Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Před sto lety zemřel velký a zapomenutý herec Jakub Seifert

Jakub Seifert /wikipedia.org/

Přesně 20. října 1919 se uzavřel životní i umělecký příběh muže, který byl svého času považován za zhýčkanou primadonu Národního divadla. Tento představitel pozdně romantické školy hrál v činohře, zpíval v operetě a dokonce i režíroval.

Zběhlý středoškolský student, pod původním příjmením Sayfert, vyučil se xylografem a svou kumštýřskou pouť začínal mezi ochotníky v Košířích a na Smíchově. Odtud s malou plzeňskou zastávkou ve společnosti J. Walburga-Weseckého pokračoval až na prkna Prozatímního divadla. Z něj už potom přirozeně přešel do Zlaté kapličky.

Na první pohled to vypadá jako příběh ze sladkobolného románu, ale Seifertův osud byl nepochybně barvitější. A i když by se jeho popularita dala zhruba srovnat s dnešní slávou Miroslava Donutila, umíral nakonec v zapomnění a bídě.

Reklama

V mládí své publikum, především to ženské, uchvátil zjevem, a hlavně krásnou modulací (prý) lahodného hlasu. Ostatně si na tom velmi zakládal a na dokonalé jevištní mluvě postavil celé své herectví. V současnosti by nám takový projev připadal nesmírně patetický, ale musíme si uvědomit, že realistické pojetí herectví proniklo spolu s ruskými autory na česká jeviště až koncem 19. století. Seifert sám tuto novotu naprosto odmítal. Považoval to za chvilkovou módu, která brzy vyprchá. V tom se přímo tragicky zmýlil. Dožil proto s myšlenkou, že ho o chleba připravil Eduard Vojan, jenž na oné módě postavil svou zářnou kariéru. Podle názoru režiséra a dramatika Jaroslava Kvapila byl jednoduše Seifert „krasomluvný ješita a mladší Vojan nedůtklivec.“ Ale samozřejmě tomuto vyhrocenému střetu s Vojanem předcházely obdivuhodné roky, v nichž si užíval přízně diváků a divadelní správy.

Jan Neruda charakterizoval Seifertův klíč k úspěchu slovy: „vyniká v patetickém rozmlouvání, seladonství a lyrickém svůdnictví.A sváděl nejenom ve svých postavách, nýbrž i v soukromí. Oženil se sice se svou hereckou kolegyní Terezií Ledererovou, ale to mu nebránilo vstoupit poměrně zásadním způsobem do domácnosti Jaroslava Vrchlického. S básníkem se přátelil, dostával role v jeho dramatických počinech, avšak s jeho manželkou Ludmilou (dcerou spisovatelky Sofie Podlipské a neteří spisovatelky Karoliny Světlé) se sblížil více než by se ve slušné společnosti tolerovalo. Samozřejmě Terezie se s Ludmilou rovněž sblížila, avšak úplně jiným způsobem, nazývala jí přítelkyní „Vrši“ nebo „Mimi“. Krásná a milá Mimi svého chotě bohužel podváděla s jejím manželem. A neobešlo se to bez následků. Vrchlický se dosti podivil, když mu jeho, intimnostem vzdálená, manželka porodila po Miladě ještě dceru Evu a syna Jaroslava, aby nakonec „pod tíhou svědomí a snad i pod vlivem nátlaku příbuzných poslala Vrchlickému dva velice otevřené dopisy.“ V nich se mu přiznává k dlouholetému poměru se Seifertem, kterého se snaží na jednu stranu hájit a zároveň přiznává jeho otcovství. Alimenty nikdy neplatil, Vrchlický na své kukaččí potomky nezanevřel a staral se o ně stále jako o vlastní.

Seifert si tím načas pošramotil nejen svou pověst, ale i neblaze ovlivnil svou hereckou kariéru, protože Vrchlického si všichni vážili a měli to Seifertovi za zlé. Básník sám se po přiznání své ženy zhroutil. Odraz té události se objevuje v jeho sbírce Okna v bouři. Později se ke zděšení svých přátel ale nechal Seifertem odprosit, a kdyby nevtrhl do divadla zmíněný realismus, Seifert by se dál hřál na výsluní. Příležitosti ve svém uměleckém bytí dostával totiž úžasné, vystřihl si roli Horatia v Hamletovi, Edgara v Králi Learovi či Romea v Romeovi a Julii. Z jeho režijní práce lze zmínit třeba dodnes populární Vrchlického hru Noc na Karlštejně. Ten výčet je každopádně mnohem rozsáhlejší.

Jenomže ani ty veškeré úžasné úlohy nakonec k ničemu nepomohly v okamžiku, kdy začal stárnout a ustupovat ze slávy. Neuměl se s tím smířit a tak se „z veselého a společenského člověka proměnil v hromádku nervů a dokázal se rozčilit kvůli nepatrné hlouposti.Trpěla tím především jeho žena, která ho přes všechny ústrky a hořkosti neopouštěla. „Když zemřela, odešla v ní Seifertovi jediná přítelkyně a skutečná opora. Teprve nyní poznal

pachuť opravdové samoty. Nepomohl mu ani Evin článek v časopise Lumír, kde se ho veřejně zastala, protože se hrdě přihlásila k jeho hereckému odkazu. Označila ho směle za předchůdce Vojana a Kvapilové a chválila

jeho božský hlas i temperament.“

Po smrti manželky se už Seifert nevzepjal k nějakým mimořádným jevištním úkolům. Žárlil na Vojana a vinil ho za své neúspěchy i složitou situaci. Začal mít ještě ke všemu finanční potíže. O jeho bídě se všeobecně vědělo, přestože se společnosti už spíše stranil. Někteří lidé mu chtěli pomoci a proto mu z redakce Zlaté Prahy poslali dopis, v němž žádali, aby sepsal své paměti za honorář. Seifert toho už nebyl schopen, což vysvětluje ve své odpovědi: „… jsem tak duševně rozrušen našimi poměry, že nejsem schopen jediné souvislé myšlenky. Vždyť nemám ani pokdy, bych svému starému tělu mohl sehnat trochu té špatné, nedostatečné výživy… Tělo i duše trpí hlad, proto prosím, nechte mne v mém koutku klidně mřít.“

A toto říkal muž, po němž kdysi toužilo nejedno ženské srdce a který dosáhl ve své profesi toho, o čem řada jeho kolegů jen tiše snila.

A tak, když jsem psala ve své knize Zapomenuté osudy právě o Seifertovi a přemýšlela nad ním, nešlo to jinak než zakončit kapitolu o něm myšlenkou, za níž si stojím: „Seifertův osud by měl sloužit jako varování pro všechny, kteří se dnes opájejí slávou. Jen zítřek ukáže, jak moc velká a trvalá bude.“

Jakub Seifert

9. 1. 1846 Praha

20. 10. 1919 Praha

V článku jsou použity citace z mé knihy Zapomenuté osudy, zdroje uvádím v poznámkovém aparátu tamtéž.