Mediální výstupy doktora Frankla ve mně vyvolaly pochybnosti nad tím, zda nám opravdu prezentuje nepřekroucenou pravdu. Bohužel jsem si poměrně rychle ověřila, že spoustu skutečností zatajil a jeho nařčení Nerudy z antisemitismu lze označit za přinejmenším kontroverzní.
Samozřejmě pan doktor věnoval bádání dlouhá léta, já jsem na to šla zkratkou, nicméně i těch několik faktů, které jsem objevila, naznačuje, že vše bylo mnohem složitější, a rozhodně ne tak černobílé, jak nám pan doktor předkládá.
Zapomenutý literát Siegfried Kapper
Jelikož nevlastním klíče od významné vědecké instituce, musela jsem se při nedělním dopoledni spolehnout pouze na omezené zdroje z vlastní knihovny a samozřejmě jsem pátrala i v systému Kramerius.
Kapperův otec pedagogicky působil až do roku 1816 v zahraničí a proto svému synovi, který se narodil 21. března 1821, dopřál kvalitní vzdělání, na němž se sám aktivně podílel. V deseti letech pak Kapper vstupuje na akademické gymnázium. Na půdě tohoto věhlasného ústavu se začíná učit česky. Později studuje ještě v Praze filosofii a pedagogiku, nicméně roku 1840 odchází na medicínu do Vídně a o sedm let později svá studijní léta úspěšně završí doktorským titulem.
Již během univerzitních studií se etabluje jako překladatel českých básní do němčiny. Později se veřejnosti představuje nejen jako německý spisovatel a publicista, nýbrž a především jako autor český, v čemž ho pozitivně ovlivnil i básník V. B. Nebeský. A teď si dovolím citaci z mé vlastní knihy: „Nebeský si uvědomoval, že v Kapperově národě tkví velký duchovní a intelektuální potenciál. A Židé se proto měli myšlenkově připojit ke Slovanstvu, s čímž kupodivu třeba Havlíček Borovský absolutně nesouhlasil, protože mu to připadalo nereálné. Nebeský tomu ale upřímně věřil: „Kdyby ty dva miliony Židů slovanských veškerou silou se ujaly našeho snažení, jaký duševní život by po všech končinách za krátký čas kvetl?“
Nebeský ve svém názoru rozhodně nebyl osamělý, přesto se obecně tehdejší postoje našich vlastenců pochopitelně lišily, což dokresluje narážka na Borovského. Každopádně Kapper, jemuž vyšla jeho přímořská pohádka „Talas“ v jedné knize spolu s Hálkovými „Mezi Turky“, dnes náleží k pozapomenutým postavám našeho písemnictví, ačkoliv nesl hrdě průkopnický prapor českožidovské myšlenky a spolupráce.
A co na to antisemita Neruda?
Dr. Viktor Teytz, významná postava českožidovského hnutí, v Kalendáři česko-židovském uveřejnil Kapperův medailon, jímž připomněl třicetileté výročí od spisovatelovy smrti. Tento text Teytzovi očividně posloužil i coby prostor pro reflexi vývoje českožidovské otázky. Jmenovitě zde uvádí nejen to, že Kapper spolupracoval s Nerudou i Hálkem, ale doslova říká: “ Ještě dnes narážejí naše snahy na tradiční nedůvěru a na předsudky na obou stranách.“ Tudíž doktor Teytz, právník a redaktor, střílí do vlastních řad. Zřejmě ale při své inteligenci a rozhledu dobře chápal obtížnost nalézání dialogu, který většinou komplikují jím zmíněné oboustranné těžkosti. Jsou ale lidsky pochopitelné. Na to, mám dojem, doktor Frankl trochu zapomíná, ba dokonce si tuto možnost ani nepřipouští, protože se do jeho černobílého scénáře nehodí.
