Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Inspiroval Jaroš vraha Otýlie Vranské?

Jediný závažný zločin, o němž jsem dosud psala, se týkal rozsáhlé defraudace, kterou způsobil Josef Ort ve Svatováclavské záložně. Kromě zjevné zpronevěry, divokých večírků a milenek, s nimiž podváděl svou půvabnou ženu Leodpoldinu Ortovou (de Pauli), se ničeho dalšího nedopustil. A tím bych téma zločinů mohla také uzavřít. To jsem více méně udělala, jenomže pak jsem narazila na případ Jana Jaroše.

Louskala jsem zrovna ve starých novinách zprávu o úmrtí zpěvačky a kabaretiérky Karoliny Petrnouškové, vdově po mém pra…pra…strýci. A vedle této stručné zprávičky se výjimal široký sloupec věnovaný jakémusi zločinci Jarošovi. Zaujalo mě to, protože z druhé části rodové linie jsem vlastně Jarošová. „Aby to nebyl nějaký příbuzný,“ řekla jsem si pro sebe a zároveň mě to vyděsilo. Protože kdo by se v rodokmenu chtěl chlubit lotrem, který se ještě ke všemu intimně stýkal s jistou Hamerskou. Mohl se samozřejmě stýkat s kým chtěl, jenomže shodou okolností můj prapraděda Jaroš si po smrti své první ženy vzal taky Hamerskou. To už by se mi mohlo začít rosit čelo. Naštěstí v tomto bodě přichází úlevné rozuzlení. Můj předek Jaroš pocházel z Kralup nad Vltavou, přičemž si na vizitky psal titul „továrník“, a jeho druhá žena Hamerská provozovala v Praze galanterii ( za druhé světové války v Pařížské ulici).

Příběh Jana Jaroše se navíc neodehrál někde v okolí Kralup, nýbrž na vzdáleném Náchodsku. Můj prapraděda se však o něm mohl dočíst v novinách a možná nad shodou příjmení také kroutil nevěřícně hlavou.

21. září 1901 se vydala o půl páté odpoledne šestnáctiletá švadlena Marie Suchánková z Lípí, kde pracovala u paní Anny Teichmannové, domů do Sendraže. Šla navštívit nejen svou rodinu, ale cestu podnikla hlavně kvůli posvícení, na které se hezky vystrojila. Určitě se těšila na dobré jídlo a hlavně na muziku. Možná si už dávno vyhlédla tanečníka, jemuž se chtěla zalíbit. A možná i kvůli němu nesla košík s čerstvými koláči.

Ten den bylo na cestě, která vedla přes údolí Peklo, rušno. Každý, kdo Marii zahlédl, mohl si pomyslet, že je to takové „po čertech pěkné děvče“… Jenomže právě toto pěkné děvče se domů už nevrátilo. Neobjevilo se ani v plánovaných šest hodin, ani v sedm, ba ani v osm. A tak sestra s matkou  vyburcovala sousedy a vydala se Marii hledat. To, v jakém stavu se našly její ostatky, vzbudilo všeobecné opovržení.  Mezitím se objevila v Metuji mrtvola jistého opilce Smrčka. Spekulovalo se, že spáchal sebevraždu poté, co zavraždil Marii. Prý ho k tomu dohnalo černé svědomí. Jak snadno by se snesla vina na pomateného alkoholika. Snesla by se snadno, jenomže nebyl jediný tulák, který se v údolí pohyboval. Ten druhý se zde vyznal podstatně lépe. Jmenoval se Jan Jaroš a narodil se 29. srpna 1856 v Borové. Před časem se vrátil z vězení na Pankráci a přestože se vnutil do domácnosti kováře Josefa Jablonského v Janově, často od něj na řadu dnů mizel. Snad kvůli slibu, že  mu pomůže „tkalcovat“, což by ve skutečnosti udělal jen s největším sebezapřením. Pracovat ho obtěžovalo, podstatně  více ho bavilo krást, čímž si zaopatřoval živobytí. A přírodní prostor Pekla mu sloužil ideálně, schovával si tu svůj lup.

Po vrahovi mladé dívky se sice usilovně pátralo, nicméně nenápadně působící Jaroš si v Pekle nadále nerušeně vegetil. Byl „slabé tělesné konstrukce“. Měl černé mírně prošedivělé vlasy a hranatý obličej s vpadlým čelem. Na vrásčité tváři se mu údajně zračila téměř až nesmělost, tudíž nebudil podezření. Ovšem našly se  důkazy hovořící v jeho neprospěch (včetně hole se stopami krve, kterou u něj lidé předtím zahlédli). Navíc to, že se  poflakoval bez řádného zaměstnání a zaopatření, samo o sobě stačilo, aby mu soud uložil trest vězení za potulku. A tak ho četničtí strážmistři Povondra s Šachem nakonec sebrali.

