Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Začne Masarykův ústav spolu s historikem Franklem bourat pomníky českých velikánů?

Základní školu jsem vychodila v osmdesátých letech minulého století. I když nám učitel dějepisu vyprávěl některé události zkresleně, nelze mu upřít snahu vštípit nám lásku a úctu k naší vlasti. Dnes se to bohužel nazývá sprostým nacionalismem a v důsledku to vede k závěru, že se smíme v lepším případě označovat za Evropany a ještě se nově omlouvat za privilegovanost bílé rasy. Za sebe říkám, že jsem pořád a jen holka z Vysočiny a nesu v sobě geny svých moravsko-německo-židovských předků. A nakonec i z mých pestrých aktivit jednoznačně vyplývá, že dokud mi vystačí síly a dech, budu připomínat všechny ty obdivuhodné osobnosti devatenáctého století. Činím tak z pohledu autora -vypravěče a ne akademického pracovníka, díky čemuž jsem si vysloužila znectění v publikacích doktorky Mlsové jenom proto, že jsem si dovolila v archivu nastudovat reálný obraz života zapomenuté básnířky Simonetty Buonaccini. Akademická obec trpí totiž obvykle syndromem, že ona jediná má na archivní materiály a jejich zpracování výlučné právo. A to mi, upřímně řečeno, připadá někdy mnohem horší než antisemitismus a migrace dohromady.

Vždy mě spolehlivě  vyděsí, když právě vysoce vzdělané univerzitní autority začnou podivně zacházet s historií a na základě toho si dovolí kázat o jediné neměnné pravdě, aby v závěru svého výstupu volali po tom, abychom zbourali pomníky našich velikánů. Dospívání v socialismu bezpečně poučilo, že jakmile se začnou objevovat podobné tendence, signalizuje to zřejmý posun k totalitním pořádkům. Tragické je, když si tento způsob uvažování přisvojí vědecký pracovník v oboru historickém. Hovořím tím konkrétně o Mgr. Michalovi Franklovi PhD., zaměstnanci Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR, který 20. června Seznamu.cz poskytl rozhovor s explozivním nadpisem „Jaké byly hříchy českých elit? K antisemitismu přičichl i Masaryk, říká historik.“

Svým vyjádřením bagatelizuje nejen význam některých českých osobností, ale zároveň hrdě konstatuje, že by se pomníky mnohých buditelů měly odstranit, protože navazují „na nacionalistický přístup z 19. století. “ Jistě, musíme vše nejlépe zvrátit, zpochybnit a hlavně destruovat, protože za jediný ideál lze označit intelektuálního kleštěnce, který se stydí přiznat, že má rád svou rodnou řeč, minulost své rodné krajiny a nakonec i ji samotnou.

Pan doktor vráží naprosto zbytečný klín do nelehké současnosti zjevně proto, že si vybral antisemitismus a migraci za svá dvě základní vědecká témata. Po prostudování různých materiálů jsem pochopila, že jeho nervy drásá především Jan Neruda, o němž se v rozhovoru zmiňuje, a rovněž ho nepochybně dráždí tatíček Masaryk.

Šarmantní Neruda holt místo podpory židovských intelektuálů raději proháněl děvčata a a o tanci s ním bájila i Eliška Krásnohorská. Do bývalého ghetta tehdejší Pražané moc často nezavítali, jedním ze statečných, kdo tam vodil své děti, byl tatínek Karoliny Světlé. Doufám, že si tím vyzíská pochvalnou kapitolku ve vědeckých spisech  doktora Frankla.

Témata antisemitismu a migrace se logicky střetávají a někdy i vzájemně potírají, což panu doktorovi na počátku tohoto roku v rozhlase připomněla i Barbora Tachecí, která ho zpovídala. Pan doktor, uznávám, předvedl jistou mistrnost v uhýbání, kdy v zásadě neodpověděl přímo na jedinou otázku. Obratně kličkoval jak zajíc, až obyčejného posluchače napadlo něco o názorové prostituci.  Zastávám ten postoj, že každý má své myšlenky hájit čestně jako Hus a ne se přizpůsobovat tomu, co se zrovna děje kolem.

Paní redaktorka přitom bystře poukázala na neradostnou pravdu, kdy se s největšími antisemitistickými projevy setkáváme právě u jedinců muslimského vyznání. Samozřejmě se doktor Frankl nepohybuje v sociologické sféře, nicméně odborně zkoumá historické migrační proudy a staví je do kontextu současných událostí. Proto absolutně nechápu, proč onu zřejmou náboženskou nesnášenlivost taktně přechází. Nenabízí přitom žádné konstruktivní řešení a  když je obrazně zahnán do kouta, zatváří se jako umírněný neutrál. Vidím v tom jasný rys obtížně skrývaného pokrytectví.

