Karel Havlíček Borovský zemřel 29. 7. 1856 po životě naplněném strádáním, alespoň tento obrázek o něm v nás vytvořila škola i komunistická propaganda. Nechci rozhodně vyvracet obraz Havlíčka – vyhnance v Brixenu, hrdiny národa bojujícího za svobodu, hrdého vlastence, pro něhož čest a spravedlnost znamenala víc než vlastní pohodlí.
Nicméně musím zmínit i jinou stránku Havlíčka. Rád žil, rád si dobře žil a uměl též tvrdě pracovat. Jeho novinářská činnost, která si získávala srdce čtenářů, ale i odborné veřejnosti, se vešla do pouhých šesti let, v nichž díky svému nadání brilantně komentoval tehdejší politické dění. V Brixenu se věnoval volné tvorbě a poté, když chtěl své nedobrovolné vyhnanství opustit, musel slíbit a podepsat, že se už novinářské činnosti věnovat nebude.
V mládí se mnohým jevil jako výstředník, který však nepostrádal obchodního ducha a značnou praktičnost. K jeho typickým rysům patřila výbušnost a určitá tendence prosazovat svůj názor jako jediný správný. Rozhodně nepatřil k lidem, kteří se snadno podrobí, v tom se svým způsobem setkával i s K. H. Máchou. Oba autoři se však lidsky rozcházeli v přístupu k ženám. Havlíček totiž zcela klasicky chápal sebe jako živitele rodiny a ženu si vybíral spíše s pomocí rozumu než vášnivého erotického vzplanutí. K sňatku přistupoval pragmaticky a jestli jeho něžná polovička něco nesměla, tak mluvit mu do jeho aktivit.
Karel Havlíček byl nesporně obrovský talent, schopný a pilný člověk, který se do Brixenu dostal bez řádného odsouzení. Úřady jeho pohyb zde do jisté míry omezily. Přesto mohl i odtud takzvaně „vytáhnout paty“ a pohybovat se po okolní krajině. V tomto vyhnanství si posílal do hotelu pro obědy, držel si služebnou a ani jeho ubytování rozhodně nevypadalo jako vlhká plesnivá kobka. I tady přísně dbal na určité pohodlí, byť za cenu útraty části úspor. Havlíček totiž dostával „apanáž“ ve výši 500 zlatých ročně a přitom si v korespondenci stěžoval a vypočítával, že by potřeboval nejmíň 1200 zl. Pro ilustraci dodávám, že tato částka odpovídala ročnímu platu tehdejšího okresního hejtmana, přičemž například učitel dostával jen 120 zlatých ročně.
Havlíček však ale za onu nálepku mučedníka nemůže, tu vytvořili lidé z jeho památky. Myslím si, že Havlíček přinesl svým odkazem do vlasteneckého hnutí poměrně výrazný prvek a to potřebu vytvořit si hrdinu, k němuž budou všichni nábožně vzhlížet. Kupodivu v tom „vzhlížení“ pokračovaly i generace následující, kdy došlo v komunistické éře k naprosto nesmyslnému zneužití Havlíčkova odkazu, k překroucení jeho myšlenek a názorů. Karel Havlíček nikdy nebyl žádný přesvědčený ateista znalý prohnilosti církve, do konce života měl k církvi kritický vztah, kterým ale vyjadřoval spíše nutnost ji reformovat. Rozhodně ani nebyl revolucionář ochotný bojovat na barikádě a ke komunismu zaujal velmi vyhraněný postoj, který se jistě soudruhům, pokud na něj narazili, nelíbil. Bohužel se Havlíček neukázal jako dobrý prorok, když vyslovil pochybnost, že „učení komunistické“ pro svou absurdnost nenajde nikdy dost přívrženců.
Havlíček dokázal každou událost zanalyzovat, trefně popsat a vtipně kriticky píchnout do „vosího hnízda“. Tím získal věhlas a tím velmi převyšoval úroveň tehdejší žurnalistiky, přestože se stal novinářem do určité míry hlavně z důvodu plánovaného sňatku s Fany Weidenhofferovou. Potřeboval stálé zaměstnání a pravidelný plat. Nakonec se oženil s Julií Sýkorovou, čímž si podepsal ortel smrti. To od ní se zřejmě nakazil tuberkulózou, která zabila nejprve ji, pak jeho a nakonec po čase i jejich jedinou dceru Zdeňku.
Na vytvoření Havlíčkova mýtu mělo svůj podíl mnoho význačných osobností tehdejší doby. Nejvíc se to týká asi Boženy Němcové, u které to až trochu zaráží. Byla totiž perzekvována jak politicky, tak i finančně. Její muž, horlivý vlastenec a spíše takový smolař a průšvihář, byl neustále vláčen po nových „pracovních štacích“ od Čech až po tehdejší Uhry. Čím více se situace a politický profil manželů Němcových zhoršoval, tím častěji ho překládali do vzdálenějších míst státní služby. Němcová přišla o syna, tři její další děti často stonaly i ona sama se potýkala s různými neduhy. Soužila se v neskutečné bídě, kdy nakonec jejího muže z politických důvodů zbavili státní služby a on zůstal ze dne na den bez zaměstnání a především bez stálého příjmu. Troufám si říct, že Němcová, zvlášť při své velmi citlivé povaze, trpěla a vytrpěla mnohem více než Havlíček a přesto ona se k němu po návratu z Brixenu jako jedna z mála hlásila. Litovala ho jako „mučedníka“ tohoto národa, aby se sama stala mučednicí mnohem větší. Pravidelně na ni donášela nasazená konfidentka a svou rodinu podporovala chatrnými výdělky z literární činnosti. Na rozdíl od Havlíčka nikdy nepracovala jako stálá redaktorka, pouze občas přispívala svými články a kratšími prózami do novin. Nechtěla se totiž nikde a ničím svazovat.
V jedné věci se však jejich osudy podobají, oba tito velikáni opustili náš svět příliš brzy.