Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Prymula nás vede do pekla

Říkat, že mi došla slova, protože nejen mě tento ministr bez prověrky připraví opět ze dne na den o milovanou práci, je zbytečné. Psát o tom, v jakém se nacházím psychickém rozpoložení, by byl pláč nad něčím, co nezměním.

Každopádně stát po mně bude chtít zaplatit zdravotní i sociální pojištění a zároveň je z obliga, protože pan ministr se pokrytecky dušuje, že ekonomiku nevypíná. Vypíná a ještě se u toho směje. I když pardon, v té jeho chladné osobnosti se prostor pro emoce nenajde. Pokud se ale pasuje do role ryze racionálního jedince, měl by nám konečně začít mnohé vysvětlovat.

Třeba proč jeho dcera Karolína Prymulová zastává funkci jednatelky společnosti Medimun s.r.o., v níž jí zdárně sekundovala v úloze druhé společnice až do výmazu k datu 22. 11. 2017 jistá Ruslana Prymulová ( dle data narození zřejmě matka dotyčné). Pokud si tuto firmu nalistujete na internetu, zůstanete možná udiveni jako já, neboť na stránkách https://medimun.cz/ se nabízí jediný produkt a to kyseliná hyaluronová pro vnitřní užití. Na Lekarna.cz je ale nedostupná a nikam jinam odkaz z webu nevede. Na Heurece.cz zájemce o koupi rovněž neuspěje.  Eseróčko založené na jediném nesehnatelném výrobku považuji za ekonomický unikát. A nebo Prymulovic rodině křivdím a tento produkt byl vedle šachů takovým malým domácím koníčkem. Pak bych si ale myslela, že se tím budou „bavit“ a ne kvůli tomu zakládat soukromou společnost.

Sám Roman Prymula vykonával v období od 1. října 2009  do 30. června 2016 funkci ředitele Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Cítil se v ní zřejmě natolik časově nevyužitý, že vedle toho zastával roli prokuristy ve společnosti Biovomed s.r.o. od 12. listopadu 2013 do 20. června 2016, což znamená, že byl : “ oprávněn ke všem úkonům, ke kterým dochází při provozu podniku, i když se k nim vyžaduje zvláštní plná moc. Prokurista podepisuje v rozsahu svého oprávnění tak, že k firmě společnosti připojí svůj podpis s označením „p.p.“ (per procurum) .“ Samozřejmě za tento přešlap ho tehdejší ministr Němeček odvolal, neboť s ním souvisely podivné miliónové kšefty.

Tady a dnes platí přísloví – káže vodu a pije víno, i když uznávám, že s Biblí se na střízlivého materialistu Prymulu chodit nesmí. Bohužel zjevně dosud nepochopil význam spojení – střet zájmů. Toho se dopouštěl i v okamžiku, kdy jeho rodina vesele podnikala v Medimunu, zatímco on nastupoval na post náměstka ministra zdravotnictví JUDr. Ing. M. Ludvíka. Ale to se vracím k minulosti, která se stala. Horší je to s přítomností.

Spousta lidí je díky Prymulovu téměř půlročnímu strašení natolik vyděšená, že ho považuje za jedinou spásu naší vlasti. A on toho očividně využívá, nebo spíše zneužívá. Znovu opakuji, byla bych tím posledním, kdo by hrozbu nějaké nemoci chtěl podceňovat. Jenomže ona se nesmí ani přeceňovat. A ráda bych v této souvislosti zmínila dvě zajímavé osobní zkušenosti.

V roce 1987 naši základní školu Laudova navštívily příušnice. Ve třídě onemocnělo nejméně sedm spolužáků a mezi nimi i já. Zatímco ostatní se po měsíci vrátili do lavic, já jsem skončila v nemocnici na infekčním oddělení. K příušnicím se mi totiž přidružily dvě komplikace a to zánět mozkových blan a zánět slinivky břišní. Infekční oddělení tenkrát praskalo ve švech, takže některé malé děti ležely v postýlkách přímo na chodbě. Místo klidu, který při nesnesitelných bolestech hlavy pacient potřebuje, nás neustále budil jejich zoufalý a jinak pochopitelný pláč. Navzdory tomu, že koncentrace virů musela být na malém uzavřeném oddělení obrovská, sestry nás měřily a ošetřovaly bez roušek i bez rukavic a to samé platilo pro lékaře. Jak jsme to všichni přežili? Inu přežili… Avšak ze školy jsem odešla v lednu a vrátila se před koncem školního roku. V naší třídě nikdo kromě mě komplikovaný průběh nemoci ale neměl a dokonce mi matikářka, soudružka Brunová oznámila, že když jsem se půl roku flákala (jo, na to nikdy nezapomenu), ať se laskavě doučím, co jsem zameškala a ona mě přezkouší. Příušnice se tedy braly jako něco banálního, což tak pro většinu mých spolužáků i bylo. Já jsem to pochopitelně vnímala jinak, nepotýkala jsem se totiž jen s doháněním učiva, nýbrž s obrovskými zdravotními následky. Trpěla jsem velkými bolestmi hlavy, slinivkovou dietu jsem musela držet ještě rok poté a obtížně jsem snášela větší fyzickou námahu. Vlastně do určité míry mě to pronásleduje dodnes.

A pronásleduje mě také občas vzpomínka na tragický případ mého spolužáka a kamaráda Radka. Někdy ve třetí třídě se mezi námi školáky rozmohla spálová angína. Tenkrát doslova lehla polovina třídy. Všichni jsme se z toho vyhrabali, až na Radka. Nikdy nezapomenu na šedivou ulici, v níž jsem šla s máti na kontrolu a cestu nám zkřížila matka mé spolužačky. Pozdravila nás a máti si vzala stranou. Něco jí říkala a měla uslzené oči. A pak jsem se dozvěděla, že Radek umřel, můj Radek, jediný opravdový kamarád v novém bydlišti a skvělý parťák v lavici. Doktoři prý sami nevěděli, proč odešel. A já to nevím doteď.

Nemoci s námi byly, jsou a budou. Musíme k nim proto přistupovat obezřetně a s respektem, zároveň ale nesmíme vyvolávat zbytečnou hrůzu a paniku. Ani jedno k ničemu dobrému nepřispívá.

Dnes jsem se dočetla, že v Hradci Králové jen včera dva lidé spáchali sebevraždu. A když se rozhlédnu, co se kolem děje, vlastně se jejich činu vůbec nedivím. Být fyzicky zdravý, ale nemít co jíst, není žádná cesta k prosperitě, nýbrž přímá linka do pekla.

Reklama