Tudíž ať si klidně plamenně haní nebohého Nerudu s Masarykem, ale tím zmíněný problém nezmizí. Mohu uvést naprosto konkrétní příklad z vlastní životní praxe. Setkala jsem se s tureckými vysokoškoláky, milými a přátelskými lidmi, kteří se ale měnili v dravce, pokud někdo před nimi vyslovil pojmy jako Amerika či Izrael. Přestože neschvalovali obecně teroristické akce, Izrael pro ně představoval satanské doupě plné nečistých jedinců. Jejich nenávist v té chvíli byla ohromující. Pak nás může v souladu s tím napadnout, co si asi mohou myslet jejich méně vzdělaní souvěrci?

Pan doktor dostal na své pozoruhodné bádání o migraci téměř dvoumiliónový grant. Stálo ho to dvouleté úsilí, aby jej získal, což je bezesporu úctyhodný počin. Mně jako laikovi nepřísluší se k němu vyjadřovat, ovšem doopravdy mi vadí, když veřejně působící osobnost zastává tak nekonzistentní postoje, v nichž mnohdy odporuje sama sobě. Navíc zjevně nechápe význam slova loajalita, neboť pracuje na akademické půdě pojmenované po našem prvním prezidentovi, jehož si zároveň bere s velkým gustem do úst.

Netvrdím, že se k Masarykovi máme stavět nekriticky, rozhodně nepatřím k jeho zaslepeným adorantům, nicméně nelze hodnotit jeho dobu pohledem moderního ateistického člověka. To bychom totiž mohli začít pranýřovat tehdejší církev, která často negativně ovlivňovala  společenské dění. Na druhou stranu venkovský kněz byl váženou osobou a rovněž také štědrým podporovatelem nejen chudých a studijně nadaných mladíků. První, kdo mě v tomto ohledu napadne, je Antonín Marek. Pan doktor Frankl by jistě mohl mé vyjádření rozporovat s argumentem, že nelze považovat za morální autoritu duchovního s nemanželskými syny uklizenými v Praze. Ale, prosím, ctěme především to obrovské úsilí dané osobnosti a její nezpochybnitelný přínos!

Já se totiž nedomnívám, že kupříkladu jediný odkaz, jenž nám již řečený Neruda zanechal, bude jeho antisemitismus. Ostatně stal se pro to horším spisovatelem? Pro mě určitě ne.  Nikdy  nezapomenu, jak mě v sedmnácti citově zasáhlo jeho Hřbitovní kvítí. A takovému velikánu by doktor Frankl podkopl s úsměvem židli a posprejoval jeho pamětní desku?

Již dávno jsme opustili řád obrozenecké společnosti, což se stalo právě prostřednictvím přirozeného vývoje. Ten  překonává zastaralé myšlenky, ale nikdy je nemůže nesmyslně soudit, může se z nich pouze poučit. Kdyby totiž naši předci propadli do současnosti, také nám v mnohém neporozumí a příchozí „mohamedány“ budou považovat za zlotřilé nájezdníky, jimž se musí bránit se zbraní v ruce. Úhel pohledu ovlivňují  společenská pravidla, ustálené zvyky a životní podmínky dané epochy. A pokud  příkře hodnotíme naše předky, hodnotíme stejně příkře i sebe samotné.

Vážím si našich velikánů a každý normálně zdravý národ je na své „Němcové, Borovské, Smetany či Dvořáky“ přirozeně pyšný. A proto nerozumím, proč bychom kvůli nepřiměřeným soudům názorově neukotvené vědecké síly měli jít s kladivem bourat jejich pomníky.

Je mi otevřeně líto, že pan doktor, muž o pouhý rok starší než já, tuto úctu v sobě nenalezl, což vyplývá z jeho zvláštních  vyjádření v médiích. Měl by proto určitě zvážit, jestli by se lépe neuplatnil v nějakém prestižním zahraničním ústavu, který nenese jméno onoho „hnusného“ antisemity Masaryka. Jemu by se očividně ulevilo a nám ostatním taky.

 

Přečtěte si také volné pokračování tohoto textu: Kdo byl Siegfried Kapper aneb Co nám historik Frankl raději zatajil?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama