeobecnému vzdělání a jiným praktickým potřebám Čechoslovanů v Americe (rok vydání 1912-1913)
Osvěta americká (ročníky 1908- 1911)
Antonín Zoglmann: Paměti starého učitele (Český lid, 1910)
Martin Flosman: S orlem i lvem I. : Příběhy českých vojenských duchovních