Naši předci ho nazývali černou smrtí a ve středověku se proti němu bránili zaříkáváním a používáním amuletů. Trochu jsme na něj zapomněli, ovšem novináři ho kvůli koronaviru opět vytáhli do světla reflektorů, aby jím mohli postrašit už tak mnohdy vyděšené čtenáře. Avšak srovnávat koronavirus s morem či španělskou chřipkou je absurdní, protože úroveň současné lékařské péče, hygieny a sociálních poměrů se velice vzdálila minulosti.
Odkud se démonický netvor vzal
Pokud je prostituce stará jako lidstvo samo, tak to samé zhruba platí i pro mor. Indie se považuje za jeho rodnou vlast, nicméně hojně devastoval i Čínu. Zřejmě se o prvenství nikdo nepřihlásil, a proto se můžeme dohadovat, odkud tento nástroj na hubení lidského druhu pochází. Každopádně starší zdroje uvádí, že „vlhké a teplé krajiny jsou příznivou půdou moru.“ Něco na tom bude, neboť do přístavních evropských měst mor zavlékali nejčastěji posádky asijských lodí, a odtud se rozšířil dále do vnitrozemí.
Bacil oválného tvaru snadno zasáhl lidský organismus dvěma způsoby a to „vdechováním“, nebo „oděrkou“, čili drobným poraněním. V první fázi nakažený pociťoval bolest hlavy, závrať a horkost, v té následující se přidala horečka, bolest hlavy, žaludku, otoky mízních uzlin, zvracení a neuhasitelná žízeň. Při těchto projevech se nelze divit, že se nákaze dařilo především v místech s velkou koncentrací lidí, kde se na čistotu prostředí příliš nehledělo a často v něm panovala neskutečná bída. Stačí si vzpomenout na středověké vylévání splašků na ulici a jiné podivné zvyky.
V devatenáctém století se hlásalo, že zbraní proti moru není policajt a karbol, nýbrž uzavření přístavu. A s tím souvisí otázka nechvalně „proslavených“ krys, tu bych ponechala stranou, i když právě v Asii se řídili jednoduchým pravidlem, tam, kde umírají ve velkém zmínění hlodavci, brzy začnou umírat lidé. A také se časem zjistilo, že například ti, co spí v přízemí na udusané hlíně jsou postiženi morem častěji, než jejich sousedi nocující ve vyšší patrech. Aby se zabránilo šíření moru, zavírala se města a někdy naopak obyvatelé menších obcí utíkali z domů bivakovat do přírody. Tato opatření skutečně určitým způsobem pomáhala, přesto průměrně devadesát procent nakažených po šesti až deseti dnech umíralo.
Mor zabíjel především jedince „schátralého organismu“, jinak řečeno zdravotně oslabené. V tom spatřuji jasnou paralelu s koronavirem, i když se v ní vyskytuje určitý protimluv. Zatímco mor se pásl na podvyživeném a chudém obyvatelstvu, koronavirus mívá těžký průběh u lidí obézních. Tomu se říká pokrok.
Čím se mor léčil
„Mor je synem, špíny, hladu a bídy,“ tvrdí dobový tisk. V některých případech se složitě diagnostikoval. Mnohdy se mylně zaměňoval s chorobami tuberkulózního původu, „morové boule“ byly někdy považovány za „boule skrofulózní“. Těmi v dětství trpěla i Theodora Němcová, dcera spisovatelky Boženy Němcové.
Mor se pak nemusel ani odhalit u jedinců stěžujících si pouze „na bolest v prsou a nepatrné zduření žláz.“ U nich měla nemoc velmi lehký průběh, a proto se stali jejími nejúspěšnějšími přenašeči, což opět vnucuje srovnání s koronavirem.
Ti, kteří onemocněli těžkou formou choroby, se mohli spoléhat pouze na různé lidové prostředky. Založením Univerzity Karlovy se sice otevřela možnost studia na lékařské fakultě, avšak služby jejích absolventů byly pro běžné občany finančně nedostupné. Nehledě na to, že tehdejší vystudovaný doktor nemohl používat žádnou spolehlivou léčbu, neboť jednoduše neexistovala.
A tak se nemocní uchylovali ke konzumaci různých lektvarů, jako vína se svařenou vodou nebo kafru a octa. Nechali si pouštět žilou a často se modlili, protože mor se považoval za boží trest za spáchané hříchy. V tomto duchu „léčba“ probíhala až do roku 1894, kdy švýcarský lékař Yersin objevil původce moru a vyrobil sérum. To se začalo účinně používat, avšak ještě v roce 1922 Lékařský rádce uvádí několik doporučení pro nemocné. Pacient má držet dietu jako při horečce a vyplachovat si pravidelně dutinu ústní studenou vodou, občas obohacenou o citrónovou šťávu. Pokud z toho nedostal zánět nosohltanu, jistě ho spolehlivě dorazily „methody vodoléčebné“, čili koupele, nebo zábaly do prostěradla, přičemž na zduřené žlázy se přikládaly chladivé obklady. Dobrá zpráva pro nás je, že v současnosti se mor vyskytuje místy v Africe a Asii, léčí se účinnými antibiotiky, jež naši středověcí předci neznali.
