Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Zavření škol je velký průšvih, ale o následcích se raději mlčí

Z jistého úhlu pohledu jsem v samotném titulku řekla vše, neboť přemýšliví lidé tuší, že přítomnost dítěte při výuce je nenahraditelná. Přesto bych se u tohoto tématu ráda zastavila, protože oficiální média následky zavření škol bagatelizují. V lepším případě poukazují na nemodernost a nepřipravenost některých škol vyučovat na dálku. Zapomínají však sdělit docela prostou skutečnost, že žáci na základní škole nejsou většinou na distanční výuku vyzrálé. Jak mi osobně potvrdilo několik učitelek, zatímco starší středoškoláci už zvládají získávat, třídit a vyhodnocovat informace a poznatky, jejich mladší souputníci toho jednoduše schopní nejsou. Může za to zcela klasický a přirozený vývoj dítěte, kterým si projde každý, kdo se dožije dospělosti.

Když se ale odpoutám od samotné podstaty a smyslu vzdělávání, dostávám se k čistě sociálním aspektům. Školní prostředí zůstává pro děti důležité především v pravidelném kontaktu s vrstevníky. Díky němu zdokonalují své verbální i neverbální komunikační schopnosti. Lidově řečeno, učí se žít v komunitě lidí, v níž si obvykle nacházejí blízké kamarády. A doba trávená s kamarády je pro ně přínosná a pochopitelně mnohem zábavnější než s dospělými.

                                                                                                                         Co ukázalo jarní uzavření škol?

Každé léto se věnuji volnočasové pedagogice, kdy realizuji své vlastní aktivity pro školáky. Letos jsem si povšimla hned několika změn oproti uplynulým rokům. Stoupl počet dětí zcela závislých na hraní her, tedy dětí neschopných jinak komunikovat, dětí, které si absolutně nevšímají toho, co se kolem nich děje a mobil odloží snad pouze při mytí rukou. Nevšimla jsem si toho jen já, ale i jejich přítomní vrstevníci jim to vyčítali a žádali je, ať se zapojí do společné činnosti. Obvykle naprosto marně. Když jsem nakonec učinila jednoduché opatření, že mobily se ráno odevzdají do trezoru, vyhrožoval mi jedenáctiletý chlapec policií a soudem. Docela lituji rodičů, protože v České republice se potýkáme s nedostatkem odborníků věnujícím se závislostem dětí a dospívajících (viz např.https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/psychiatr-pro-deti-a-dorost-pedopsychiatr-reforma-psychiatricke-pece.A200702_105347_domaci_knn ). A od hraní her už je přitom jen krůček k online hazardu. Kdo to bude řešit a z čeho se léčba bude platit, opravdu netuším, neboť covid udělá neskutečnou díru do rozpočtu a zamává i s úhradami zdravotních pojišťoven.

Když ale řeknu A, měla bych dodat i B. Potkávala jsem během léta i velké skupinky dětí, jež se nadšeně zapojovaly do připraveného programu, byly nesmírně vynalézavé a iniciativní. Nejvíc mě pak překvapila prosba páťáků, kteří mě doslova prosili, abych je nechala volně si hrát na hřišti, protože „je zase na podzim zavřou doma“. Potvrdilo se mi tím, co si myslím dlouhodobě. Není pravda, že všichni chtějí trávit své dny osamoceně u počítače.

Bohužel k těm negativním dopadům musím podotknout, že se výrazně zhoršila kvalita dětských textů, tedy celkového psaného projevu. Vzpomněla jsem si přitom několikrát na Katinku Aignerovou a její listy Vojtovi Náprstkovi, v nichž dokázala tři slova doslova vtěsnat do jednoho a ještě je ozdobit svébytným pravopisem (tímto odkazuji na autentické citace dopisů v knihách Utajené životy slavných Čechů a Zapomenuté osudy). A na této úrovni jsem se bohužel letos pohybovala i u žáků druhého stupně, což mě dost znepokojilo. Když bych tedy stručně shrnula své prázdninové dojmy a postřehy, dostávám se k jednoznačnému závěru – děti ke svému vývoji školu potřebují.

