Manipulátor

Já jsem ho zabila,“ téměř zakřičela a přitom se snažila posadit na nemocniční posteli. Vzápětí ji přemohla dosud přetrvávající slabost a spadla na měkký polštář.

„Zabila jsem ho a nelituju toho,“ dodala tiše.  Kapitánka Rohozcová se na ni překvapeně podívala.

„Paní Klánová,“ oslovila ji klidným tónem, myslíte, že byste mi dokázala popsat, co se v té šatně po vystoupení odehrálo?
„Strašně mě bolí hlava… vybavuji si jen útržky.“
„Nevadí, zkusím si je poskládat,“ povzbudila ji a navrhla, že jí pomůže se posadit.

Klánová se proto trochu nadzdvihla a Rohozcová ochotně načechrala polštář tak, aby se o něj mohla opřít. Pak zpěvačka, jejíž zlatavé vlasy se ztrácely pod vrstvou obvazu, začala těkat v myšlenkách. Přihodilo se to teprve předevčírem, ale jí se to zdálo jako tisíc světelných let. „Já, já jsem se s ním pohádala…“
„Myslíte s panem Hrázdou?“
„Jo, s tím zmetkem,“ ulevila si. Rohozcová to přešla.“ Otázkou je, proč jste se s ním pohádala, musela jste mít nějaký důvod.“
„No víte, víte, co mi řekl? Abych na Štědrý den jela zadarmo zazpívat zaměstnancům úřadu ve Šternberku. Protože tam pracuje na odboru přestupků jeho neteř. A pak jeho snacha a nevím, kdo všechno…. Jsem utahaná a na svátky nechci někam cestovat  a ještě z lásky.“
„Chápu, nicméně jako důvod vraždy to zní minimálně zvláštně.“ Rohozcová to tak záměrně formulovala, záměrně použila slovo vražda.

Klánová s tím musela souhlasit, přesto si to potřebovala ještě promyslet. Uvnitř jí vířilo rozbouřené moře vzpomínek, kdy se jedna tlačila přes druhou. Vyschlo jí z toho v krku, napila se proto vody a začala téměř šeptem vysvětlovat.

„Ale tím to všechno přece vyvrcholilo. Až pozdě mi došlo, co je to za člověka…Tvářil se jako chudinka a přitom… Zlomil se jí hlas. A k bradě jí vyletěly dvě obrovské slzy. „Promiňte,“ hlesla.

„To je v pořádku,“ uklidňovala ji Rohozcová a podala papírový kapesník. Klánová ho žmoulala v ruce, aby se uklidnila a mohla vůbec pokračovat. Celé tělo ji bolelo a bolela ji hlavně duše.

„Vyčetl mi, co všechno pro mě za tu dobu udělal. A potom se mě zeptal, jestli bych si vzala na svědomí, abych jeho rodině zkazila Vánoce. On jim to totiž slíbil. Zase očekával, že mě do toho vmanipuluje… Tentokrát neuspěl.“

„Takže jste ho uhodila,“ doplnila ji Rohozcová.

Proti tomu se Klánová ohradila. Musela ohradit. Vždyť do něj jenom strčila. Stál totiž před ní a všechny ty výčitky jí střílel přímo „ do ksichtu“ a tvářil se ještě nesmírně ublíženě.

Zavřela znovu oči. Pálily jí.  Nikdo tomu nemůže rozumět. Nikdo nemůže porozumět, proč se toho parazita potřebovala zbavit.

„Já už nemohla,“ zařvala náhle, až se Rohozcová lekla. Do pokoje vstoupila přísně vyhlížející sestra. „To už by stačilo, paní vyšetřovatelko,“ pronesla s nezastíraným despektem. Paní Klánová si musí odpočinout.“ Rohozcová chtěla zaprotestovat. Bála se toho, že v nejbližších hodinách zpěvačka začne sama komunikovat s novináři. Vyzradí jim všechno, co ona potřebovala zjistit jako první.

