Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Rukověť gamblera

V posledních letech se mi s železnou pravidelností o Vánocích stává, že se mi ozve nejméně jeden zoufalý gambler s žádostí o radu. Přestože jsem jen dobře poučený laik,  rozhodla jsem se sepsat pár myšlenek pro ty, kteří patologicky hrají a chtějí s tím něco dělat.

1. Ten sivooký démon

Ono mě to ovládá, nemůžu s tím přestat, táhne se to…“ Takto zní nejčastější slova používaná při popisu hraní. Vypadá to, jako by nad nebohým gamblerem bděl místo anděla strážného démon, který ho nutí se k hraní neustále vracet. Ten démon zajisté existuje, jenom ho má každý usazeného ve své hlavě. Rodí se mu tam ve chvíli, kdy se z občasného sázení, hraní rulety, či automatů stane pravidelná potřeba, která začne plenit nejen konto, ale především hráčovu duši. Říká se tomu závislost. Ta hranice vedoucí  k závislosti je nesmírně tenká a bohužel v lidském organismu schází budík, jenž by hráče upozornil na to, že se řítí do záhuby. Prvním krokem ke změně je proto uvědomění, že mám problém a za ten problém nemůže nikdo další, nýbrž se uhnízdil v mém mozku. Tudíž jestli budu pak svádět boj s nějakým sivookým démonem, půjde vždy jen o vnitřního nepřítele. Pro tuto fázi považuji skutečně  za klíčové přiznat si – jsem závislý gambler. A nepřikládat tomu nějaké pocity marnosti či studu. Jde totiž pouze o konstatování reality.

Reklama

2. Démona lze zkrotit, ale nelze ho vyhnat

Přestože nás novináři pravidelně krmí příběhy o vyléčených gamblerech, alkoholicích a narkomanech, jde pouze o jakési mediálně zbožné přání, protože ze závislosti se nelze vyléčit. Démon v člověku zůstává a to do konce života. Což pochopitelně nezní nijak lákavě, či optimisticky. Nicméně dobrou zprávou zůstává, že v moci každého je démona zkrotit. V odborné terminologii se to nazývá abstinencí. Závislý může abstinovat, což znamená vyhýbat se hraní. Musí se však pro to pevně rozhodnout a zůstat ve střehu, protože démon se může kdykoliv připomenout. Odborně se to nazývá bažením, tedy démon v těch nejnemožnějších situacích našeptává, ať si jde závislý vsadit, nebo si zahrát, protože „pro jednou“ se přece nemůže nic stát. Ale stane se. I  ta zdánlivě nepatrná sázka okamžitě roztočí kolotoč, terminologicky vzato – recidivu nebo relaps. Proto je lepší se na to vykašlat. A když už hráče bažení přepadne, doporučuje se zavolat nějaké přiměřeně rozumné osobě, s níž je na tom domluven.  Už to samo o sobě může trochu pomoci. Jak zvládat zmíněné bažení si ale musí každý nastavit sám. Někdo volá kamarádovi, jiný to jde rozběhat do lesa, či rozjezdit na kole. Podstatné je si stanovit nějakou činnost (telefonát, sport atd..), kterou vždy v podstatě hráč nasadí v okamžiku, kdy začne démon pokoušet. Na monitoru to vypadá jednoduše, ale v reálu to rozhodně jednoduché není.

Nicméně mnohdy se opravdu přihodí, že démon zvítězí, a tak k recidivě dochází častěji, než by si kdo přál. Recidiva přináší pocity velkého zklamání a selhání. Důležité je si v paměti zafixovat, že k recidivě dojít teoreticky může, nicméně podstatné je umět ji včas zastavit. To zastavení by si měl závislý s něčím nebo někým spojit. Určitě se vyplatí kontaktovat třeba blízkou a důvěryhodnou osobu.  Nemyslím tím však tetičku, která začne hned spílat rukama a vyčítat. Fígl této akce spočívá v tom, že dotyčný důvěryhodný člověk má v té vteřině  střízlivější mysl než sám hráč.

3. Jak zdárně odolávat démonovi

Kontrolované hraní a tabulky jsou nesmysl

Pro většinu sázkařů bývá naprostým překvapením, že se stali na sázení závislými. Mnohdy si totiž v  počítači vytvářejí velice sofistikované tabulky, kterými vypočítávají pravděpodobnost výsledků různých sportovních klání. Pokud se nejedná o výjimečně geniální jedince, většina těchto „vědecky“ založených sázkařů končí stejně jako jejich méně vědecky vybavení kolegové. To znamená obvykle s pár milióny dluhů a především se zničeným osobním životem.

A teď si položme k tomu všemu ještě dvě zásadní otázky, kam by ekonomicky přišly sázkové společnosti, kdyby všem sázkařům jejich tipy vycházely. A další otázka zní – může tabulka počítat s korupcí, která se v některých sportovních kláních stala pravidlem? A dokážeme míru této korupce odhadnout?

Někteří gambleři se věnují jakémusi kontrolovanému hraní a sázení, kdy si údajně stanoví finanční limit a za ten nejdou. Bohužel opět dříve či později dochází k tomu, že limit přešvihnou a padnou do naprosté propasti. Chvástat se, že to „mám pod kontrolou“ je absurdní asi tak, jako kdyby kapr skákal přes švihadlo. Tabulky, kontrolované hraní a jiné podobné „pomůcky“ slouží výhradně k tomu, aby se gambler vymlouval a omlouval před druhými. Jde skutečně o nástroje ďábelské, které vedou jedinou přímou cestou do pekla. Jenomže právě to si málokterý gambler přizná.

Mohu to jen zopakovat, gambler se musí stoprocentně sám rozhodnout pro změnu. Musí se rozhodnout, že on bude svého démona krotit a ne obráceně. A pro ty, kteří to myslí vážně, přidávám pár praktických opatření.

Nespravuji své peníze

Zní to příšerně, zvláště pro ekonomicky aktivního jedince. Nicméně pro gamblera peníze představují stejný spouštěč problému jako pro pijana alkohol. Tudíž závislý gambler by rozhodně neměl mít volný přístup ke svému účtu, neměl by u sebe běžně nosit kartu i větší částky peněz. Samozřejmě o svých penězích si má rozhodovat sám, tedy koupit si třeba kalhoty, když chce a může si to dovolit. A ne, aby mu správce peněz (například otec) začal vysvětlovat, že mu ty staré stačí. U gamblerů se obecně projevuje to, že oni na všem na jednu stranu šetří, ale na druhou ochotně věnují (ano, jde vlastně o dárek) neuvěřitelné částky hazardním společnostem.

Řečená správa peněz pomáhá právě ve chvílích, kdy na gamblera jde bažení (démon se o zve). Pokud má ale volný přístup ke kontu, není nic snazšího, než ho propojit s hráčským účtem a nasypat milé společnosti celou výplatu i úspory. Správa peněz také přináší tu výhodu, že v létě pak nepojede na Kanáry majitel herny, nýbrž se k moři podívá sám hráč.

Ideální správce konta tedy sleduje jedním okem pohyby na účtu a zároveň vydává peníze po drobných částkách (cca 300 Kč). Ovšem tento správce NIKDY nesoudí a nehodnotí jeho výdaje v oblastech bydlení, kvalitních volnočasových aktivit, šatníku apod.

Samozřejmě většina gamblerů začne u tohoto opatření křičet, co mají dělat, když budou potřebovat zaplatit větší částku peněz. Je to snadné, správce může zadat příkaz k úhradě. V dnešní době skutečně nikdo nemusí běhat po městě s naditou peněženkou.

Kvalitní vyplnění volného času

Závislost člověka ovládne natolik, že pochopitelně nemá kapacitu na nic jiného. V okamžiku, kdy začne abstinovat, objeví se najednou něco nového a to se jmenuje volný čas. Přichází otázka, co s ním dělat, protože nepoměrně velké množství hráčů si začalo s hazardem vlastně z nudy. I když prožíváme už druhý rok s covidem, stále se nabízí široká škála toho, co lze i přes různá omezení realizovat.

Na skupinách emeritního primáře Nešpora mě zaujala myšlenka, že gambler (a myslím, že nejen on) potřebuje pěstovat vyvážené aktivity. Gambleři v abstinenčním období totiž tíhnou k přehánění. Místo pěti kilometrů na kole denně ujedou padesát a v zásadě se tou novou „zdravou“ aktivitou začnou opětovně doslova ničit. Jako kdyby se chtěli utahat do mrtva. Nejde ale o to se decimovat, ale najít jakousi rovnováhu. A tu vyváženost pan primář uváděl tak, že pokud gambler pracuje rukama, měl by se ve volnu věnovat zálibám rozvíjejícím ducha a obráceně. Pochopitelně to neznamená, že zedník má začít číst Kanta a úředník běhat maratony. Každý si může v rámci svých zájmů najít to, co mu vyhovuje. Tudíž se zedník může vrátit třeba ke knihám Karla Maye a úředník si hledat zajímavé turistické cíle. Stát se abstinentem (od hraní) neznamená přerod v „lepšího člověka“, tudíž udělat ze sebe něco, co nejsem, nýbrž jde o  návrat ke své zdravé podstatě.

