Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Tajemství archiváře Bittnera I.

Jméno Karla Bittnera zní ve studovně Národního technického muzea velmi často. Založil totiž unikátní tzv. Bittnerovu sbírku, obsáhlý letecký archiv, čemuž obětoval podstatný kus svého života.   To, že se o něm zmiňuji na svém blogu, není samozřejmě náhoda. Jedná se o mého prastrýce, který ale bohužel zemřel šest let před mým narozením a proto jsem neměla možnost ho poznat osobně. A právě ve zmíněné studovně jsem si nad jeho kádrovými materiály uvědomila, kolik toho my dva máme společného a nejenom povahové rysy, které charakterizoval jeho nadřízený takto: „Je houževnatým a vrcholně spravedlivým a charakterním typem člověka, který miluje svoje zaměstnání.“

Ani tato lichotivá slova bohužel neinspirovala nikoho, kdo se zajímá o letectví, aby se alespoň pokusil sestavit podrobnější Bittnerův životopis, přestože by si to zasloužil. Byl totiž nejenom pracovníkem NTM, ale rovněž dlouholetým členem Svazarmu i redakční rady časopisu „Letecký modelář“  a rovněž jedním ze zakladatelů leteckého modelářství u nás.  V roce 1957 obdržel Diplom Paula Tissandiera od Mezinárodní letecké federace v Paříži za přínos a rozvoj všeobecného a sportovního letectví.

Já se ničím podobným pochlubit nemohu, oboru letectví rozumím jako koza petrželi, nicméně ve chvíli, kdy jsem v ruce držela jeho drobnou písemnou pozůstalost, věděla jsem, že se pokusím alespoň část jeho života zrekonstruovat.  Dovolím si k tomu použít  i některé vzpomínky zaslechnuté v dětství.  Karel Bittner totiž ovlivnil oba své synovce, tj. i mého otce, který  rovněž propadl  kouzlu létacích strojů.

Samozřejmě i mě tato skutečnost určitým způsobem poznamenala. Tak trochu vojenská výchova způsobila, že obdivuji armádní techniku, což se o mně moc neví.  Absolvovala  jsem bezpočet leteckých dnů ve Kbelích, znám tamní muzeum jako své boty, stejně jako technické na Letné. Naposledy jsem se ale rozplývala nad vozovým parkem z druhé světové války v muzeu ve Zwickau. Přitom jenom pomyšlení na ozbrojený konflikt mi nahání hrůzu.

Rodinné zázemí

Nevím, kde a jak poznal můj praděd (a otec Karla Bittnera) Emanuel Bittner, rodák z Českých Budějovic, Eleonoru, dceru obchodníka Františka Petrnouška z Nymburka. Nicméně asi za to  mohlo jeho povolání výpravčího vlaků. Sloužil u Rakouské severozápadní dráhy s dílenským zázemím právě v Nymburce. Tudíž je možné, že právě díky tomu se  jejich cesty střetly. Emanuelova matka Anna (rozená Wessbecher) vyrostla kousek od Baden-Badenu, její muž Josef v Žebráku.  Emanuel spolu se sourozenci pak strávil část svého dětství a dospívání v Praze. Připadá mi to velmi paradoxní, neboť až do předchozí generace  setrvávali Bittnerové v obci Žebrák. Železničářem Josefem ale započalo jejich stěhování po celém území Čech, a v mém případě pokračuje úspěšně dál.  U Josefa a Emanuela se o to ale postarala  profese, u mě  různé životní okolnosti.  Ráda cestuji, ale samotné přesouvání celé domácnosti mě těší už podstatně méně. Prastrýc Karel však určitě nevlastnil tolik věcí a asi tyto události bral, jak přicházely. Ostatně člověku nic jiného nezbývá a nezáleží vůbec na tom, jaké století se zrovna píše.

V roce 1903 se Emanuel oženil s Eleonorou v jejím rodném městě, na svatbu si odskočil až z Čáslavi, kde v té době pracoval. 13. září 1904 se mladým  manželům narodil v Jičíně syn Karel.  Nevím, zda do Jičína následoval Emanuel své povolání dobrovolně, nebo byl přeložen. Ať se stalo cokoliv, nevydržel tam dlouho.  Rodina totiž již v roce 1910 bydlela v Lichkově, nedaleko města Žamberk, kde přišel na svět můj děda, jehož si dobře pamatuji. Zemřel totiž v osmdesátých letech minulého století.