Sestřička ale odmítala jakoukoliv diskusi. Na chodbě se jí Rohozcová ještě zeptala, jestli se náhodou někdo nesháněl po Klánové. Sestra jí odsekla, že jedině ta sestřenice Millerová. „Regionální novinářka Millerová,“ doplnila ji Rohozcová. Sestra  kývla a bez rozloučení zmizela v dalším pokoji.

Klánová osaměla. Na protější stěně se jí jako ve snách míhal rozostřený film, v němž znovu spatřila okamžik, kdy se jí před pěti lety po jednom vystoupení vetřel do šatny seriózně vypadající muž. Ihned se představil a předal vizitku s doporučením společné známé, od které se dozvěděl, že zpěvačka potřebuje manažera. A i když se dosud věnoval spíše televizní produkci, rád by se jí ujal. Nabízel snaživě dobré a rozsáhlé kontakty s tím, že ji určitě proslaví. A přitom za to vlastně zas tolik peněz nechtěl. Chtěla si to ale rozmyslet. Prostor však k tomu nedostala. Od onoho setkání jí průběžně telefonoval a otravoval natolik, až si vynutil její souhlas. Podlehla jeho naléhání, přestože ji šestý smysl varoval. Podepsala smlouvu a tím se postupem času proměnila v jeho otrokyni. Začal rozhodovat prakticky o každé vteřině jejího života. Dokonce ji  přiměl, aby se rozešla i s novým přítelem. Zničil všechno, v co věřila a měla ráda. Čím dál víc upadala v naprosté zoufalství. A on se pořád tvářil přátelsky. Ve skutečnosti ji permanentně ubližoval. Jednoho dne jí to konečně došlo, uvědomila si, jak se nechala dokonale zmanipulovat. Protože za tím jeho nesmělým, solidním a vlastně vstřícným vystupováním objevila pouhé sobectví a faleš.

A teď ležela v nemocnici s rozbitou hlavou a mohla se utěšovat, že už domanipuloval, už dohrál svou ohavnou roli. Jenomže ona musela nést následky, musela je přijmout… Zazvonila na sestřičku. „Potřebovala bych se spojit se svou sestřenicí Terezou…A proč nemám vlastně u sebe mobil?“
„Protože ho nenašli.. A na tu sestřenici  zapomeňte“, rázně odpověděla zdravotnice. „Ale ona mi může pomoct,“ dodala prosebně. Sestra jí však doporučila, aby to raději nechala na polici a hned poté ji opustila.

Tereza Millerová seděla jako obvykle ve své redakční kanceláři. Mnohokrát informovala o vraždách jiných, ale nyní to pochopitelně prožívala úplně jinak. Vždyť se to týkalo její příbuzné, ženy, s kterou vyrůstala, ženy, s níž ji pojilo nespočet veselých příhod. Nedokázala to proto vytěsnit z mysli a věnovat se práci. Snažila se z paměti vydolovat všechno, s čím se jí zpěvačka Klánová, ale pro ni vždycky Adéla, v poslední době svěřila. K ničemu to ale nevedlo. Přesto se odmítala smířit s tím, že by Adéla někoho zabila. Když s ní asi tři týdny před koncertem  mluvila, byla už rozhodnutá opustit manažera a dokonce jí tu práci nabídla. „Ty jsi vytrvalá a pracovitá… A navíc pevná, před tím zmetkem mě ochráníš,“ říkala. Ovšem Tereza to nebrala vůbec vážně. Nad vínem se toho napovídá a naplánuje… A pak kráčí člověk stejně jinudy. Tentokrát to myslela Adéla vážně. Jenom se posléze rozhodla pro radikálnější řešení.

Tereza civěla z okna do zaprášené ulice. Bylo jí  fyzicky zle a taky se jí chtělo i brečet. Osud je zvláštní, stačí narazit na jednoho vykuka a… „Já bych se na to stejně vykašlala, to nemá rozumný důvod,“ pronesla, a neuvědomila si, že nahlas.

