Aktuální televizní série Božena mohla vzbudit trochu mylný dojem, že se tu žádný jiný filmař nepokusil natočit osudy naší nejslavnější spisovatelky. Přitom už v roce 1962 vznikl snímek Otakara Vávry s výstižným názvem Horoucí srdce. Ani já jsem ho neznala a proto jsem ho nedávno shlédla na YouTube. Samozřejmě není moderní se přiznávat k tomu, že jsem se podívala dobrovolně na něco, v čem hrála Jiřina Švorcová. Nicméně na tyto povrchní soudy já kašlu. Jde přeci o příběh a herecké pojetí a ne o politickou příslušnost tvůrců a aktérů. Kvalitní filmařina se bez dobře zvládnutého řemesla neobejde a herecké výkony existují pouze dvojího druhu a to buď dobré či špatné. Na tom nic nezmění ani současné hloupé kádrování.
A jaký že tedy ten Vávrův film je? V prvé řadě poetický, zvláště v dnešní covidové době pohladí po vystresované duši. Scénář se samozřejmě dotýká těžkých okamžiků osudu Němcové, ale režisér s nimi pracuje citlivě. Němec skutečně nepotřebuje na plátně fackovat svou ženu, abychom pochopili, že má dost prudkou náturu. Božena rovněž nemusí nutně skončit s Lamblem v posteli, aby divák pochopil jejich sblížení. Vávra mnohé vykresluje v jemných náznacích, jimiž přitom dokáže přesně vystihnout podstatu charakterů a situací, které přibližují nejen dané osobnosti, ale i jejich vzájemné vztahy. A že se jednalo často o složité propletence tuší každý, kdo přečetl alespoň část korespondence Němcové.
Herectví Jiřiny Švorcové působí v některých okamžicích až příliš úsporně a trochu toporně, nicméně její Božena je vcelku laskavá, oduševnělá, hrdá a statečná. Přesně taková ve skutečnosti byla. Měla prý až uhrančivý pohled, o čemž se zjevně režisér dočetl, a tak kamera doslova jde po očích Švorcové, zračí se v nich údiv, či smutek podle toho, čím si zrovna hrdinka prochází. Ne nadarmo se říká, že oči jsou oknem do duše, v případě Němcové do velice vášnivé duše. K přesnějšímu vykreslení spisovatelky napomohl Švorcové i její fyzický fond. Působí totiž měkce žensky a půvabně. Snadněji pak uvěříme tomu, že právě této osobnosti muži podléhali.
Vávra se však nezmýlil ani při výběru dalších představitelů. Němce ztvárňuje jako vždy skvělý Radovan Lukavský, přičemž se tu neakcentuje Josefova surovost, nýbrž především zoufalství nad nespravedlností, v níž ho stále pronásledují za otevřeně projevované vlastenectví. A to trápilo Němce i v reálném životě.
Poměrně dost prostoru zde dostala i Blanka Bohdanová coby Johanka (později se proslavila jako Karolina Světlá) a dostala ho oprávněně, protože v tomto období se řadila mezi blízké přítelkyně Němcové. Objevují se tu však další výborní herci, chudého a vzdělaného V. Č. Bendla se třeba zdatně chopil Luděk Munzar. Nicméně nad všemi kraluje Zdeněk Štěpánek v roli J. E. Purkyně, neboť tohoto geniálního vědce zahrál neméně geniálně.
Samostatnou zmínku si zaslouží Vladimír Ráž jako Vilém Dušan Lambl. Ráž tu hraje schopného lékaře, budoucího slavného muže, jenž měl sice na jednu stranu přesné vědecké myšlení, ale zároveň i múzickou povahu. A to vše Rážova postava na plátně obsahuje a navíc si k tomu přičtěme jeho charisma. Když se to složí v celek, vznikne živoucí figura, která pochopitelně musela nutně Boženu okouzlit.
A o to jde především. Každý životopisný film reálie obvykle upravuje tak, aby vznikl poutavý příběh. Co však z něj nesmí vypadnout, dokonalé vystižení charakterů daných postav.
Vávrův snímek vznikl v čase, který pochopitelně vykládal osud Němcové po svém. Nicméně sama spisovatelka byla svým založením idealistka a nesnášela nízkost a sprostotu. Vávra to vše dokázal poměrně pravdivě vystihnout a navíc její nelehké životní období natočit s vkusem. Protože i rebelující Němcová byla dcerou své doby. Ovlivnila ji nejen tehdejší výchova, ale i společenský úzus, který sice mnohdy porušila, přesto ctila určité morální zásady. A rozhodně pak její postoje plně neodpovídaly těm, jež mají dnešní moderní ženy.
Když se nad celkovým vyzněním Horoucího srdce zamyslím, opravdu nic mě v něm nerušilo, ani nepřekáželo. Samozřejmě některé události tvůrci líčí po svém, ale tuto autorskou licenci plně respektuji už proto, jak pracují nejen s herci, nýbrž i s drobnými detaily. Němcová třeba pěstuje ve svém bytě květiny, což byla jedna z jejích radostí. Rovněž mě potěšilo, že navštěvuje v jedné scéně Lambla pracujícího na vědeckém objevu, který pak vstoupil navždy do dějin (viz giardia lamblia). Potěšila mě tedy ona zmínka, protože dnes už o tom, že lamblie se jmenují po českém lékaři, neví téměř nikdo.
Vávrův film pro mě určitě zůstane vkusnou exkurzí do soukromého i uměleckého údělu Boženy Němcové. A že místy idealizuje? Nejde přeci o dokument, nýbrž o umělecké pojetí. Navíc i ten nejtemnější osud skrývá radostné chvíle. A na ně nakonec každý z nás raději vzpomíná než na rány, které nás na té klikaté cestě životem nemíjejí.
Co si myslím o současné sérii Božena, čtěte zde.