Neruda mu ale posloužil skvěle za odstrašující příklad antisemitismu devatenáctého století. Nechápu, proč zrovna on. Když totiž nebohý Kapper zemřel v roce 1879 na plicní chorobu v italské Pise (tedy na tuberkulózu), jeho „zavilý nepřítel“ Neruda píše mimo jiné v nekrologu: „Nevěřili v čistotu mladistvého jeho nadšení … nevěřili v opravdovost jeho přesvědčení — nepotřebujeme židů v literatuře české ! volali, když Kapper byl vydal první sbírku svých českých básní, nadepsanou České listy…“ A dokonce vytýká již dávno zesnulému Havlíčkovi jeho postoj ke Kapperovi. Zřejmě to Neruda udělal proto, že ho k tomu někdo ponoukl, nebo se chtěl zalíbit – to by možná namítl doktor Frankl. Nicméně Neruda byl citlivý člověk. A neměl důvod se ve zralém věku pětačtyřiceti let snižovat k podobné falši.
Rieger a rozkoly v českožidovském hnutí
Když už jsem listovala a četla si různé zdroje k otázce antisemistismu, objevila jsem zajímavý článek na webu Českého rozhlasu s názvem: Nejstarší údobí českožidovského hnutí. Z mého pohledu velmi výstižně shrnuje celou problematiku: „Na sklonku devadesátých let 19. století byl dosavadní slibný rozvoj asimilačního hnutí zbrzděn, a to ze tří důvodů. Kvůli nárůstu antisemitismu v české společnosti, nástupu sionistického hnutí a konečně ideovému rozkolu v samotném českožidovském hnutí.“
Z uvedeného jasně vyplývá, že jeden závažný důvod (antisemitismus) tu očividně narážel na nejednotnost a rozpolcenost na straně druhé. V takové tíživé atmosféře se složitě navazuje podnětná spolupráce, protože najednou chybí adekvátní partneři k jednání. Vinu nelze klást proto pouze na českou stranu!
Když už doktor Frankl hodlá házet pomníky našich vlastenců do Vltavy, měl by veřejnosti připomenout, že zeť samotného Palackého, František Ladislav Rieger najal pro své děti domácího učitele Augustina Steina, tehdy chudého mladíka z venkovské rabínské rodiny, který studoval práva na Pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Samozřejmě Palacký svou dceru, tudíž Riegrovu manželku, vychovával k náboženské toleranci, a tak zřejmě v této domácnosti nebyl prostor pro předsudky. Přesto bych ráda připomněla, že bez těchto kondic by obecně většina tehdejších nemajetných studentů zřejmě nepřežila a tudíž si Rieger, vzhledem ke svému věhlasu a možnostem, mohl vybírat. A volba padla na Steina. Proto nestrkejme naše osobnosti do jednoho názorového pytle!
Veřejné postoje vědců Franklova typu bohužel mohou ale moderní společnost uvést ve zmatek a přimět ji k následnému kádrování jednotlivých vlastenců, protože jak jinak se asi završí snaha o rozdělování historických person na ty „dobré“ a „špatné“. To může právě a jen špatně dopadnout a vyústit v úsilí zřídit jakousi posudkovou komisi, čímž se krásně obloukem vrátíme zpátky do totality. A toho bych se já opravdu nerada dočkala.
Tento text volně navazuje na předchozí: Začne Masarykův ústav spolu s historikem Franklem bourat pomníky českých velikánů?
Zdroje:
V. Hálek: Mezi Turky, S. Kapper: Talas, Praha, 1913
S. Budín: Jan Neruda a jeho doba, Praha 1960
Přehled reuví: světová encyklopaedie současné kultury, Svazek 5, Díl 1, 1909
Kalendář česko-židovský, ročník 1, číslo 1, rok vydání 1881 – 1882
Kalendář česko-židovský, ročník 24, číslo 1, rok vydání 1904 – 1905
Kalendář česko-židovský, ročník 29, číslo 1, rok vydání 1909 – 1910