„Myslíte ta vražda hudebního manažera,“ připomněl se z druhé místnosti kolega Navrátil, který se přitom opřel o zárubeň spojovacích dveří. Pohlédl přitom Tereze poněkud vyzývavě do očí.

„Jo,“ vyslovila zdánlivě bez zájmu. Navrátil se tvářil velice soustředěně. „Víte, já nad tím, milá kolegyně, také uvažoval.“ Výraz milá kolegyně používal ve chvílích, kdy ji chtěl trumfnout. „Ona ho zabít nemohla, tedy ta zpěvačka, Vaše sestřenice… Protože z tajného nemocničního zdroje jsem zjistil, že má na zátylku ránu. Jedná se tudíž o místo, kam musí vždycky udeřit někdo jiný, nebo nějaká vnější síla, náhoda…“ Vyjmenovával přijatelné možnosti, jež mohly Klánové ublížit.
Terezu napadlo, že se Adéla sama o něco bouchla. „ To spíše vylučuji, v té šatně není prakticky žádný nábytek.“

„Pěkné, takže se tam zjevil pomstychtivý duch, který ji praštil poté, co zavraždila Hrázdu,“ shrnula to posměšně.

Jenomže Adéla asi opravdu nemohla Hrázdu zabít. Technicky by si to zranění nedokázala způsobit. Tudíž za Hrázdovu  smrt může někdo jiný! A to ji vlastně při vší mizérii docela rozradostnilo. A když člověka něco potěší, najednou to sevření žaludku povolí a vrátí se chuť k jídlu.

„Mám hlad a jdu se najíst,“ oznámila překvapenému Navrátilovi, který zřejmě stále bádal nad případem její sestřenice. „A kdyby mě hledal šéf, ať si trhne nohou,“ zavolala na něj celkem zvesela.

O půl druhé už v podniku s nehonosným názvem „U Šírů“ jedla jen hrstka opozdilců. Tereza se k nim  připojila. Stejně sem raději chodila v tuto pozdnější dobu, než aby v poledne bojovala zbytečně o volnou židli. Teď zde vládl příjemný klid.

Na přivítanou jí servírka, s níž obvykle prohodila pár slov, sdělila něco ve smyslu, že se doslechla o tom, co se přihodilo její sestřence a moc jí to mrzí. „Nenechte se rušit při jídle,“ dodala, když přinesla talíř horké polévky. Přesto ji vyrušila, protože si k ní bez vyzvání přisedla. „Já nechci dělat drby a navíc o mrtvých se má mluvit dobře….Jenomže teda musím fakt říct, že ten Hrázda byl pěkně vyvedenej.“ Terezu napadlo, co ona asi o tom ví, nicméně se obávala, aby případnou otázkou nezadrhla její proud řeči, tudíž na ni pouze povzbudivě usmála. Servírka si to vyložila jako znamení k tomu, aby pokračovala. „ Ono by mě to normálně ani nenapadlo. Pohyboval se přece mezi umělcema, tak bych si myslela, že nemá některý věci zapotřebí…. Ale asi měl… Protože půjčoval lidem za úrok. Ale za jakej. Kámoška měla nějaký problémy, no nakonec jí půjčil sto tisíc. Do půlroku mu ale pak musela vrátit ne sto tisíc, ale sto třicet. Sto třicet! A ještě prej tvrdil, jak to dává levně, protože jiným to počítá dráž.“ Tereza se údivem zakuckala. Adéla se totiž o něčem podobném nikdy nezmínila. Ale možná to jen netušila. Hrázda určitě nepatřil k těm, co se někomu příliš svěřují.
„Já už budu muset,“ hlesla zklamaně servírka, protože do lokálu vstoupili další hosté. Nicméně ještě dodala: „Nejhorší je, když mu ty lidi nezaplatili…Okamžitě prodal směnku nějakýmu dalšímu překupníkovi a ten jim ze života udělal  peklo.“ 

