V současnosti, kdy jsme všichni nějak postižení situací kolem covidu, bych manažerům mBanky a pojišťovny Axa především doporučila lépe vnímat, co se v naší společnosti děje. Pak by se mi totiž nemohlo stát to, co se mi přihodilo tuto středu.
Zmíněné instituce ve vzájemné spolupráci vytvořily „geniální“ pojištění na „ženské“ a „mužské“ typy rakovin a tento produkt také začaly klientům banky nabízet. Na tom jistě nevidím nic závadného, závadné ovšem je, jakým způsobem tuto nabídku prezentují a komunikují. Navíc toto šířit v covidové době působí dojmem, jako by to vymyslel čerstvý absolvent marketingu z nějaké „prestižní americké“ vysoké školy. Každý kdo vládne selským rozumem tuší, že by zřejmě větší efekt přineslo pojištění, které tu dnešní situaci reflektuje. Nicméně to by bance i pojišťovně v důsledku nepřineslo dostatečné finanční zisky a tak se společně rozhodly vymyslet „naleštěný vzduch“ a ten klientům banky vnucovat.
Já jsem se dostala na řadu v již řečenou středu. A pokud mi někdo teď chce poradit, že jsem hovor mohla a měla hned ukončit, vím to taky. Protože bych se tím ušetřila všech nevkusných narážek a poznámek, které volající četla z manuálu. A to, že je opravdu četla, bylo patrné okamžitě. Hned z počátku jsem se jí snažila sdělit, že náležím mezi profese silně postižené covidem a proto rozhodně neplánuji obecně žádné investice, neboť nevím, co se mnou bude. To však volající naprosto přešla a pochopitelně si jela dál tu svou. S tím její manuál zjevně nepočítal, nepočítá s tím, kolik z nás musí teď opravdu šetřit a přemýšlet nad budoucností. Nejen já mám úplně jiné starosti, než mi volající vnucovala.
Nehodlám průběh telefonátu rozpitvávat do zbytečných detailů, ale přesto pár momentů zmíním. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se nic podstatného k samotnému pojištění nedozvěděla, zato jsem opakovaně čelila útoku na můj věk, kdy se volající odvolávala na pochopitelně fiktivní kolegyni, která je mnohem mladší než já (slůvko mladší několikrát zdůraznila), a už „ženskou rakovinu“ prodělala a jak se jí finančně špatně vedlo. Ano, jsem stará rašple a děkuji oběma slovutným institucím za připomenutí. Chápu, že pro někoho, kdo právě opustil škamna, představuji ve svých pětačtyřiceti letech babiznu, co trénuje skoky do hrobu, nicméně ve slušné společnosti se toto nepřipomíná a dokonce se o tom nemluví. Navíc jsem sice rašple, ale s výhodou toho, že má generace se od jeslí učila chovat se k druhým s úctou. Já na sebe vážně netrpím, ale poslouchat takové narážky mi v rámci hovoru příjemné nebylo, stejně jako když na mě opakovaně útočila otázkami na mé zdraví. Na to jsem odpověděla, že jí o svém zdravotním stavu nic vyprávět nehodlám. A navíc ta otázka mi připadala nemístná, protože za normálních okolností bych chodila do bazénu, nebo běhala po památkách. Jednoduše opět se projevilo slabé místo manuálu, který vůbec nepočítá s nouzovým stavem a omezenými aktivitami. Naopak je opravdu napsán stylem, aby útočil na volajícího v duchu, že tu rakovinu v podstatě určitě dostane. A to mi už nepřijde ani nevkusné, nýbrž vyloženě neetické a cynické. A proč?
Při jedné z posledních podzimních besed jsem se setkala s velice laskavou a hodnou paní, která mě vyprovodila k autobusu a svěřila se mi se svým osudem. A ta bohužel onu zákeřnou nemoc, pro kterou vymyslela Axa speciální pojištění, prodělala. Neumím si představit, jak by se asi cítila, kdyby měla v této obtížné době absolvovat podobně hnusný telefonát.
A ten telefonát vážně hnusný byl, protože během něj došlo i k určitému paradoxnímu obratu, kdy jsem se ze staré a nepoužitelné rašple stala potenciální samoživitelkou, která onemocní a co pak chudák siroty. To jsem už skutečně nevydržela a konstatovala, že pokud umřu, bude to vážně jen můj problém.
Když volající po tomto vyjádření pochopila, že u mě neuspěje, pronesla rozlučkovou formulku a tím to skončilo. Poté jsem chvíli vážně uvažovala nad tím, že pro změnu skončím já a s mBankou. Protože jestli potřebují jen mladé, agilní a pružné klienty, mohli to říct rovnou a ani bych se u jejich stánku nezdržovala. Axe, s níž jsem dosud neměla žádnou zkušenost, se přirozeně vyhnu obloukem, neboť moje důvěra jak k ní, tak k mBance se nachází ve fázi nula.
Myslím si totiž, že by žádná banka ani pojišťovna neměla strašit klienty smrtelnými chorobami a tlačit je ke zdi manuálem, který dal dohromady někdo, kdo se možná honosí pěti tituly, avšak obyčejnou empatii a vkus zřejmě zapomněl za dveřmi univerzitní posluchárny.