Nedávno na mě vykoukla na internetu upoutávka na „skandální“ odhalení tajemství života českého dramatika Ladislava Stroupežnického. Text ho takřka usvědčoval z homosexuality a samozřejmě nechyběla ani zmínka o jeho zvláštním pokusu o sebevraždu. A jak už to dnes obvykle bývá, senzachtivé informace pisatel naprosto vytrhl z kontextu.
Musím se přiznat, že osobnost zmíněného divadelníka mě pocitově míjela a míjí, přestože jsem o něm četla v mnoha knihách. Těch důvodů, proč jsem právě o něm dosud nepsala, bych mohla vyjmenovat poměrně dost, přestože jsem si jeho pravověrné české furianty oblíbila. Nicméně ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla z několika zdrojů, že jejich autor ve svém rodišti proslul jako trýznitel zvířat, věděla jsem, že s ním, obrazně řečeno, nechci mít nic společného. Navíc se prý ve svém týrání zaměřoval na veverky a králíky, kterým kupříkladu řezal uši. A na toto jeho řádění vzpomínali pamětníci ještě dlouho po dramatikově smrti.
Do Prahy tato špatná pověst naštěstí nedorazila, a tak nebránila Stroupežnickému v tom dosáhnout velkých divadelních a literárních cílů, i když se do vytouženého města dostal coby ubohý muž zohavený zvláštní nehodou. Dostihla ho totiž jeho vášeň k toulkám po okolí rodných Cerhonic s puškou na rameni. Oné osudové letní noci „zahlédl na jetelišti záhadnou postavu, jak tam seče, a prchlivý mládenec prokládaje ji za škůdce na cizím majetku na ni vystřelil.“ Bohužel se nejednalo o zloděje, nýbrž o hajného Charváta, jenž vypomáhal pacholkům „síci jetel“ a po zásahu se skácel na zem. Když Stroupežnický pochopil, o koho jde, obrátil zbraň v panice proti sobě. Střela mu projela bradou, roztříštila čelisti a ustřelila bradu. Tento pokus ho nezabil a on ve snaze vzít si život, snažil se uškrtit, ale ani to se mu nepodařilo. Nakonec se v zoufalství vrhl do rybníka, kde uvízl v bahně. Pámbu asi opravdu chtěl, aby tak mladý neodešel ze světa.
Dlouhou dobu pak strávil ve stavu nemocných. Operoval ho ve své době slavný lékař dr. Vilém Weiss. Výsledek byl však zdrcující, Ladislav měl v ústech navždy zasazené patro vyrobené ze zlata a místo nosu voskovou repliku. Navíc mluvil nesrozumitelně, v podstatě huhňal. Pochopitelně se tyto okolnosti promítly i v jeho duši, protože zohavená tvář vyvolávala v lidech odpor, a někdy rovněž posměch. On však přistupoval ke všemu s jistou urputností, a bohužel ta se projevila i v jeho divadelním působení. Z původně nezámožného pražského magistrátního písaře se vyšplhal až do křesla dramaturga činohry Národního divadla. Oblíbil si ho totiž politik F. L. Rieger, jenž mu zřejmě k tomuto místu jemně dopomohl. Stroupežnický měl k této práci kvalifikaci takřka nevalnou, pár divadelních dramatických pokusů za sebou a také působení v tehdejším tisku (např. na postu spoluredaktora Humoristických listů) znamenalo jedinou praxi, jíž se mohl ohánět. Na této okolnosti se ukazuje stará známá pravda, že s politickými vůdci se asi někdy vyplácí přátelit. Každopádně Stroupežnického okolí ho považovalo za velmi schopného zaměstnance, časem však mnozí získali dojem – schopného všeho. Řada lidí ho nenáviděla, snad pro podjatost a rovněž naivní víru v oblíbená „hesla i osoby“. Neobstál před ním ani Vrchlický, či Zeyer a některé další autory snášel jen se skřípěním zubů.
Podle názoru velkého divadelníka Jaroslava Kvapila chtěl Stroupežnický nejraději poezii vymýtit z jeviště a rozhodně si nikdy nebral servítky. Dojem z jeho působení coby dramaturga i dramatika zůstává svým způsobem tedy rozpolcený. Podobně rozpolcený pohled nabízí i jeho soukromí. Když mu zemřeli rodiče, kteří se za ním původně do matičky stověžaté přistěhovali, oženil se roku 1889 s členkou Národního divadla Annou Turkovou. Tato představitelka salónních dam nakonec ze zdravotních důvodů po jeho smrti divadlo opustila. Každopádně v jejich případě asi spíše šlo o sňatek z rozumu, protože co mohla poměrně pohledná Anna vidět na fyzicky poznamenaném muži, u něhož se v mládí projevovaly sadistické sklony? Říká se však, že Anna prozářila Stroupežnickému poslední dva roky před jeho předčasným skonem, ačkoliv se jinak ženám spíše vyhýbal.
Neměla jsem možnost studovat dokumenty rodiny Alšových, z nichž snad vyplývá okouzlení bratra slavného Mikoláše Alše mladým Ladislavem, a tak nebudu polemizovat nad případnou homosexualitou, která se mi navíc nezdá v obecné rovině nijak skandální. Co mi však připadá více než jisté je, že Stroupežnický se choval opravdu podivně, na čemž jistou míru viny nesli jeho nadměrně pečující a všeomlouvající rodiče.
————–
V článku použity ponejvíce tyto zdroje:
Kolektiv autorů, Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha 1988
Kvapil Jaroslav, O čem vím, Praha 1932
Teichman Josef, Postavy českého divadla a hudby, Praha 1941
Zdroj portrétu L. Stroupežnického. www.wikipedia.org.