Když se Tereza vrátila do kanceláře, naklepala do počítače článek, v němž po dohodě se šéfem  lehce naznačila, kolik lidí mělo asi důvod se Hrázdy zbavit. Neznala jejich  jména, ani přesné počty, ale určitě by se jich našla pěkná řádka. Jak ráda by to řekla i Adéle. Jenomže se ztratil její mobil. Nebo ho někdo ukradl? Zkusmo opět vytočila její číslo, ozval se však automat, který ji ubezpečil, že je stále nedostupné.
Odpoledne se proto vydala osobně do nemocnice. Musí se přece k Adéle dostat, vždyť to, co se dozvěděla, by ji mohlo přinést klid. Do vězení určitě nepůjde, nemůže jít. Takový trest by odporoval zdravému rozumu.

V nemocnici ji ale k sestřenici i přes naléhání a žadonění nepustili.

Otrávilo ji to. Připadalo jí, jako by se proti ní spikli. Co to jsou za pořádky, když nemůže navštívit ani vlastní příbuznou?

Potřebovala to ze sebe setřást, dostat z kůže nemocniční pach. Dostat z hlavy ty otravné myšlenky, které ji neustále vracely k Adéle. A teď se v nich uhnízdil i ten lotr Hrázda. Loudala se bezcílně městem. A najednou… Najednou stála před místním divadlem. Krásná secesní budova ji lákala k tomu vstoupit dovnitř. Ale ne samotná budova, nýbrž skutečnost, že tady se to přihodilo, tady měla Adéla tradičně poslední prosincový koncert. A právě zde ji našli ležet na koberci se zakrvácenou hlavou.

Otevřela těžké skleněné dveře. Na vrátnici paní Horáková pokojně luštila křížovku. Hned jak Terezu spatřila, časopis odložila a s úsměvem ji pozdravila. Pozvala ji k sobě do kutlochu, což byla výsada, kterou poskytovala jen známým. Terezu k nim naštěstí počítala.

„ Jdete asi kvůli paní Klánové….“
„Ano,“ přisvědčila Tereza. „Já tu totiž ten večer nebyla, dobírala jsem antibiotika.“

„Ach jo, já tu ale byla… co mám povídat. Na to nezapomenu… Nikdy.“
Tereza jí chlácholivě stiskla ruku.
„Víte, všichni dávno odešli, ale paní Klánovou jsem odcházet neviděla….“

„Tak jste se vydala do šatny podívat,“ napověděla jí.

„No jo, ale prvně jsem zkoušela volat technikovi. Většinou odchází postranním vchodem. Už tu ale taky nebyl. V baráku jsem zůstala ze zaměstnanců jen já.“ A pak se Tereza dozvěděla o tom hrůzném okamžiku, kdy Horáková našla Adélu i jejího manažera ležet v krvi. „ Příšerný pohled! Hned jsem volala záchranku i policajty.“ Jenomže ten vrah musel projít kolem vrátnice, uvědomila si Tereza. „ Nebo tady pracuje.“ Horáková se pokřižovala. „To vylučuju, že tu máme vraha. Navíc máme hlediště s obrovskou kapacitu. Takže já procházející diváky nepočítám a ani nestačím sledovat.“

Jsem v háji – napadlo Terezu, přesto se ještě pokusila poprosit paní Horákovou, aby ji do šatny, kde Hrázda našel smrt, pustila. Pochopitelně to odmítla.
„A nemohla bych prošmejdit alespoň okolí šatny, jeviště…,“ smlouvala, „třeba tam něco objevím.“ Ani v tom neuspěla. Horáková přesně dodržovala daná nařízení. Nikdy by neporušila jakýkoliv zákaz. Svědomí by jí to nedovolilo.

