V těžkých časech jsem vždycky utíkala k hudbě. A teď zase bohužel nastaly, protože tu neřádí jen covid, nýbrž hlavně jeden nebezpečný šílenec. Kdyby se nejednalo o suchara s vojenskou hodností, asi bych se ptala, co bere za drogy. Jenomže on nejede na festival do Monterey poslouchat hippíky. On možná ani netuší, jak byla hudební vlna šedesátých let silná.
K Doors mě přivedl stejnojmenný film. Jima Morrisona hrál Val Kilmer. Bylo mi šestnáct a Stoneovo dílko na mě zafungovalo jako dokonalá protidrogová agitka. Nikdy jsem proto nezkusila ani trávu. A vůbec toho nelituji.
Stejně nelituji, že jsem ten film viděla jen jednou. Bohužel mě jistým způsobem neovlivnil jako třeba svého času Hříšný tanec. Ten nás náctiteleté úplně očaroval, ale pravděpodobně za to mohl především úžasný tanečník Patrick Swayze. U Morrisona osobně jsem nic podobně silného nikdy nepocítila, přestože mě jím interpretovaná hudba doslova dostala. Dnes už vím, že vznikla velkým přispěním a invencí Raye Manzareka. Ten stál za různými neotřelými nápady, které jsem na nahrávkách obdivovala. Později jsem otisk této jedinečnosti hledala v revivalových kapelách, ale pochopitelně marně.
Když jsem objevila kanál Youtube, zaradovala jsem se, protože jsem v něm našla různé záznamy z koncertů zachycující přímo původní kapelu. Kvalita Morrisonova výkonu se proměňovala s tím, čím se zrovna nadopoval. Přesto byl neopakovatelný unikát a nikdy jsem nespatřila nikoho, kdo by se mu jen kouskem své osobnosti přiblížil. Až jsem jednou narazila na vyvedený kousek amerického herce, komika, autora a producenta Jimmyho Fallona: https://www.youtube.com/watch?v=5gunlBUan8Y . Fallon sice Jima paroduje, nicméně by z fleku mohl založit Doors 2. Své role se totiž zhostil výborně i pěvecky a zároveň zachoval všechny manýry originálu. Píseň přitom nepochází od Doors, Fallon si ji vypůjčil samozřejmě odjinud. A projevil se jako génius, protože v této bizarní skladbičce Reading Rainbow by našinec asi žádné psychedelické motivy neslyšel, byť jistým způsobem praštěná je, protože se jedná o znělku vzdělávací televizní série pro děti.
A když už se přehrabuji ve starých hudebních pokladech, potěšila mě vzpomínka na Beatles v Hamburku z roku 1962 a jejich mnou lehce zapomenutou I taste of honey. Buď jsem dlouhá léta trpěla hluchotou, nebo jsem jen nedocenila kvality Paula McCartneyho. Právě na této nahrávce plně vyniká jeho krásně čistý hlas, který dojímá i hladí zároveň. A to je celé kouzlo Beatles, do svého hraní vkládali nejen energii, ale hlavně cit. Nebáli se však ani experimentovat, tudíž se dochovala i verze slavné Norwegian wood zahraná Georgem Harrisonem na sitar. A nejedná se přitom o jednoduchý nástroj, který přitom neméně dobře ovládl i Brian Jones, předčasně zesnulý zakladatel Rolling Stones, v Paint it black. Pod čarou ale dodávám, že zrovna tuhle skladbu raději upřednostňuji ve verzi přezpívané fenomenálním Ericem Burdonem (Animals). A takto pestře zní neopakovatelná šedesátá léta, jejichž hudba zůstává jistým způsobem nepřekonána.
Šedesátky u nás bohužel vystřídala tuhá normalizace. V té jsem vyrůstala. Devadesátá léta mi připadala nesmírně svobodná, ale samozřejmě se stala spousta špatných věcí. Každopádně teď se mi zdá, jako kdyby celému národu někdo zase šlapal po krku a utahoval oprátku s argumentem, že to činí pro naše dobro. Ale to samé nám říkal v televizi Husák s Jakešem a ve škole opakovala soudružka učitelka. A nikdo se nás ani nezeptal, jestli o to vůbec stojíme. My jsme totiž o to museli stát a povinně. Kdo nestál, trest ho neminul.
Svoboda je stav mysli, který se snažím dnes už od rána navodit klasikou od Cream I feel free. Jenomže jak se cítit svobodnou, když nesmím ani dělat to, co mám ráda. A zatím to vypadá na zákaz bez konce.