Na mor umírali také lékaři
Během výjimečného koronavirového stavu jsme si mohli přečíst zprávy o tom, jak v některých státech podléhá nákaze i zdravotnický personál. Samozřejmě každý soucitný člověk to považuje za krajně nespravedlivé, protože jedinec pomáhající druhým by takto odejít neměl. Nicméně ztráty v lékařských řadách najdeme i v historii. V roce 1582 zemřel na mor Tomáš Husinecký z Vodňan, který studoval na předních evropských univerzitách. O něm bychom dnes řekli, že stál v první linii, mnoha pacientům pomohl, avšak sám nemoci podlehl, stejně jako v průběhu času jeho další kolegové – Jan Liturg z Turska nebo Prokop Poenius ze Světnova.
Morové epidemie aneb Pohled do statistiky
Ve středověku se názvem mor označovaly všechny přenosné choroby, které ničily tehdejší obyvatelstvo, tudíž třeba cholera, chřipka nebo tyfus. Kronikáři vyčíslují i oběti epidemií, ale typické v případě pražských měst je, že ony počty převyšují samotný počet obyvatel. Zavání to snahou o senzaci. Tím ale rozhodně nezlehčuji drtivý dopad na tehdejší společnost. Evropu totiž zasáhla řada krutých epidemií, například mezi roky 1346-1353. Starý kontinent pak v průběhu čtrnáctého a patnáctého století díky nim přišel o pětadvacet milionů obyvatel.
Rozsáhlá epidemie řádila v Praze ale i později v letech 1679-1681 a 1713-1715. Na počátku osmnáctého století pražská města čítala necelých 40 000 obyvatel, z nichž prý 13 540 zemřelo na mor. V tomto čase choroba ale nejvíce zasáhla jižní Francii a Itálii (což opět připomíná koronavirovou současnost). Dopad na pražská města byl možná „méně drastický“ z toho důvodu, že již v šestnáctém století se začala řešit problematika epidemie z pohledu hygienického. Do přijatých opatření lze zahrnout budování, či vyhrazování určitých domů pro izolaci nemocných. Vznikl tak lazaret u sv. Štěpána, který stával u stejnojmenného kostela. Některé objekty byly v době epidemie přímo určeny pro zřízení morového špitálu. V roce 1585 se to týkalo domu U Halánků, v němž mnohem později vyrostl a žil známý filantrop Vojta Náprstek. Tomu by však ublížil více koronavirus, protože sám s věkem nabýval na váze a rozhodně si nemohl stěžovat na nedostatečnou výživu. Mimochodem určitá bohulibost ve zdech domu zůstala, Vojtova matka v jeho průjezdu rozdávala chléb chudým.
Epidemie v Bombaji a výskyt moru ve Vídni
Nevím, zda mohu použít floskuli, že podobnost s koronavirem je opět čistě náhodná. Každopádně v září roku 1896 připutoval mor z Hong Kongu do Bombaje, kde na něj průměrně umíralo dvě stě osob denně. V konečném zúčtování tu během dvou let choroba postila 30 605 občanů, z nichž skonalo 26 423 nemocných.
Právě v roce 1898 se objevilo rovněž několik případů nakažených i ve „všeobecné nemocnici vídeňské“, což vzhledem k předešlým zkušenostem vyvolalo paniku. Podílely se na ní i tehdejší noviny:“ Celá válečná výprava denního tisku vídeňského obyvatelstvu valně neprospěla….“
Což bychom mohli konstatovat i o současné mediální koronavirové kampani, která pomáhá situaci zhruba jako ona její vídeňská morová sestřička: „Uvedla obyvatelstvo u větší vzrušení, než zapotřebí bylo a je zbytečně hmotně poškodila.“
Události se opravdu opakují, protože i my dnes marně hledáme poslední mince v peněžence a utěšujeme vyděšené blízké, kteří za každým stromem vidí číhat koronavirus. A bohužel nemůžeme tušit, jestli nás v budoucnosti nečeká to, čím jsme si teď od března prošli. Něco mi totiž napovídá, že se jistým způsobem ke koronaviru stavíme jako středověká společnost, nemodlíme se sice v kostele a neopatřujeme si amulety, avšak necháváme na politicích a novinářích, aby toto „zaříkávání“ prováděli za nás.
Poznámka: Citace v uvozovkách jsem ponechala v původní podobě.
V článku jsem především čerpala z těchto pramenů:
V. Palivec: Staropražské lékařské památky, Praha 2005
F. Hoffmann, České město ve středověku, Praha 1992
F. Schönenberger: Umění žíti a léčiti, Praha 1922
Tisk:
Česká revue z 10. 12. 1898
Pražská lidová revue 02. 1911