“A když si ten večer znovu promítnete, nevšimla jste si třeba náhodně někoho zvláštního, nějakého netypického diváka?“ Horáková nejprve zavrtěla hlavou, ale pak si vzpomněla. „Máte pravdu, byl tu jeden. Ale já ho znám.“  Šlo o Tondu Nováka, co kšeftoval s ojetými auty a  kamarádil se s podivnými lidmi, hlavně s nějakým Láďou Kunešem. „A proč zrovna on působil nápadně,“ vyptávala se Tereza. „Přišel sám a v takovým velkým kabátě. Odmítal si ho sundat. Šatnářka si pak stěžovala, že je to nevychovanej buran….“

Tereza si usrkla horkého čaje, který jí Horáková nalila. „Novák opravdu neměl žádný doprovod?“
„Já nikoho neviděla. On totiž všude chodí s tím Kunešem, ale to je prcek, toho bych stejně přehlídla.“ Mávla rukou a následně se omluvila s tím, že musí zavřít vrátnici a zkontrolovat barák. Tereze se z příjemně roztopeného kutlochu na mrazivou ulici moc nechtělo, ale co se dalo dělat. Možná by se od Horákové mohla ještě něco dozvědět, ale možná taky ne. V kabelce se jí rozdrnčel mobil.
„Tady Rohozcová, policie… Už jsme spolu mluvili. Potřebovala bych identifikovat mobil paní Klánové.“
„Vy jste ho našli?“ Kapitánka tu poznámku nekomentovala.
„Můžete mi ten mobil popsat?“
„Typ přesně nevím. Jde o normální bílý dotykáč. Nosila ho v růžovém obalu se srdíčky. Jedno plastické srdíčko měla i na té zadní straně. Myslím tím přímo na přístroji. Několikrát upadlo, tak si ho tam přilepila vteřinovým lepidlem…“
„Dobře, děkuji za upřesnění. Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Večer Tereza nemohla klasicky usnout a nepřikládala to na vrub jen možnému nalezení Adélina mobilu, ale i skutečnosti, že druhý den měla téměř celé dopoledne strávit běháním po školních a školkových besídkách. Kdyby se to nevázalo s pracovní povinností, určitě by si to užila. Ale takto se to dostalo do seznamu povinností, jež musí splnit.

Ráno statečně vyrazila na túru po školních zařízeních. Za těch několik hodin ochutnala asi padesát druhů cukroví, vyslechla si pět koled ve dvaceti různých provedeních a přesvědčila se o tom, že tyto besídky se od dob jejího dětství příliš nezměnily. Do redakce se dostavila  uondána s pocitem, jako by dokončila směnu v továrně na výrobu pneumatik.

„Utíkej pro šampáňo a pak s ním běž rovnou do nemocnice,“ přivítal ji  v dobré náladě kolega Navrátil.
Ona se ale vůbec nechytala, netušila, co tím myslí. „Nebo možná bys ho měla věnovat jednomu úplně vypatlanýmu gamblerovi.“ „Jakýmu? Co to meleš, vůbec to nechápu, “ rozčílila se. „ A kdyby ten Kuneš nehrál bedny a víc používal mozek, nikdy by nemohl dát ten mobil do zastavárny a ještě kousek odtud. Policie ho musela najít, i kdyby ji postihla nenadálá slepota…“

„Jo, mobil. Včera mi volala Rohozcová…Mně se to nějak nespojilo. Ještě jsem plná sladkostí a koled,“ omlouvala svou nechápavost.
Však si to přečti, a vrazil jí do ruky jakousi vytištěnou zprávu. Zběžně ji přelétla a konečně se jí rozsvítilo. Stále sice netušila, zda Hrázdu zabil Kuneš nebo Novák. S určitostí ale mohla prohlásit, že Hrázda nikdy neměl půjčovat peníze takovým gaunerům jako byl on sám.

 

Zdroj obrázku: pexels.com