Děda o svém a tedy i Karlově dětství přede mnou nemluvil, dokonce jsem nikdy nezachytila žádnou vzpomínku na bratra.  Pouze v ústním podání se dochovalo několik  legend, týkaly se hlavně okolností smrti nebohé Eleonory. Podle Karla trpěla chronickou nervovou chorobou, podle mého dědy byla nesmírně hodná a laskavá. Celou tragédii, která se prý u nich odehrála, jsem popsala v dosud nevydané novele s názvem Čas motýlích křídel. Události barvitě vylíčené mým dědou beru s jistou rezervou, připadal mi někdy tak trochu jako „Andersen“ .  Nicméně  skutečnost, že Eleonora skonala předčasně ve třiatřiceti letech, dokládá sám Karel a vyplývá to nepřímo i ze zápisu v nymburské matrice oddaných, kde se nachází  u Eleonořina jména poznámka o vyzvednutí rodného listu matkou, Barborou Petrnouškovou a také rok 1914, který by odpovídal času úmrtí asi nepříliš šťastné mladé manželky.

Co se dělo oficiálně s oběma chlapci po matčině pohřbu, netuším, sám Karel k tomu podotýká, že se otec dva roky poté znovu oženil. Děda tvrdil, že s jejich zlou služebnou, která po jeho otci doslova prahla a protože se s ní polosirotci nesnesli, Emanuel je  odstěhoval ke svým příbuzným do Králík. Karel opakovaně zmiňuje existenci strýce Josefa, řídícího učitele. Nabízí se tím pádem hypotéza, že bratři skončili v jeho domácnosti. Mohli mít ale v městečku více příbuzných, děda si ještě za mého dětství čile korespondoval se svou sestřenicí, odsunutou po druhé světové válce do Německa a o této části rodiny několikrát hovořil. Můj děda i prastrýc  pochopitelně uměli dobře německy.  Zřejmě s nimi v tomto jazyce hovořil otec,  o němž se tedy zrovna děda nevyjadřoval s velkou láskou a pohnutím. I s odstupem času na mě působí jeho pohled až striktně černobíle – maminka byla něžný anděl, otec její opak.  Asi to způsobila  bolestná ztráta, kterou si musel protrpět.

V letech 1911-1916 Karel navštěvoval obecnou školu a poté přestoupil na školu měšťanskou, přesně v souladu s tehdejším vzdělávacím systémem. Ve studiích posléze pokračoval na obchodní škole v Praze. Sám říká, že se už v té době  velmi zajímal o letectví, a obchodní problematika  ho opravdu míjela. Neměl na ni povahu a po roce trápení na další vzdělání rezignoval. Mimochodem já jsem sice  na Obchodní akademii  vyčkala až do úspěšné maturity, ale dodnes si pamatuji, jak mě vyděsily předměty ve třetím ročníku.  K tomu se také váže zajímavost, v budově, kde jsem strávila svá středoškolská léta, původně sídlilo reálné gymnázium, v němž pedagogicky působil jistý Josef Bittner. Můj otec tvrdil, že se jedná o našeho příbuzného, ovšem já jsem zatím nenalezla žádné konkrétní důkazy.

Letecké sny

Karel se už v mladém věku rozhodl vydat vlastní cestou a trvalo mu opravdu dlouho, než se dostal ke svému vytouženému povolání. Musel totiž bojovat nejen s předsudky, ale především s představami svého  otce, jenž v rámci dobového pojetí výchovy přesně řídil osudy svých potomků.  Pochopitelně dbal na to, aby dosáhli nějakého rozumného zajištění. Karel si tím hlavu nelámal a zřejmě bez otcova souhlasu nastoupil v roce 1921 do továrny Aero zaměřené na výrobu a opravu letadel, která existovala pouhé dva roky a teprve si budovala určité renomé. Karel musel být opravdu zapálený pro aviatiku, když se rozhodl zapojit se do v podstatě nezavedeného podniku. Přesto toto působiště, v němž mohl sledovat výrobu prvního civilního letounu, ho asi definitivně utvrdilo v jeho budoucím směřování navzdory tomu, že v továrně strávil necelé dva roky. Důvod tak krátkého pobytu sám lakonicky okomentoval: „Poněvadž si to otec nepřál, opustil jsem přes moje protesty továrnu a nastoupil jsem k ČSD a to k vodní stavbě jako pomocný dělník.“

Když jsem jeho slova četla, vybavily se mi všechny scény, které jsem si užila doma já. Historie se opakuje, zvlášť v případech, kdy mladý člověk nenaplňuje představy svých stvořitelů.

Sen mladého Karla se mohl odchodem z Aerovky zhroutit, on ale vytrval, stejně jako jsem vytrvala já v okamžiku, kdy jsem si prostě řekla, že navzdory vůli rodičů budu psát. Myslím si, že v tomto důležitém bodě Karlovi rozumím. Ta tvrdohlavost nás spojila.

 

Pokračování  zase příště.

 

Zdroj informací a fotografie:
Kádrový spis Karla Bittnera uložený v archivu Národního technického muzea.
Matriky v Nymburce, Jičíně a Lichkově.
Rodinné dokumenty – rodné listy Emanuela Bittnera a Eleonory Petrnouškové.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama