Mohla bych říct, že jsem letos dostala krásný kabát a nelhala bych. Nicméně ten nejzajímavější dárek mě potkal ještě před Štědrým dnem. Podařilo se mi spojit se s kamarádkou, kterou znám od té chvíle, kdy jsem se ve Figurákově ulici v Novém Městě na Moravě začala batolit po pískovišti. Neviděla jsem se s ní pomalu patnáct let, neboť nás dělí zhruba čtyři sta kilometrů.
Slyšet ji po tak dlouhé přestávce bylo samo o sobě radostné. A za ještě radostnější považuji zjištění, že se vůbec nezměnila. Zatímco mnoho lidí (včetně mé maličkosti) docela sťaly různé životní rány a trable, ona zůstala ryzí, čistá a stále trochu trhlá. Nezáleží na tom, jak to nazvu, ale její naivní a zároveň optimisticko-energický přístup mi připadá jako životodárná tekutina. Celé odpoledne jsem se pak musela usmívat.
Dávná kamarádka mi neotevřela jen svou duši, ale i zasunuté vzpomínky. Touto dobou jsem trávila obvykle čas ve svém rodišti na Vysočině. Jenomže ono obvykle se zlomilo po mých třicetinách. Dnes se díky vypečeným příbuzným nacházím ve zvláštním stavu. Pokud chci město navštívit, musím si zaplatit penzion, přestože moji předci vlastnili malý průmyslový areál v zátočině pod nemocnicí a generace mých rodičů ho pak restituovala. Když už se tam dostanu, přepadá mě vtíravá nostalgie křížená s obyčejným smutkem. Celé město se nejen díky biatlonu neuvěřitelně zvedlo. Na druhou stranu mě netěší, že třeba místo pily vidí cestující při výstupu z vlaku Lidl. Ale tím se asi platí daň pokroku. Ten nezastavíme.
Přesto co bych teď dala za to, kdybych mohla šlapat z náměstí do staré Figurákové a přitom cítila pod nohama křupající sníh. Když zavřu oči, mám před sebou krajinu jak z Kosárkova obrazu. Bohužel většina těch, které jsem znala, se také rozprchla a odstěhovala, nakonec i zmíněná kamarádka. A tak bych v souladu s tím, co napsal Dyk o svém rodišti, mohla i já napsat: „…objevím-li se na mělnickém náměstí, nepotkám tam nikoho z těch, jež jsem znával. Podloubím se procházejí jiní a jiné, mají jiné zájmy, cítí jinak, než jsem cítíval. Patří jim dnešek, a mně pouze mělnická minulost.“ (Citace z knihy Utajené životy slavných Čechů).
Moje město bylo u toho, když jsem si poprvé stoupla na běžky, učila se plavat a šla do kostela, avšak chybělo mi, když jsem si sedla do školní lavice, nebo dala dohromady svou první knihu. Tu poslední – Čas motýlích křídel jsem poslala včera kamarádce. Říká se také, že čistému vše čisté. A ta knížka v podstatě čistá je. Čistá pro ty, kteří chtějí spolu s hrdinkou prožívat a cítit. Bohužel ale kvůli covidové situaci už nějaké dva roky vnitřně skomíráme. Skomíráme, protože nám jakési autority, tedy tvůrci řádu, diktují, že se musíme změnit a spoustu činností přesunout do online sféry. Osobní kontakt se totiž pro svou nebezpečnost zcela zapovídá! Nepodceňuji žádnou nemoc, nehledám jednoduchá či černobílá řešení, jenom konstatuji, že toto nové uspořádání světa bere potěšení a bezprostřednost.
Každý z nás může určitě vyjmenovat řadu vytoužených dárků, které našel pod stromečkem. I já se ráda obleču do nového kabátu, i já si ráda zavzpomínám na ty nejúžasnější hračky, s nimiž mě Ježíšek překvapil. Nicméně právě díky kamarádce jsem si plně uvědomila, že ten největší dar jsou lidé, dobří lidé, co nám osud vzal a někdy je umí naštěstí i vrátit.
PŘEJI VŠEM DO ROKU 2022 MOŘE LÁSKY A LASKAVOSTI DRUHÝCH, SPOUSTU HEZKÝCH SETKÁNÍ S DOBRÝMI LIDMI. A TĚŠÍM SE A DOUFÁM, ŽE SE ZASE BUDEME POTKÁVAT NEJEN NA MÝCH BESEDÁCH.
Zdroj obrázku: pexels.com