Bylo horké srpnové odpoledne, když jsem se dozvěděla, že mi leží na poště dopis z Městského úřadu Šternberk. Znělo mi to zhruba tak, jako by mi dorazilo psaní z Aljašky. Další šok na mě čekal po roztržení obálky. Úřednice Ing. Ivana Buriánková mě ve stroze znějících řádcích obvinila, že jsem zhruba před třemi měsíci projela jakousi Jívavskou ulicí a překročila rychlost o 11 km/h. Zároveň mě předvolala k osobnímu jednání. Jen jsem němě zírala na ten kus úředního papíru a myslela si, že si ze mě paní inženýrka doslova vystřelila. Vůbec jsem nechápala, co po mně požaduje, protože já se ničeho takového nedopustila a dopustit ani nemohla! Ve Šternberku nikoho neznám, neřídím, protože to neumím a město samotné jsem dosud ani nenavštívila.
Druhý den ráno jsem paní inženýrce pochopitelně zavolala. Sdělila jsem jí, že řidičský průkaz nevlastním, což si může ověřit v příslušném registru, tudíž ani nemohu figurovat na fotografii z inkriminovaného auta. Zároveň jsem jí několikrát zopakovala, že jsem ve Šternberku nikdy nebyla a vůbec tu zmíněnou ulici neznám. Ona mi ale chladně vyjmenovávala paragrafy a zpochybňovala moje výroky. Samozřejmě se rovněž vytasila s argumentem, že žádnou fotografii k dispozici nemá, a proto si nic z toho, co tvrdím, nemůže ověřit.
Až v průběhu rozhovoru mě napadlo, jestli se náhodou nejednalo o termín, kdy jsem si mimořádně půjčila auto, které jsem ale neřídila a rozhodně s ním nevyrazila za Olomouc. Tuto úvahu jsem vyslovila nahlas a tím jsem si značně pohoršila, protože jsem v jejích očích stoupla do kategorie protřelá kriminálnice.
Kdyby paní úřednice znala lépe zeměpis, tušila by, že Šternberk se nachází v nejméně čtyřistakilometrové vzdálenosti od mého současného bydliště. A do takových míst bych asi jen obtížně zabloudila náhodně či omylem. V samotném důsledku mi proto paní inženýrka předvedla pouze názornou ukázku úřednické tuposti a arogance.
V současnosti se neustále řeší otázka korektnosti. Lze ale považovat za korektní, aby popsaným způsobem jednala úřednice s člověkem, který vlivem chronického únavového syndromu bojuje už více než sedmnáct let s výpadky paměti, což se mu projevuje ve chvílích stresu a obrovské únavy. Tudíž si pak často nepamatuji, co jsem včera obědvala, nicméně Boženu Němcovou mohu odpřednášet ze spaní. Zrovna v tu dobu, kdy si na mě ve Šternberku Ing. Buriánková vzpomněla, jsem fungovala v režimu příměstských táborů. Vstávala jsem v pět ráno a vracela se domů z Prahy až v osm večer. V tomto zápřahu jsem si jednoduše nedokázala na povel vybavit, že jsem si před čtvrt rokem půjčila auto.
Když se skutečný řidič vozu posléze paní inženýrce přihlásil, dozvěděl se, že se musí osobně dostavit na úřad. Stálo ho to zbytečnou několikahodinovou cestu a další náklady na dopravu.
První, co mu ovšem kolegyně paní inženýrky ukázala, byla samozřejmě fotografie vozu, kde za volantem seděl on a ne já. Tudíž mi do telefonu úřednice Buriánková vědomě lhala, neboť mi existenci snímku zapřela. Jak příznačné!
Pokud se město Šternberk nalézá v natolik bídné ekonomické situaci, že si potřebuje vylepšovat příjmy takto nedůstojným způsobem, mohlo by alespoň za část utržených peněz poslat úředníky na seminář, který by je naučil kvalitněji komunikovat. Ne každý občan cizího města je lhář a podvodník.
Jinak ale chápu, že zaměstnanci Městského úřadu ve Šternberku si zřejmě udržují dokonalý přehled o svém volném čase, evidují si přesně každý krok, aby si připravili použitelná alibi, nicméně ve zbytku republiky v komunistickém režimu skutečně nežijeme a už docela dlouho.
Dovětek
Podle sdělení kolegyně Ing. Buriánkové je v Jívavské ulici někde u lesa (?) umístěn radar. Potěšilo mě, že i když zaměstnanci Městského úřadu ve Šternberku nezvládají komunikaci s občany, myslí alespoň na zvířátka v přírodě a snaží se chránit jejich životy. Tudíž bych onomu radaru měla provolat třikrát sláva!
Zdroj obrázku: Pexels.com