Denně nás média informují o kritické situaci v nemocnicích. Burcují veřejnost, aby nezůstala lhostejnou a naopak se snažila přetíženému systému pomoci. Také v našem regionálním deníku se před týdnem objevila zpráva obsahující prosbu místní nemocnice, která hledá dobrovolníky z řad zdravotnických i nezdravotnických profesí (viz odkaz). Na výzvu jsem zareagovala, neboť jsem se chtěla opravdu nějak zapojit, když už jsem opětovně zůstala ze dne na den doma.
V minulosti jsem pracovala ve třech nemocnicích, z čehož byly dvě fakultní. Prostředí jsem tedy docela dobře poznala, byť z administrativně-organizačního pohledu. Vyplnila jsem proto příslušné dotazníky a poslala do místní nemocnice životopis. Tím ale pohádka končí. Samozřejmě mi přišlo vyjádření: „Dobrý den paní Bittnerová, děkujeme za nabídku Vaší pomoci, ale v této chvíli dáváme přednost nabídkám se zdravotnickým vzděláním. Děkujeme za Váš zájem. Pokud bychom potřebovali i nezdravotníky, obrátíme se na Vás. S pozdravem…“
Co k tomu dodat? Já naprosto racionálně chápu, proč potřebují zdravotníky. Oni totiž chybějí i normálně a provoz se vykrývá nekonečnými hodinami přesčasů. Teď řada sestřiček sedí doma a pečuje o své děti. Navíc si můžeme položit otázku, jestli to byl skutečně geniální nápad začít před lety vyžadovat po sestrách vyšší vzdělání, protože dnes všeobecné sestry musí pro výkon svého povolání absolvovat vzdělávací program bakalářského typu (viz text ). A když už ho vystudují, spousta z nich raději odejde jinam za lepším platem. Tudíž se pak nelze divit, že se systém potýká neustále s jejich nedostatkem. A můžeme skutečně jen tiše vzpomínat na zlaté časy, kdy sestrám stačila maturita z odborné školy, nebo dokonce poválečný ošetřovatelský kurz jako mé babičce. Doba se změnila a ta moderní má vyšší nároky. Samotný papír ale nikdy z nikoho dobrého zdravotníka neudělá. K tomu je potřeba i určitá osobnostní výbava. Já jsem se zdravotníkem nestala možná kvůli babičce, díky ní jsem poznala, o jakou řeholi se vlastně jedná. To se dodnes nezměnilo.
Každopádně moje čerstvá osobní zkušenost ukazuje, že se tu v poslední době mediálně vytváří dojem obrovské krize. Přitom pokud by základní školy fungovaly, sestry chodí asi normálně do práce a provoz se zřejmě vykryje přesčasovými hodinami jako obvykle. A v jiných oblastech zjevně dobrovolníky nemocnice nepotřebují.
Mimochodem asi za dva dny po té citované odpovědi mi přišel ještě z nemocnice dotaz, jestli mohou předat můj kontakt jakémusi externímu dobrovolnickému centru. Pokud bych zamýšlela spolupracovat s jinou organizací, už jsem se na ni obrátila. Já jsem se ale ozvala přímo na výzvu nemocnice a ne nějaké neziskovky.
Proč se umísťují do médií oznámení působící velice naléhavým dojmem, netuším. Mohla jsem totiž kromě zbytné administrativy kupříkladu hlídat zdravotníkům děti, protože mám praxi a dokonce i „papír“, čili jsem mohla nejen hlídat, ale i pomáhat s učením, nebo připravovat tvůrčí a herní činnosti. Na druhou stranu lze konstatovat, že je vlastně dobře, když nic podobného zaměstnanci nepotřebují a mají to zajištěné.
Vyprávěla jsem o tom kamarádce a dostala od ní radu, abych se nevzdávala a zkusila oslovit nemocnice v Praze. Jenomže cesta do metropole pro mě znamená strávit nejméně tři hodiny času denně v dopravě a to ani nepočítám náklady s tím spojené. Nehledě na to, že netuším, proč by se obecně měl člověk někde vnucovat, když zjevně nemocnice hledají pouze zdravotníky. A jen nám to z nějakých podivných důvodů nechtějí říct úplně na rovinu. Ale proč, nařídil jim to někdo? Ať si na to každý odpoví sám. V každém případě způsob, jakým se informuje o dění kolem covidu, zavání poněkud nečistou hrou. A takové hry se mi hrubě nelíbí.
Netvrdím, že teď mám alibi. Ale až mi zase někdo bude vyprávět, abych se tedy alespoň do něčeho zapojila, když žijeme ve stavu nouze, mohu se tomu hořce zasmát. Nouzi si totiž já představuji docela jinak.
—–
Dodatek: K 19.10. 2020 máme celkem 628 aktivních případů covid+ v našem okrese Teplice čítajícím dle údajů ČSÚ (z roku 2016) 128 713 obyvatel.