Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Vlastenec, který zachránil matku Tylových dětí

„Já se ovšem co se tohoto světa týče moc chytře neoženil..,“ poznamenal Josef Ladislav Turnovský na adresu své o šestnáct let starší manželky Anny Forchheimové – Rajské.

Otec Turnovského, koželuh Friedman Heller byl židovského původu. Křtem v katolickém kostele však získal nové jméno Josef a k tomu si přibral rodné příjmení své matky Turnovský. A právě jemu a jisté Marii, za svobodna Vaňkové, se narodil v Sobotce budoucí herec, novinář a spisovatel Josef Ladislav Turnovský.

Vše, čeho pak dosáhl ve svém životě, dosáhl pouze svou neutuchající pílí, kdy po večerech doháněl své vzdělání četbou. Přestože byl inteligentní, asi trochu doplatil na brzkou smrt otce a matčin nový sňatek, neboť místo studií se šel učit kupcem.

Reklama

Avšak mladý učeň měl jeden velký sen, a když se v nedalekém Mnichově Hradišti objevila Zöllnerova herecká kočovná společnost, neváhal ani vteřinu a obrátil se na J. K. Tyla, který v ní působil. Právě u slavného dramatika a spisovatele hledal radu, jak se co nejrychleji dostat k divadlu. On mu však toto rozhodnutí vymlouval s argumentem, že v kupeckém krámě na něj čeká zajištěná existence, zatímco na jevišti bída.

V srdci sedmnáctiletého mladíka však hořela touha po světě šminkastlí a improvizovaných sálů, po světě, který voní svobodou. Kočujícím hercem se jednoduše stát musel. A tak už v devatenácti nastupuje svou uměleckou pouť. Nejprve musí podstoupit zkoušku u samotného J. A. Prokopa, ředitele stejnojmenné divadelní společnosti. Její atmosféru zachytil ve svých vzpomínkách. Panu řediteli tehdy deklamoval trochu pateticky báseň populárního Boleslava Jablonského. Prokopa ale nervózní kandrdas zaujal a dokonce jeho výkon povzbuzoval slovy: „Jen ještě trochu více ohně, trochu spiritusu, a půjde to.“ A mladý adept byl přijat.

U divadla si Turnovský odbyl své první a zřejmě jediné lásky, v této souvislosti zmiňuje jistou Tony a hlavně Mínu. Mína (Vilemína) byla dcerou učitele Josefa Vaňka v Úmyslovicích. Uměla hrát na klavír, hezky zpívala a dokonce znala literaturu. Turnovský ji znal od dětství a když Prokopovi odešla představitelka úloh vnadných milovnic, přivedl k němu Mínu, dívku „štíhlé, ztepilé postavy, spanilé tváře.“ Bohužel toho časem hořce litoval, protože Mínina jemná povaha se pro poněkud drsnější poměry kočovného divadla nehodila. Hrdost ji však bránila v tom, aby se vrátila domů a přiznala tím vlastně neúspěch.

Turnovský se do této krásky zamiloval, avšak ona jeho city neopětovala. Brala ho pouze jako dobrého přítele. Navíc k ní přilnul i další kolega, ovšem ani on neuspěl, přestože na něj Turnovský žárlil. Nebohá Mína se držela stranou zřejmě proto, že už byla vážně nemocná. Zemřela 4. prosince 1857 ve Velvarech. Tou dobou se zde nacházela i její domovská Prokopova společnost. Kolegyně se sice o nemocnou obětavě staraly, nicméně dívčino tělo zničily souchotiny a tím se její čtyřletá herecká dráha navždy uzavřela.

Turnovský však v tom čase žil už v Praze. Aby se vyhnul vojně, tak po vzoru některých svých přátel, dal vale múzám a nastoupil k finanční stráži, kde spolu se dvěma kolegy sloužil čtyřiadvacet hodin u vyšehradské brány a vybíral „potravní daň“. Pro jeho vzletnou náturu úřednická práce znamenala pouhou povinnost, která by mu ale mohla zajistit stálé živobytí, jenomže on se raději nechal propustit a podlehl opět divadelnímu vábení.

Prokopovu společnost nakonec vyměnil za Štanderovu, což se ukázalo jako osudové rozhodnutí. Tady se totiž po letech setkal s Tylovou rodinou, přesněji s oficiální vdovou Magdalenou a její sestrou Annou, matkou Tylových dětí a také jeho družkou. Jinak řečeno, jednu ženu si Tyl vzal a s druhou plodil potomky.

Magdalenu už v té době pronásledují různé zdravotní problémy a Annino společenské i ekonomické postavení není nikterak růžové. Osud těchto dvou hereček a hlavně Tylových dětí jejich kolegy trápil a přemýšleli nad tím, jakým způsobem jim pomoci. Turnovský našel celkem zvláštní řešení a to, že se s výrazně starší Annou ožení a postará se tak nejen o ni, ale i o její ratolesti.

