Karlovy Vary známe naprosto všichni. Jenomže pokud se tam zrovna nechystáme na léčebný pobyt, městem obvykle prolétneme, což platilo i pro mě. Před dvěma týdny se ale na internetu objevila reklama, která lákala k zakoupení karlovarské turistické karty. Tak jsem na odkaz klikla a po pár minutách bylo rozhodnuto o tom, kam na plánované tři dny s partnerem pojedeme. Ne, že bychom se koupali v penězích, protože koronavirus mě odstavil od veškeré pracovní činnosti, ale naštěstí doma od ledna ležela poukázka od Invie použitelná na ubytování a díky ní i naděje, že svůj prodloužený víkend zvládneme nízkonákladově.
Kde se (ne)ubytovat
Při volbě noclehu jsme byli omezení konkrétním cestovním vyhledávačem, a proto jsme zvolili hotel z nabídky Čedoku s názvem Krásná Královna nacházející se přímo v lázeňském centru. Pokud návštěvník hledá ubytování s možností wellness, měl by se poohlédnout po jiném zařízení. Nám ale v zásadě vybraný hotel vyhovoval. Z prostorného pokoje jsme viděli nejen na řeku Teplou, nýbrž i na budovy místního muzea a divadla. Kouzelný výhled jsme si však užili pouze ráno a večer, protože jsme se snažili využít čas k poznávání města.
Jedinou slabinou hotelu, a proto bych ho v dané cenové kategorii nedoporučila, byla snídaně. Na ní se projevila zjevná snaha ušetřit na českých hostech, protože kvalitou odpovídala nabídce laciného penzionu, a nebo tomu, co najdou komparzisté v cateringu při natáčení. Za největší bizarnost pak považuji vařenou pohanku, kterou zřejmě požadují ruští hosté. Kupodivu jsme je ale nepotkali a o to více bychom ocenili možnost dát si kupříkladu míchaná vejce, nebo alespoň kousek kvalitní šunky. Bohužel český host je zjevně ve Varech hostem druhé kategorie a toto jsem si uvědomila během našeho krátkého pobytu několikrát.
Turistická karta
Karlovy Vary Region Card považuji za jediné opravdu vstřícné gesto vůči českým turistům, i když se dá zakoupit jedině v Informačním centru v Lázeňské ulici. Do konce tohoto srpna ji lze pořídit za velice výhodné ceny. My jsme si opatřili čtyřdenní a ta nás přišla na pouhých sto padesát korun pro jednoho. V rámci ní jsme mohli zdarma nejen vyzkoušet solnou jeskyni v Alžbětiných lázních, ale třeba i bazén, či objevit řadu zajímavých památek. Kartu doporučuji všem, kteří chtějí navštívit co nejvíce turistických cílů, protože ve Varech se každá drobnost platí, obrazně řečeno, zlatem. Na druhou stranu až v místním muzeu jsem si na letáku všimla upozornění, že některé z památek jsou přístupné zdarma i bez karty, což se vztahuje nejen na Muzeum Karlovy Vary, nýbrž kupříkladu i na Galerii umění, či Interaktivní galerii Becherova vila.
Lekce ruštiny a staveniště
S kartou v kapse jsme nadšeně objevovali krásy lázní. Díky palmám jsem se na chvíli zasnila a připadala si jako u moře, což umocnila klidná atmosféra bez prodírání se davem lidí. Nicméně při bloudění městem se nedal přehlédnout nevyřčený stesk místních podnikatelů po cizojazyčných hostech, a rovněž všudypřítomné nápisy v ruštině. I když jsem znalost azbuky nezapomněla, překvapila mě ona potřeba vnucovat se tímto způsobem ruským návštěvníkům. Já, jakožto rodilá Češka, jsem si tu pak občas připadala jako v sovětské okupační zóně. A to mi tedy na pohodě zrovna nepřidalo, nehledě na to, že mnohé budovy procházejí rekonstrukcí, a proto jsme třeba plánovanou návštěvu podzemí Vřídelní kolonády nemohli uskutečnit. Bylo zavřeno.
Návštěvnické centrum Becherovka
K budově bývalé továrny na tento proslavený nápoj jsme se zatoulali úplně náhodou, a když už k tomu došlo, objednali jsme se na prohlídku s ochutnávkou. S becherovkou jsem opakovaně slavila úspěch při mezinárodních workshopech v Rakousku, i když po jedné drastické zkušenosti se jí vyhýbám. Každopádně informace, že továrnu vlastní Francouzi, mě zklamala. Zbytek prohlídky nás ale nadchnul. Moderně pojatá expozice provází návštěvníky nejen historií vzniku likéru, nýbrž i samotnou moderní výrobou, přičemž obsahuje mnohé interaktivní prvky. Tudíž i já jsem točila válci, čichala k bylinkám a zkoušela si stiskem tlačítka naplnit láhev. Pokud ale někdo očekává, že se tu konečně dozví přesný recept, odejde zklamán, protože ho ví pouze dva lidé. Jeden z těchto vyvolených promlouvá k příchozím v podobě hologramu, stejně jako princezna Leia v Hvězdných válkách. Bohužel na prohlídku je vyhrazena pouhá půlhodinka, a pak už se v místním baru ochutnávají jednotlivé druhy likéru. Přiznám se, že KV14 a Cordial jsem vůbec neznala, a to jsem v mládí otestovala, co se týče různých destilátů, snad všechno. Abych tedy dohnala tento nedostatek, přikoupila jsem si ještě vzorek nefiltrované becherovky, která je hutnější a z nabídky mě nejvíce oslovila.
