Šla jsem si tak tím naším parkem cestou z nákupního centra. Ráda bych podotkla, že kdysi honosným parkem vybudovaným šlechtou, který moderní člověk zdobí odpadky. Přesto jím chodím ráda. Vlekla jsem tašky, pozorovala skotačící veverku a do toho za sebou zaslechla hovor, v němž mužský hlas prorocky pravil: „Vypadá to, že od září zase nasadíme roušky.“ … „Mně je to jedno, my důchodci stejně trčíme většinou doma,“ zareagovala jeho partnerka. Na křižovatce se mi pár vytratil, a proto nevím, co vše se dotyčný pán dozvěděl v televizi, neboť já se to v rámci zachování duševního zdraví snažím nesledovat. Každopádně jsem z hovoru pochopila, že Roman Prymula opětovně vyhrožuje národu svými krizovými plány pro nadcházející podzim. Bohužel se mu zalíbila nejen mediální pozornost, ale hlavně spolu s dalšími mocnými zjistil, jak báječně se operuje s lidským strachem. Ta strategie přímo skvostně vychází. A v důsledku se ona vděčnost kladně projeví i u voleb. Začíná mě napadat, jestli by to nevyřešila jednou provždy zase jedna hezká a vydařená defenestrace.
Řada lidí kvůli koronavirové krizi totiž přichází o práci, a i když během léta ceny výrazně povyskočily nahoru, platy stagnují a dokonce i u brigád se snížila hodinová sazba. Na brigádách jsou přitom závislí i dost ti, jež systém přeprodeje pohledávek, nesmyslných exekučních poplatků a úroků z úroku, uvrhl do exekuce. Ze zbylého minima se žít nedá, což vím od několika lidí, kteří tuto situaci aktivně řeší.
Obecně se teď příjmy českých občanů razantně ztenčují. Spousta nemá žádné rezervy, z nichž by mohla saturovat běžné náklady na živobytí. Finančníci veřejně pláčou nad rozlitým mlékem a do toho zmatku jakási pojašená advokátka v internetovém rozhovoru vypráví, že dnešní nastavení exekucí poškozuje věřitele. Jestli poškozuje hlavně ty, co odkupují dobrovolně cizí pohledávky a kšeftují s nimi, tak já jsem Karkulka a čekám v lese na vlka. Pak ho pro jistotu odvedu i k paní advokátce, protože by potřebovala malou lekci. Nesnáším totiž pokrytecké žvanění.
Celému tomu propagandistickému cirkusu se daří hlavně na internetu, přičemž mu řada jedinců v komentářích ještě slepě tleská. K úplné dokonalosti chybí pouze nápisy ve stylu budovatelských padesátých let, protože – společně to zvládneme a jsme v tom spolu. Nebo jinak – a my (vláda) ten kapitalismus vybudujeme, i kdybyste měli chcípnout hlady. To je sen o banánové republice a ne snaha postavit systém na silné střední třídě.
Navíc se už zase vyhazuje ze zaměstnání za veřejně prezentované názory a k tomu se vesele pořádají veřejné lynče na různé osoby, které na rozdíl od hluchého davu stále ještě přemýšlejí. Dostávají se bohužel do menšinové pozice, a pokud se jich někdo zastane, skončí taktéž v registru nepohodlných osob. Není ale taková společnost hodně nemocná? Podle mého soudu ji ale nenapadl koronavirus, nýbrž mozková slepota. A že by nás z toho průšvihu vytáhla nastupující generace? Inu, kéž by.
V poslední době jsem se pracovně setkala s několika mladšími lidmi. Připomnělo mi to proslavené dovolené s Andělem, teď myslím, co se týče dokonalé znalosti oněch budovatelských hesel. Dozvěděla jsem se od svých mladších kolegů mnoho podnětného o kariéře, výzvách, optimalizovaných nákladech a potřebě růstu, prostě vyslechla jsem si tisíc hloupých pouček, jež vůbec nic neřeší. Pracovat by se mělo a ne plácat zasvěcené nesmysly. Na druhou stranu uznávám, že ty obchodně – strategické floskule dotyční říkali stejně zapáleně jako svazáci ve filmech z padesátých let. A stejně nadšeně a soudružsky tykali lidem i o třicet let starším, protože to přeci vytváří úžasně neformální atmosféru. Zjevně se tu americké manuály na vymývání mozků skvěle uchytily. ( Absurdní na tom je, že Spojené státy zrovna teď světu nádherně prezentují, kam je ta vymývárna dostala.)
Ovšem kdyby kromě těch hesel došlo i na nějakou podnětnou aktivitu… Zatímco já jsem opravdu zvyklá naprosto starosvětsky plnit dané úkoly, tak v některých případech po plamenném projevu naučených frází jsem seznala, že veškerá činnost drahých spolupracovníků spočívá v telefonování a chatování s kamarády na internetu, s čímž si na těch osm hodin úplně pohodlně vystačili. A přitom i ve zmíněném Andělovi soudruzi alespoň vymalovali mateřskou školku.
Značná část lidí v tomto státě skutečně dře. Kvůli zmíněné optimalizaci nákladů se tlačí na výkon jednotlivce, tudíž třeba v důsledku místo dvanácti lidí na směně pracuje půlka. A na každý úkon má ještě zaměstnanec přesně časově spočítané, za jak dlouho ho musí zvládnout. Od první minuty práce se dostává do nekonečného řetězce stresu a přetížení. A když se zhroutí, systém ho vyplivne jako nepotřebnou věc.
Kam tyto moderní trendy vedou, příkladně ukazuje současné dění na železnici. V případě nehod vlaků dochází k obecnému ohrožení, tudíž určitě dojde k nějakým změnám, ale co se změní pro tisíce dalších pracujících, jejichž zaměstnavatelé považují zákoník práce za něco, čemu se mohou akorát jen vysmát? I v jednadvacátém století se najdou firmy neplatící příplatky za noční či víkendové směny. A to ani nemluvím o takzvaném agenturním zaměstnávání, jež považuji za hotový podvod. Když bych to vzala ze samé podstaty, asi bych snad raději seděla v kanceláři socialistického výzkumáku osmdesátých let, nebo dělala pionýrskou vedoucí, než se nechala zasvětit do tajů moderní firmy.
A proto mi někdo, prosím, napovězte, v čem je rozdíl mezi dnešními „byznys“ frázemi a frázemi vlajícími na transparentech před továrnami za socialismu. Čím se liší doba, kdy ze strachu před virem můžeme jet akorát do bývalé Jugošky, přičemž spousta pracujících si to ani nemůže finančně dovolit. A vysvětlete mi, proč se zase musíme klepat před nejbližší budoucností, o níž rozhodnou mocní, kteří jedním gestem mohou dokonale existenčně zničit většinu národa a zbude tu pouhá hrstka vyvolených. Brzy nastane doba, v níž jsme už žili – trpíme, ale musíme držet pusu a krok. A do toho marastu všichni ti dobře situovaní ekonomové, právníci a politici, co se dnes mediálně pasují na moudré všeználky, budou nadšeně vyřvávat hesla z učebnice tržní ekonomiky.