Tyl Annu skutečně hluboce miloval, teď se tato žena „kladná, živá, stále mladá,“ měla vdávat z rozumu. Pochopitelně Turnovský se svým nápadem nejprve nepochodil, vždyť ona rozhodně netoužila po svatbě z milosrdenství. Nicméně budoucí choť se nevzdal a tak dlouho ji přesvědčoval, až souhlasila. Svatba věkově nesourodého páru se konala 27. 4. 1861 v Jindřichově Hradci. Turnovský se tím stal dědicem Tylova odkazu a zároveň se zprostředkovaně seznámil i s dalšími osobnostmi, neboť jeho švagrová Magdalena byla v mládí třeba blízkou přítelkyní Lori Šomkové, nevěsty básníka Máchy. Vlastně obě Tylovy vdovy měly co Turnovskému vyprávět a on jim nadšeně naslouchal.

„Mám aspoň ženu duchem příbuznou, která nejen snažení mému rozumí, ale také je podporuje a ve mnohé věci dobrý pokyn mi dává. Nikdy jsem nepochodil špatně, když mi k něčemu radila a k té či oné publikaci podnět dávala,“ ocenil přínos své manželky.

Ostatně později nejenže setřídil a redigoval Tylovu pozůstalost, ale rovněž se stal velmi dobrým divadelním referentem.

V posvatebním období ho ale trápily jiné starosti, potřeboval svou novou rodinu zajistit. Z těch důvodů znovu opouští divadlo a stává se kolpoltérem, tedy obchodním zástupcem, nakladatele Kobra. Vyměnil tedy putování s hereckými bednami za cestování s knihami.

Po čase ho ale opět zláká divadlo a pokusí se dostat do toho kamenného Prozatímního. Bohužel neuspěje. Tím nastává chvíle, kdy by si mohl konečně kriticky přiznat, že k hereckému mistrovství mu přeci jen něco chybí, a že jeho údělem zůstanou spíše epizodní role. Proč by si to měl ale připouštět, vždyť divadlo miluje a potřebuje. Zřejmě o trochu více než svou ženu, protože jejich manželství se mezitím potýká s menší krizí. Vydá se totiž podle Annina názoru zcela svévolně do angažmá ke Švandově společnosti a ona nepokrytě zuří: „Jen stále prodlívejte a naše trpké postavení prodlužujte. Copak je Vám po mně a po dětech, jen když Vám u Švandové společnosti přejou. Mne odbydete jen povždy mizernou lží, však ale již dlouho ne, neboť se přijdu v pondělí sama do Jičína přesvědčit a Vašemu hanebnému jednání konec učinit.“

Vyčítá mu všechno možné včetně toho, že se její muž chce jen bavit. Jako kdyby zapomněla na jeho věk a určitou nezkušenost, s níž doslova vletěl do role manžela a otce, aniž by na ni byl připraven.

Citový a citlivý Turnovský pochopitelně nenalézá ve své ženě to, po čem jeho srdce asi toužilo, a o to horečněji pracuje pro národ. Rozhodne se definitivně rozloučit s jevištěm a usazuje se s rodinou v Praze. Nastupuje na redaktorský post v časopisu Slovan, později se stane spolupracovníkem Pokroku, přičemž první žurnalistické ostruhy si vysloužil už v Krásově Času. Právě jako novinář může skvěle zúročit svou znalost divadelního prostředí a hereckého řemesla. Z jeho referátů i dnes získáváme velice hodnotný obrázek tehdejšího dění na naší scéně. Znal ji dokonale včetně herců, kteří si k němu často chodívali pro radu a záleželo jim na jeho úsudku. Turnovského jméno muselo často znít v divadelních šatnách a stalo se pojmem, neoddiskutovatelnou autoritou.

Jenomže těch úkolů si Turnovský na sebe nakladl podstatně více, protože je jmenován tajemníkem staročeského Českého klubu a rovněž ředitelem kanceláře Ústřední matice školské, v níž se převážně zaměřuje na podporu menšinových škol. Ve všech funkcích projevuje neutuchající elán a invenci. Knižně vydává publikaci „Z potulného života hereckého“ a další vzpomínkové tituly, z nichž nejvýznamnější přínos má „Život a doba J. K. Tyla“.

Vždycky pracoval pilně, ale přitom nikdy nestál o falešnou chválu a velebení, chtěl však, aby zůstalo pro další generace uchováno, že se ujal Tylových dětí „z opravdové úcty a čisté piety k J. K. Tylovi.“
„To myslím, že je čin, který může býti zaznamenán,“ dodával, jako by nevykonal nic jiného a hlavně záslužnějšího.

Postavil tak lidský život nad pomíjivost umění, umění hereckého i nakonec toho spisovatelského. A musíme, nebo chceme věřit tomu, že snad při tom všem, co vykonal, byl on sám alespoň někdy vnitřně šťastný. Jinak by jeho oběť ztrácela smysl.

8. února uplynulo přesně sto dvacet let od úmrtí Josefa Ladislava Turnovského na rozedmu plic ve věku 62 let.

Dovětek:
O Máchovi i jeho Lori se dočtete v knize Čas motýlích křídel.

 

Prameny, z nichž jsem čerpala: matriční záznamy a Utajené životy slavných Čechů.

Obrázek: wikipedia.org.