Spisovatel Jan Novák si dovolil napsat objemnou knihu o světoznámém autorovi Milanu Kunderovi. A ještě než jeho publikace vyšla, strhla se klasická bitva, kdy se jednotlivé weby předháněly v tom, kolikrát tento nevšední počin znectí. Začínám naše média podezřívat, že jsou snad za to placená. A využívají pro to řadu ochotných odborníků dychtivě přešlapujících před jejich redakčními dveřmi. Kéž by nám raději doporučili nějakou zajímavou knihu, ale ne, to oni musí stokrát dělat negativní reklamu jedné jediné, aby se o to lépe prodávala.
Snaživě se k nim přidalo i Aktualne.cz, kde jsem ráno objevila recenzi z pera prof. PhDr. Petra A. Bílka, CSc., profesora Ústavu české literatury a komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Až do dnešního dne jsem se domnívala, že recenze má hodnotit obsah díla, nikoliv posuzovat osobnost autora. Myslela jsem si to špatně. Pan profesor vyčítá Novákovi, že si Kunderu přetesal k obrazu svému, přitom on sám tím, že Nováka opakovaně nazývá diletantem, padá dobrovolně na jeho úroveň. Tón jeho polemiky totiž postrádá i tu nejnepatrnější špetku elementárního respektu, kterou samozřejmě sám vytýká autorovi v jeho vztahu ke Kunderovi. Víc paradoxní ve svém vyjádření už snad být pan profesor ani nemůže. K tomu všemu mu zřejmě došla slova, protože výraz diletant opakuje v textu nejméně pětkrát, aniž by použil jiné synonymum. Proč nenazve Nováka laikem či amatérem? Inu možná kvůli tomu, že diletant zní tvrději a urážlivěji. Vkusnost a moudrý nadhled se nám zjevně bohužel vytrácí i z akademických kruhů. Kapesník kvůli tomu ale vytahovat nebudu. Proč bych to dělala, když z celé rozhořčené promluvy výrazně trčí podprahové sdělení, v němž nám pan profesor oznamuje – jen literární vědci smí psát o spisovatelích. A tak bych řekla, že Novák především šlápl někomu na palec. I kdyby totiž stvořil úchvatně vyvážené dílo, stejně by na něm akademická obec našla sto much a v závěru by mu vyčetla nedostatečné vzdělání, což také poctivě učinil profesor Bílek. Připadá mi to trapné, vždyť moderní autor si může v jednadvacátém století svobodně psát, co se mu zlíbí. Nežijeme již v socialismu, aby se nebohý tvůrce klepal před zásahem mocného cenzora a diktátora vkusu.
A může mě leda napadnout otázka, proč slovutní literární akademici dosud nepřišli se solidním Kunderovým životopisem? Proč jej nezpracovali? Snad pro onu ztrácející se schopnost tvořit odborné a zároveň čtivé texty, kdy úctyhodná znalost problematiky je čím dál častěji zakletá do prapodivné formy. Už Karásek ze Lvovic přitom radil Arthurovi Breiskymu, aby na potenciální čtenáře promlouval srozumitelně. Mohu zmínit i krásný ilustrativní příklad, že srozumitelně to jde, neboť třeba Tilleho studie o Boženě Němcové se úžasně čte i po více než osmdesáti letech od jejího vydání.
Historie je bohužel pouze taková, jaká se nám dochovala. A proto zcela odmítám ideu jedné konstantní pravdy. Ovšem na tu očividně věří akademická obec, neboť si nějak nepřipouští právo na odlišnost pohledu. Vážím si skutečně vzdělaných lidí. Nemám však v oblibě laciné strefovačky, při nichž se někdo ohání zásluhami a tituly. Připomíná mi to totalitu.
Novákovu knihu o Kunderovi jsem nečetla a nevidím důvod, proč ji tedy adorovat, nebo naopak hanět. Jsem ovšem přesvědčená, že dokud Kundera žije, měl zůstat nějakým způsobem hájený. Je to už velice starý pán a pokud by sám chtěl něco o svém životě sdělit, nechala bych to na něm. A jinak bych se teď v jeho osudu nešťourala. Neříkám to z pozice jeho fanatické zastánkyně, jenom prostě považuji úctu za nezbytný postoj. Na druhou stranu se nedomnívám, na rozdíl od profesora Bílka, že by Novák psal na objednávku a z důvodu zisku. Kundera ho očividně zaujal, protože jen sběr pramenů ho musel stát dost sil. Způsob, s jakým se nakonec s tématem vypořádal, se nám může líbit i nemusí. Rozhodně však nesmíme upírat spisovateli nárok na jeho autorskou svobodu.
Dovětek: Všem diktátorům vkusu posílám píseň : Píšte všetci modrým perom.