Během posledních pár dnů jsem zaznamenala několik oslavných článků na téma, jak hodné banky v krizi pomáhají klientům, neboť jim ve své velkodušnosti posunou splátky úvěrů.
Jedná se přitom o standardní nástroj, který se nabízí i v době nekoronavirové, stejně tak si lze upravit i výši splátky. Samozřejmě klient to bance poctivě zaplatí a ještě může skončit v oněch báječných registrech, kde se z něj kvůli pár tisícovkám stane rázem nesolventní jedinec.
Banky pochopitelně nejsou zaopatřovací ústavy, přesto využití této situace coby skvělého marketingové nástroje se mi hrubě nelíbí. Ony totiž v žádném případě neposkytují úlevu klientům, což tak významně hlásají, naopak to každému posléze pěkně spočítají.
Jeden příklad za všechny jsem nalezla přímo na stránkách Komerční banky, cituji: „Po dobu odkladu nebudete platit žádné splátky, úvěr však bude po tuto dobu úročen a tyto úroky zaplatíte po skončení doby odkladu v rámci pravidelných splátek.„
Jak šlechetné! Každá banka funguje na principu komerčního subjektu, což je v pořádku, nicméně neměla by se stavět do role spasitele nebohých občanů, nýbrž nazývat svou takzvanou „pomoc“ pravým jménem a nezastírat ji iluzí laskavosti.
Na tomto výjimečném stavu mimochodem neprodělá ani moje „domovská“ (bohužel) ČMSS. Během období odkladu splátek si rovněž zaúčtuje úroky, přičemž už se nechlubí, že úroky u nich mnohdy přesahují výši samotné splátky. Přeloženo do srozumitelného jazyka, nic se tím neřeší a ani bych to nenazvala finančním odlehčením. Konkrétně já sama bych jim takto doslova nacpala částku rovnající se pomalu týdenní dovolené. A opravdu zatím nenacházím jediný důvod, proč bych něco takového měla dělat.
V globálu tedy tyto instituce získají úroky za období, kdy už jim klient mohl dávno spolu s Nezvalem zamávat „sbohem a šáteček“.
Ovšem při představě hrozící exekuce se jistě každý rád v bance domluví a rovněž přistoupí na její podmínky. Exekutoři totiž používají mnohem nevkusnější metody jednání a řešení problému.
Při pohledu do historie je nutné konstatovat, že i na válečných stavech mnozí slušně vydělali. Bohužel řadový občan na to jenom doplatil, což se opět potvrzuje.
Tato krize proto klasicky odhaluje nefunkční, ba přímo destruktivní mechanismy, jimiž jsme postiženi, nicméně v běžném režimu je se skřípěním zubů zvládáme a hlavně snášíme. O to výrazněji se teď připomínají. Zmíněnou chybu si uvědomuji i u sebe. Nad mnohým neřádstvem jsem často mávla rukou. Hálek to už kdysi nazval zpohodlněním souvisejícím s rostoucím věkem. A já s ním musím souhlasit.
V diskusích na internetu jsem zaznamenala názory, že každý si měl přeci vytvořit finanční polštář, aby dokázal zvládnout výpadek příjmů. A pokud ho nemá, ať si teď nestěžuje. Nazvala bych to knížecí radou, zvláště pro rodiče samoživitele, nemocné jedince a lidi pracující v regionech za podstatně menší platy než v Praze.
Na současnou situaci se opravdu nedalo dopředu připravit. Spousta lidí přesto nachází potřebu soudit druhé. Lidsky to částečně chápu, ale rozhodně nerozumím hněvu namířenému na herce, živnostníky a další profesní skupiny. Pořád si totiž myslím, že podobné odsudky si zaslouží především ti, kteří myslí i teď na co největší finanční prospěch a zakrývají to pod roušku falešné dobrotivosti. Jenomže takovým budeme ještě obdivně plácat po zádech. Říká se tomu, myslím, ta naše povaha česká…