Muzeum Karlovy Vary
Mám moc ráda městská muzea, protože vyprávějí podrobně příběhy daného regionu a nejinak tomu je i v Karlových Varech. Zde se navíc návštěvník seznámí i s historií lázeňství, kdy se v dřevních dobách pacienti máchali v léčivé vodě dlouhé hodiny. Nedivím se, že po takové kůře se mnozí modlili, aby ji vůbec přežili. Nehodlám ale vypisovat dlouhou tradici místních zdravých pramenů, stejně jako jména význačných lázeňských hostů. Jen mě trochu mrzí, že Božena Němcová cestovala na ozdravné pobyty jinam. Vary by však její štědří přátelé asi zaplatit nemohli. Nicméně při vzpomínce na autorčinu Babičku se mi vybavila postava kněžny Zaháňské, která do Varů jezdila nejen se svou matkou, ale i nejmladší sestrou Dorotheou. V tomto bodě je třeba si připustit, že ani dnes v éře koronavirové nejsou tyto lázně určené pro kapsu obyčejného člověka.
Diana, kamzík a Motýlí dům
Socha kamzíka se stala symbolem Karlových Varů a tak když už se v nich jednou ocitnete, měla by být takřka povinnou zastávkou. My jsme její návštěvu spojili s výjezdem lanovkou k rozhledně Diana v rámci zakoupené karty. Za sebe mohu konstatovat, že tento typ pozemní lanovky považuji za jediný snesitelný typ, kdy turista sedí na pevné lavici a nohy mu nelétají ve vzduchu.
Na vrchol samotné rozhledny jezdí výtah, tudíž i já, která se podobným místům vyhýbám, jsem se mohla velmi opatrně rozhlédnout po okolí. Přítel při pohledu na zvlněnou krajinu volal něco o panoramatech a Homolkových, to už jsem ho ale vybízela k odchodu k Motýlímu domu. Vzpomněla jsem si totiž na jedno staré domácí video z Austrálie, kdy matčin kolega podnikl exkurzi do obrovského motýlího skleníku. Něco podobného jsem si ve značně zmenšené variantě mohla otestovat i v Karlových Varech. V jedné místnosti poletovalo tolik pestrobarevných křídel, že jsem je nestačila ani spočítat. Proti tomu je mimochodem hrdinka mé poslední knihy Tereza trochu žabařka, protože ona si doma může vystavit leda modráska za sklem.
Nejvíce mě ale uchvátila vitrína s kuklami, kde se zrovna dva motýlci drali na svět, v němž prožijí pouhé dva týdny. Nemá smysl se ale dojímat nad jejich křehkou a pomíjivou krásou, i když možná vzhledem k současné realitě přímo symbolickou.
Od rozhledny vede směrem ke kamzíkovi turistická trasa, jíž jsme se vydali, a tak jsem nakonec mohla svého přítele u sochy zvěčnit do neméně pomíjivé podoby mobilní fotografie.
Útěk z Varů, Bečov a U mlsného medvěda
V případě třetího a posledního dne pobytu jsme se dlouho nemohli rozhodnout, zda si jej ještě užijeme přímo ve městě, nebo vyrazíme do nedalekého Bečova nad Teplou, k čemuž nás inspirovala prohlídka zdejších zámeckých interiérů. Kromě toho nás upoutala i možnost návštěvy botanické zahrady.
Zámek v Bečově proslul tím, že vystavuje relikviář svatého Maura, významnou románskou památku . Ta je ale součástí jiného okruhu, na který se určitě v budoucnu podíváme, neboť nás Bečov okouzlil natolik, že jsem si říkala – kdybych tu měla kde bydlet, zítra se stěhuji. A na takové místo se jednoduše vrátit musím.
Každopádně samotnou prohlídku okruhu nám trochu znepříjemnila skutečnost, že jistá návštěvnice neustále skákala průvodci do řeči a proto bych teď s velkými obtížemi dávala získané poznatky dohromady. Přesto mi mladý průvodce připadal docela zapálený do historie a dokázal na její mnohdy nevkusné poznámky velmi mírně reagovat. Chovala se přesně ve stylu, jako kdyby právě vypadla ze ságy o rodině Homolkových. Zatímco neustále zdržovala jinak plynulý tok výkladu, venku se rozpršelo, a tím padla naděje na procházku botanickou zahradou. Azyl jsme nakonec našli až v podniku U mlsného medvěda, palačinkárně a kavárně. Nedoporučuji si totiž sedat do restaurací přiléhajících k bráně zámeckého areálu, zjevně se orientují výhradně na zahraniční klientelu a obsluha je z Čechů spíše otrávená.
U mlsného medvěda si v kontrastu s tím budete připadat jako na jiné planetě. Velice příjemná slečna každého vítá s širokým úsměvem a chová se přitom tak, až nabudete dojmu, že miluje nejen svou práci, ale je nadšená z každého nově příchozího hosta. Zároveň umí nevtíravě podsunout větší kávu, či nabídnout dezert, prostě má přirozený smysl a cit pro obchod. A to dnes vídám velmi zřídka. U medvěda se tedy očividně drží starého otřepaného pravidla, že zákazník má odcházet spokojený.
Bohužel jsem víc jak tu jednu kávu a obrovskou palačinku se špenátem nestihla, a proto si slavný australský dezert Pavlova musím nechat na příště. A s tím pocitem jsem z Karlovarska odjížděla. Ráda bych se sem ještě opravdu někdy podívala. Jenom musím začít šetřit, protože bohužel rozhodně nejsem Dorothea, princezna Kuronská.