Včera jsme si připomněli 190. výročí narození Vojty Náprstka. Když jsem před lety psala svou druhou knihu hledala jsem ještě jednu osobnost, kterou bych čtenářům představila. Můj partner mi tehdy doporučil, abych ho zařadila mezi ostatní osobnosti. Souhlasila jsem a tím jsem si na sebe upletla s Vojtou doslova bič. Samozřejmě jsem o něm měla už ledacos načteno, ale až teprve moje vlastní psaní mě donutilo nalistovat přímo životopisné knihy.
Když jsem dočetla asi pátou publikaci, napadlo mě, že autoři v nich nelíčí člověka z masa a kostí, ale jakéhosi geniálního Boha Náprstka. Ten mi v jejich podání přišel vzdálený a přímo strojově dokonalý. Cítila jsem, že s tímhle myšlením se nikam nedostanu, neboť hodlám vyprávět příběh plnokrevné bytosti a ne umělého robota. V tom okamžiku jsem se zasekla naprosto fatálně, a pak jsem dva týdny chodila a lámala si hlavu nad tím, co s Vojtou podniknu dál, protože jsem pár stránek o něm již napsala. Jenomže krize mě postavila před otázku, jestli jsem také náhodou předčasně neskončila. Trápilo mě to tenkrát natolik, že se mi o Náprstkovi opakovaně zdálo.
V dobrém slova smyslu mě zachránila až jeho manželka Josefa svou filosofií : „Nejlepší mlčet a snášet, když nelze to dosáhnout, co bychom chtěli.“ V jejím případě to způsobilo určitou kyselost nebo zakyslost projevující se ve zcela nevhodných situacích. Byla to sice pracovitá, skromná a tichá žena, nicméně i ona se trochu nenápadně mstila nepochopitelnými naschvály a tvořila s Vojtou alespoň na pohled poněkud bizarní a nesourodou dvojici. Ovšem tím mi nabídla trochu jiný pohled na svého muže a vlastně mi ho zlidštila. Nabrala jsem proto druhý dech a milého Vojtu zvládla.
Po vydání knihy jsem poskytla rozhovor do rozhlasu, kdy se mě pan redaktor ptal mimo záznam, jestli jsem si prožila při tvorbě nějaký krušný okamžik, jako kdyby to tušil. Pravdivě jsem se zmínila o Náprstkovi. K mému potěšení mi redaktor sdělil, že ho to překvapuje, protože zrovna tato kapitola na něj dýchla živelností. A tak snad se mi to navzdory všem těžkostem povedlo.
Dnes je tato kniha bohužel vyprodaná a najdete ji pouze v antikváriátech či knihovnách. Vojta sám ale do antikvariátu rozhodně nepatří, neboť jeho odkaz považuji za nesmírně aktuální, zvláště v dnešní rozpolcené době. Pokud bych ho totiž měla za něco velebit, tak za jeho iniciativu vedoucí k prvnímu ženskému spolku u nás, o němž jsem napsala toto:
„Ženy a dívky z obdivu k Náprstkovi a v touze dosáhnout v životě dál než na okraj plotny, založily slavný klub – Americký klub dám. Jednalo se o průkopnický počin, který neměl na růžích ustláno. Zvláště z počátku pražské měšťanky odmítaly pouštět dcery na akce klubu, protože v něm spatřovaly sémě nemravnosti. Domnívaly se, že Náprstek omámený orientem, si chce vybudovat pod střechou věřící matky nefalšovaný harém. Ukázali tím pouze na svou hloupost. Důvěra se však časem zvyšovala. Na půdě klubu přednášeli významní vědci. Klub pořádal výlety a vlastivědné vycházky po pražském okolí. Členky připravovaly podpůrné akce pro chudé, sirotky a potřebné. Z dnešního pohledu šlo o charitativní činnost. Vojtěch s pomocí dam překročil ono rozdávání potravy nemajetným. Jejich společná práce byla systematičtější a smysluplnější. Ne všichni to však dokázali uznat a ne každý jim přál. Karolina Světlá s lehkou trpkostí vzpomíná: „Obcházelyť ale spolek ještě jiné osobnosti, kteréž žárlivy na jeho rozkvět tak směle odporující běžnému tehdáž ještě heslu, že u nás nic se nedaří, a pročež nejlépe, aby se ničeho nepodnikalo, osnovaly nejrozmanitější nástrahy, aby v něm roznítily nesvornost, vzbudily zmatek, působily nesnáze…““
Zmatek ve mně nakonec probudila ještě jedna událost. Při zpracování rejstříku osobností mě uhodila do očí drobnost, jíž jsem si předtím nevšimla. Paní Josefa Náprstková se narodila ve stejný den i měsíc jako já. Neskákala jsem z toho metr nadšením, trochu mě to i otrávilo, ale vzápětí jsem si musela připustit, že mi byl jednoduše Vojta Náprstek asi souzen.
———-
Zdroj obrázku. wikipedia.org