Bývalý ministr zdravotnictví Prymula se v posledním roce několikrát veřejně znemožnil. Opakovaně nám předvedl, že není schopen dodržovat nařízení, která rád předkládá veřejnosti prostřednictvím médií. Za vrchol arogance lze považovat jeho účast na fotbalovém utkání, před nímž vyhrožoval, jak je jeho ustáleným zvykem, že budeme muset v covidových opatřeních přitvrdit.
Když si ho pak některý z přítomných novinářů na stadionu vyfotil a tento snímek se rozběhl po sociálních sítích, dalo se nad tím jen nevěřícně kroutit hlavou. Kroutit hlavou nad jeho nepoučitelností, přičemž si někteří jistě pomysleli, jestli je skutečně natolik sociálně nezdatný, nebo intelektuálně nesmělý, že nedokáže vyhodnotit důsledky svého jednání. Problém lidí Prymulova typu ale vězí v tom, že oni se opravdu považují za nedotknutelné a jednoduše se jich netýkají pravidla, která nastavují nám plebejcům. Samozřejmě jeho následná reakce na zveřejnění fotografie byla jak jinak než dotčená. On totiž skutečně nechápe, čeho se dopustil, nebo čím se vůči nám ostatním provinil. Svým přístupem a chováním se proto stal velice příkladným následovníkem papalášů, jež tu vládli před rokem 1989. Ti byli také nedotknutelní a neomylní. Mohli všechno a my ostatní skoro nic.
Uražený Prymula následně prohlásil, že se stahuje z veřejného života a nebude se už vůbec k ničemu veřejně vyjadřovat. Tomuto slibu však nemohl věřit ani on sám, neboť jeho nekonečné mediální exhibice nás doslova pronásledují už více jak rok.
Nakonec mu mlčení nevydrželo prakticky ani tři dny, jelikož nás dnes zase oblažil svými myšlenkami, kdy se opět snažil obhajovat něco, co vážně obhájit nejde. Všichni kolem to chápou, ovšem Prymula bohužel ne. Samozřejmě mnozí se těšili, že po tom fotbalovém extempore vezme svou rodinu a odfrčí někam na Bahamy, když chudák neměl letos dovolenou, jenomže on se těch svých kšeftíků nevzdá a zjevně se odtud nehne. Přitom by mohl odletět klidně navždy, tady by jistě nikomu nescházel. Bohužel opět věc, kterou si při svém neotřesitelném sebevědomí nikdy nepřipustí.
Jeho návštěva Slavie rovněž ukázala, že se zřejmě cítí být nevyužitý, když má čas ještě běhat při svých povinnostech za zábavou. Nemocnice přitom volají SOS, a tak se divím, že neopráší lékařský diplom a nejde do nějakého zařízení pomoci. Jenomže to smrdí velkým zápřahem a z jeho pohledu směšnou odměnou, tudíž to není nic lákavého pro kšeftaře jeho formátu.
Nejvíc mě ale mrzí postoj profesionálních novinářů. Z nás obyčejných lidí už totiž opravdu asi nikdo nestojí o záznamy Prymulových myšlenkových pochodů, příkazů a predikcí budoucnosti. Ztratil naprosto důvěru a proto mě fascinuje, kolik prostoru nadále ve sdělovacích prostředcích dostává. A rovněž mě zaráží, že ho žádný žurnalista pořádně a otevřeně nekonfrontuje. Působí to dojmem, jako by se ho všichni báli a proto ho nechávají nadále veřejně exhibovat.
Za normálních okolností a ve slušné společnosti by totiž takový jedinec byl natolik odepsaný, že by nikoho nezajímal. A své vize by mohl tlumočit maximálně prostřednictvím vlastního profilu na sociální síti. Ta mantra, která navíc zdůrazňuje, že je obrovským odborníkem na epidemiologii, také poněkud vyčpěla. Jde o teoretika od kancelářského stolu. Vždyť se tu žádná pořádná epidemie neobjevila od španělské chřipky. Můžeme a musíme si proto vážit skutečných odborníků, kteří například mají přímé zkušenosti z Asie nebo afrických států, kde se různé nemoci epidemiologicky vyskytují. Nevidím důvod si navíc vážit člověka, o němž si celý Hradec Králové vypráví, jak tam rozkradl málem celou nemocnici. V různých diskuzích na internetu se najde dost příspěvků zaměstnanců, nebo bývalých zaměstnanců této nemocnice, kteří se diví, že Prymula za své řádění nešel sedět do vězení. A toto jsou právě ona témata, na která by se novináři měli ptát, toto jsou témata, o nichž by se v jeho případě mělo hovořit především. A ne mu stále poskytovat volný prostor, aby se zase stal jakýmsi covidovým guru, co nám pořád něco přikazuje.
Svými činy se zcela odepsal a proto odmítám, aby rozhodoval o vývoji dalších opatření. Pokud ale jeho odstoupení z veřejných funkcí opět proběhlo jenom na oko, tak už nám nepomůže nic jiného než defenestrace.