                                                                                                                                Září nás mělo varovat

V září se žáci opět sešli v lavicích a toto setkání poukázalo na obrovskou propast mezi jejich znalostmi. Pražští politici bohužel netuší, že v mnoha chudých krajích rodiče neměli možnost své ratolesti kvalitně doma připravovat, chyběly jim k tomu nejen hmotné prostředky, ale samozřejmě naráželi i na vlastní limity. Nikdo nemůže kupříkladu po uklízečce chtít, aby synovi osmákovi dovysvětlovala pohybové úlohy, které nikdy k ničemu nepotřebovala. A i já sama, přestože mě bavilo je řešit, netuším, zda bych to po těch více jak třiceti letech vůbec zvládla.

Přesto ministr Plaga ve skrytu duše zjevně předpokládá, že v každé rodině se najde jeden univerzitní profesor a proto je výuka na dálku „v cajku“. Ne, ona není v cajku, naopak v budoucnu znemožní dětem ze sociálně slabších vrstev přístup k dobrému vzdělání, jež jim mohlo přitom zajistit lepší život. Když bych si vypůjčila definici z Wikipedie, tak „Právo na vzdělání zahrnuje právo na povinné a bezplatné základní vzdělávání, přístup ke vzdělávání pro všechny a stejný přístup ke vzdělávacím institucím pro všechny. “ Ve chvíli kdy ale toto právo závisí doslova na kvalitě domácích podmínek žáků, přestává pravidlo platit a „Listinu základních práv a svobod“ můžeme vyhodit do koše.

Omezený přístup ke vzdělání se v současnosti netýká totiž několika jednotlivců, nýbrž mnohdy celých ulic a čtvrtí. Kdo tomu nevěří, ať si koupí lístek třeba do Ústí nad Labem. Z Prahy tam dojedete vlakem za hodinu a okamžitě se přesvědčíte, že Česká republika není jen blyštivá výkladní skříň metropole.

A tak se děti po jarním výpadku potýkaly s mnoha obtížemi. Nesnadno se adaptovaly na školní prostředí, zápasily se soustředěním a obecně se jim těžce zvykalo na běžný denní rytmus. V tom se shodly všechny učitelky, s nimiž jsem hovořila. Nyní se ale opět brány škol zavřely a nikdo netuší, na jak dlouho.

Většina pedagogů se sice snaží vyučovat prostřednictvím moderních technologií, nicméně přímý kontakt to rozhodně nahradit nemůže. A pokud má učitelka ve třídě průměrně pětadvacet žáků a každému by věnovala pětačtyřicet minut, nebude spát, jíst a může se rovnou uvést do vegetativního stavu.

Na druhou stranu si z tohoto typu výuky samotní pedagogové odnáší velice zajímavé zážitky. Za všechny, co jsem si vyslechla, zmíním dva. Babička zapomněla na online konzultaci vnuka a za jeho zády se na kameru začala svlékat do spodního prádla, jiná zase vpadla do komunikace vnučky s učitelkou, kterou velice zblízka na kameru pozdravila a poté ještě další minutu zuřivě mávala do kamery. Žačku babiččin výstup natolik rozhodil, že se nezvládla na další výklad učitelky zkoncentrovat. Jde o úsměvné příhody, přesto okrádají učitele i žáky o společný čas.

Ministr Prymula opakuje stále jako mantru, že musíme ochránit hlavně ty nejrizikovější skupiny. Jestli je chráníme přestěhováním žáků k prarodičům, protože většina domácností si už výpadky příjmů dovolit nemůže, svědčí to pouze o jednom. Náš „statečný zachránce“ Prymula netuší o reálném běhu života vůbec nic. A další miliardové kšefty ho na tom zasněném obláčku spolehlivě udrží. K nám do podzámčí se mu totiž očividně nahlédnout nechce.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama