„Umění herecké je velice pomíjející. Spadne opona, zhasnou světla, a konec,“ napsal ve svých pamětech Jiří Bittner, který se narodil třiadvacátého ledna přesně před sto sedmdesáti pěti lety v malé obci Milavče.
Vesničku ležící na dohled od Domažlic proslavil pak nejen Bittner, ale i Božena Němcová. Bittner vyrůstal v malém, nízkém domku na dvoře, jemuž se říkalo „Hu Bartů,“ Němcová navštěvovala statek u Ševčíků.
Bittner žil mezi hrdými Chody a i když prý rád hrál různá představení pro kamarády, samo o sobě to neznamenalo, že se jednou stane profesionálním hercem. Vždyť otec z něj chtěl mít dobře postaveného a vzdělaného stavitele. A tak ho poslal do Prahy. Jiří tu nastoupil do první nižší třídy reálného gymnázia v Ječné ulici. Studium považoval za hotové utrpení, zvláště mu nesvědčila matematika, fyzika či deskriptiva. Nedovedl si vůbec představit, že by se měl specializovat na technické obory, protože pro ně neměl podle vlastního soudu vlohy.
Život ve velkoměstě ho netěšil. Sotva vystačil s malou finanční podporou z domu a připadalo mu, že tu tělesně chřadne. Začal tedy cvičit v Sokole a časem dostal příležitost si přivydělat kondicemi v jisté bohaté rodině.
A potom do jeho poklidného studentského života vpadla zpráva o polském povstání proti Rusům. Bylo mu sedmnáct let a spolu s kamarádem se rozhodl pomoci Polákům. Oba mladíci vyrazili směrem do Krakova a celé to dobrodružství zakončili tím, že Bittner byl v boji u Szklar postřelen do nohy.
Po návratu do Čech měl na přání otce pokračovat ve studiu. Aby nemusel opakovat šestou třídu, chtěl složit zkoušky a postoupit do dalšího ročníku, což se mu bohužel nepodařilo. Pan profesor se zběhlému studentovi pomstil, nechal ho propadnout, přestože Bittner obětoval přípravám léto. Po pražském neúspěchu našel azyl na reálce v Písku. Potkal se tam s básníkem Adolfem Heydukem, který učil kreslení. Pravděpodobně by gymnázium dokončil, kdyby se ovšem ve městě neobjevila Kramuelova kočovná divadelní společnost. Jiří pravidelně navštěvoval jejich představení a přitom si čím dál více uvědomoval, že se za žádnou cenu nechce stát inženýrem a stavět mosty, ale že ho opravdu mocně přitahuje nejisté herecké řemeslo.
A tak k velkému zklamání otce jednou zaťukal na dveře pana ředitele Kramueleho a vstoupil do jeho služeb.
Než se ale Bittner dostal na prkna kamenného divadla, působil ještě u Čížkovy divadelní společnosti a také bojoval v Čáslavském pluku jako dobrovolník proti pruské invazi.
Po přestálých dobrodružstvích pak konečně vstoupil na prkna Prozatímního divadla. V této malé a neútulné budově, v níž se v létě nedalo skoro dýchat, se vypracoval v noblesního představitele převážně salónních postav. Sám k tomu poznamenal: „Smysl pro elegantní zjev měl jsem již jako malý selský kluk v koženkách, když jsem pásal stáda otce svého.“ Ta stáda mimochodem čítala ve skutečnosti devět kusů dobytka.
Bittner od počátku své umělecké dráhy patřil k onomu vzácnému druhu přemýšlivých herců a proto pokud se měl zhostit role, jejímž předobrazem byla skutečná postava, pečlivě se na ni připravoval. Studoval nejen život a povahu, nýbrž se snažil získat detailní informace, do nichž patřil třeba i způsob chůze. A to vše do oné figury na jevišti promítl. Byl tedy na svou dobu hercem realistickým a v tom převyšoval pozdně romantické herectví Jakuba Seiferta a dalších kolegů.
V Prozatímním divadle se Jiří také seznámil s krásnou kolegyní Marií Boubínovou, kterou pojal za manželku. Od té chvíle s ní tvořil nerozlučnou dvojici a tak jejich další divadelní kroky mířily pochopitelně do stejných míst. Útěky z české scény způsobila zřejmě hlavně Mariina poněkud složitější osobnost a rovněž Bittnerova přímá povaha. Projevovala se bohužel v prostředí plném intrik, což samozřejmě nemohlo dopadnout dobře. Manželé proto raději odešli do divadla vévody Meiningenského. V tomto souboru se prosazoval zcela odlišný a novátorský způsob práce. Zatímco v Čechách představení vstávala i padala s výkonem ústředního protagonisty, a ostatní jen paběrkovali, u Meiningenských se výrazně zapojovaly vedlejší role. Jan Neruda toto pojetí výsměšně označil za „divadlo statistů“. V dobrém slova smyslu německá škola pomohla manželům ale umělecky dozrát. Bittner si pak ještě odskočil do berlínského divadla Victoria.
Po čtyřech letech strávených v cizině se vrátil do Prahy a to přímo do Národního divadla. Představil se tu publiku v parádních rolích, zahrál si třeba Vévodu Štěpána v Noci na Karlštejně, Mefistotela ve Faustovi, nebo Jaga v Othellovi.
Otec však jeho úspěchy nikdy neuznal, a když přijel za synem a shlédl ho v nějakém představení, odbyl své hodnocení tím, že dělá na jevišti šašky. A přitom nezapomněl zmínit, jaké významné kariéry dosáhli jeho spolužáci.
Pochopitelně otec byl praktický muž z venkova a těžko mohl ocenit herecké schopnosti svého slavného potomka.
Bittnerův charakter skrýval jednu slabinu, alespoň podle názoru dramatika a režiséra Jaroslava Kvapila, a to manželku Marušku. „Byla mu nejsvětější umělkyní, nejkrásnější ženou.“ A každý kdo se o ni jen slovem otřel, měl u Bittnera utrum. Tak mocně a až nekriticky zbožňoval svou manželku. Bohužel ta se nakonec zamotala do aféry, která ji obvinila z nevlasteneckého smýšlení. Při jedné divadelní zkoušce totiž argumentovala slovy: „Na německém divadle jsem to hrála tak, a jinak to hrát nebudu.“ A to se jí v důsledku nevyplatilo. Herecká rivalka Marie Pospíšilová rozpoutala hotové peklo, které Marii dovedlo k rezignaci. Stáhla se do soukromí a rozhodla se smutek po publiku zahnat mateřstvím. První děťátko – syn Miloš se narodil mrtvý. Po této tragédii se nechala znovu krátce zlákat k občasnému hostování v Národním divadle. Svého snu stát se matkou se ale nevzdávala. Druhý předčasný porod děvčátka však už nepřežila ani ona. Upadla do bezvědomí, z něhož se již ve svých čtyřiačtyřiceti letech neprobudila.
Zdrcený Jiří tehdy běžel z porodnice rovnou ke Kvapilovým, svou ženu hořce oplakával. Na nějaký čas poté odjel k přátelům do Berlína a když se vrátil, plánoval, že se více soustředí na spisovatelskou činnost.
Začal s ní už před lety, když nemohl večer po představení usnout. Přeložil tak několik divadelních her jako Bankrot či Před sňatkem, později sepsal velice upřímné paměti. Přispíval i články do tehdejšího tisku.
Zdálo se, že na divadlo úplně zanevřel, což nebyla pravda, protože se vrátil do Zlaté kapličky pod režijní taktovku přítele Kvapila, který obdivoval jeho vyzrálé herectví. Na jevišti totiž Bittner vždy odvedl skvělý výkon. Za staženou oponou se ovšem měnil ve smutného muže, jenž se osamocen procházel Prahou. A ti, kdož ho na jeho toulkách městem potkávali, soucítili se zlomeným mužem, jemuž smrtí manželky odešla veškerá radost.
I když trpěl neurózou a kornatěním cév, všichni věřili tomu, že ještě pár let bude divadlu zdárně sloužit. 5. května 1903 se ale objevila v novinách nečekaná zpráva: „Jiří Bittner mrtev. V noci z úterka na středu dokonal svůj život český herec a spisovatel…“ Bylo mu pouhých sedmapadesát let.
O vztahu manželů Bittnerových se dočtete v mé knize Čas motýlích křídel.
Zdroj obrázku: wikipedia.org