Průšvihy řeším včas, k dluhům se hlásím

Rozhodnutí abstinovat přináší také smutnější povinnost a to řešit vlastní dluhy. Každý gambler má dluhy a ten, který tvrdí, že ne, tak lže, respektive pravděpodobně již stačil prodat všechno, co mělo nějakou cenu a tedy i byt po rodičích, nebo sbírku hodnotných obrazů. Samozřejmě vzpomínka na dluhy a různé nepříjemnosti s tím spojené (obvinění ze zpronevěry a jiné radosti) gamblera stresuje a dost mu překáží na  cestě k vysněné vnitřní čistotě a kvalitnějšímu životu. Nicméně i toto k hraní patří a strkáním hlavy do písku se nevyřeší vůbec nic. Od začátku rozhodnutí k abstinenci je nutné komunikovat s věřiteli a případně se neschovávat před orgány zainteresované v trestním řízení.

Navíc jmenované potíže stresují nejen gamblery, ale i lidi, kteří se nepotýkají se závislostmi. V české džungli se z každé stovky dluhu vyvine za půl roku nejméně tisícovka, tudíž bych neřešila vůbec to, jestli je to „ostuda“ a proč kvůli tomu na někoho pohlížet skrz prsty. To dělá jen maloměšták, hlupák a kancelářská síla ve FN v Motole. Prostě jde o problém, který se ale nehází pod stůl. Pochopitelně to nemusíte nikomu podrobně vysvětlovat, nebo vykřičet v poledne na náměstí, ale s nejbližšími byste měli uvedené nesnáze sdílet. Protože trvá opravdu docela dlouho, než se hráčská hlava trochu očistí a začne zase racionálněji přemýšlet. Do té doby určitě konzultujte finanční záležitosti s někým, kdo se v problematice solidně orientuje a umí rozumně poradit.

Dobrá zpráva je ta, že když to vezmete s abstinencí vážně, můžete se po nějaké době zbavit dluhů z hraní. Určitě však nemá smysl si zařizovat nějakou insolvenci, když stejně hodláte pokračovat v hraní. To je doslova plýtvání časem a energií.

Odborná pomoc

Dva odborníci na závislosti (z těch mnoha, s nimiž jsem se setkala) mi řekli, že když se skutečně a nezlomně gambler rozhodne pro abstinenci a učiní pro to maximum,  žádnou berličku odborné pomoci nepotřebuje. Ovšem vzhledem k tomu, že takových hráčů, kteří jsou pevní jak skála, se vyskytuje v naší populaci minimum, musím zmínit i  možnosti terapie.

Každý gambler si může najít individuálně terapeuta specializujícího se na závislosti. Nicméně já osobně upřednostňuji skupiny, kdy je závislý konfrontován s příběhy a postoji ostatních pacientů. Tyto skupiny vede zkušený terapeut. V Praze mohu doporučit středeční setkání na pavilonu 31 v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Myslím, že začínají v 16,30.

Rovněž lze využít i takzvané svépomocné skupiny s názvem „Anonymní gambleři“, kde se setkávají jen hráči bez terapeuta. Oba dva zmíněné typy skupin zajišťují anonymitu, tudíž se hráč nemusí ničeho obávat.

V neposlední řadě se nabízí i možnost zahájit svou cestu k abstinenci hospitalizací v léčebně. V případě akutního stavu lze určitě využít center krizové intervence. Vzhledem k tomu, že na internetu najdete dost odkazů, nemá smysl, abych zde vypisovala konkrétní kontakty. Určitě ale zmíním stránku MUDr. Nešpora, která obsahuje mnoho zajímavých a užitečných materiálů.

Pokud by toto mé povídání nestačilo, odkazuji rovněž na mou knihu Život s gamblerem, která dokládá, kam také závislost mnohdy vede. Obecně se ale domnívám, že kdo chce, cestu si k abstinenci najde, kdo nechce, bude stejně jen hledat další výmluvy.