26. května 1902 začalo soudní líčení s Jarošem za obrovského zájmu veřejnosti. Jen čtení obžaloby zabralo téměř dvě hodiny a tehdejší média o procesu velmi důkladně informovala. Celkově bylo povoláno sto dvacet svědků, kteří povětšinou vypovídalo proti Jarošovi. On přesto nadále urputně zapíral. A na otázku soudce, proč nepracoval a kradl, odvětil: „Ono to bylo lehké.“

Díky soudnímu projednávání vyšly najevo také některé detaily Jarošova soukromí. Měl sestru v Náchodě a udržoval poměr se zmíněnou Františkou Hamerskou, narozenou 19. října 1868 v Šedivinách. Můžeme se jen domnívat, co svedlo dohromady nepracujícího a o třináct let staršího tkadlece Jaroše s vdanou matkou třech dětí. Čím ji tento oválený tulák uhranul? To by asi zajímalo nejen mě. Každopádně u soudu se přetřásalo, že Hamerská dlouhodobě nežije se svým právoplatným chotěm. Dlouhá léta to ale být rozhodně nemohla, protože se v jejím případě jednalo o druhé manželství. První muž Hamerské, František Andrš, zemřel na souchotiny jako třiatřicetiletý v roce 1898. A až poté se Františka stala manželkou Josefa Hamerského, obuvníka v Dobrušce. S ohledem na to, že její otec Konstantin Šmíd byl chalupník, tak minimálně „papírově“ pocházela z normálního prostředí a do podobného se i opakovaně provdala.

Jaroš pak u soudu tvrdil, že si oblíbil její děti a nosil jí proto chléb, mouku a někdy i peníze. Pokud odloučený manžel Hamerské nijak nepřispíval na jejich výživu, musela se pochopitelně potýkat s velkou bídou. Proč ale od muže odešla, nevím, stejně jako lze jen obtížně odhadovat, jak se k ní její dva oficiální manželé chovali.

Pletky s Jarošem ji nicméně přivedly až k soudu. Přinesl jí totiž koláče v době, kdy se nebohá švadlenka ztratila. Jak asi tušíte, pocházely z jejího košíku.

1. června 1902 Jaroš sdělil svému obhájci, že zabil Marii Suchánkovou. Přiznání způsobilo obrovské pozdvižení, protože v něj pomalu už nikdo nedoufal.

O tom, co se osudného odpoledne v Pekle stalo, Jaroš vypověděl před soudem. V tisku se tato výpověď objevila ale ve dvou verzích. Ta první říká, že Jaroš oslovil Marii s nemravným návrhem, který ona pochopitelně odmítla, načež jí praštil holí. V druhé verzi Marii pouze oslovil a ona ho uhodila tak, že mu vypadl zub. Naštvalo ho to a ohnal se po ní holí. Prý ji v žádném případě nechtěl zabít. Když už se stalo, běžel do Janova ke kováři pro sekyru a s pomocí tohoto nástroje a ohně se zbavil těla. Jen trup pohodil do Metuje, kde ho také objevili. Mrtvou neznásilnil, nýbrž okradl. Dívku vůbec neznal, měl k ní naprosto neutrální vztah a proto se můžeme ptát, proč tělo „neodklidil“ třeba jen do řeky. Protože to, co udělal, napovídá, že se mu to v hlavě porouchalo. Ostatně i jeho životní styl, kdy se nejraději pohyboval v lese a vyhýbal se záměrně lidem, pokud zrovna nepotřeboval krást, tomu odpovídá.

Když obhájce reprodukoval jeho přiznání u soudu, Jaroš padl na kolena a prosil o milost. Jenomže neuspěl a uspět ani nemohl, odsoudili ho k smrti provazem. Přestože tvrdil, že věří v Boha, choval se večer před popravou agresivně, odmítl kněze a působil prý úplně jinak než jiní zločinci odsouzení na smrt. Chtěl se ale ještě setkat s Františkou Hamerskou, ovšem ta za ním nepřišla. Snad zaslechla, jak se tento stále ještě svobodný mládenec chlubil, že má ještě čtyři takové ženské jako ona. Snad ho nenavštívila i kvůli dětem, v matrice jsem zatím našla jen jedno a tomu bylo v době procesu s Jarošem pouhých pět let. A navíc určitě musíme rozlišovat mezi tím, jestli někdo bere druhému majetek, nebo mu vezme i život. Vždyť on zabil nevinnou dívku, která bohužel náhodou šla kolem jeho lesního brlohu. A to si Hamerská musela uvědomovat, pokud nebyla sama úplně morálně otupělá.

Jaroš jí napsal na své poměry velice cituplný dopis, v němž se s ní loučil a prosil o odpuštění. Málokdo by  předpokládal, že něco takového zrovna on udělá. Ovšem i tato poloha patřila k jeho osobnosti. Kdyby žil dnes, docela by mě zajímal jeho psychiatrický posudek. Jenomže psal se rok 1902… A na dvoře Krajského soudu v Hradci Králové ani nestačilo vyjít slunce, když ho tu dvacátého srpna popravili.

Reklama