Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Predátor

„Musíš o té mrtvé zjistit, co nejvíc,“ vybídl mě šéfredaktor regionálního deníku Nová pravda.

„Myslíš o té, co našli dnes na Horách v křoví,“ záměrně jsem zdržovala, protože do takové práce se mi absolutně nechtělo.

„Ano, čtenáři přece potřebují vědět, co se přesně stalo.“

Reklama

„Nejsem detektiv,“ namítla jsem.

„Vyrostla jsi v Třebové a místní lidi znáš. Kdybych to dal Vávrovi, nevytěžíme z toho ani na dvě vydání,“ ohodnotil kvality nepřítomného kolegy.

Odevzdaně jsem přikývla a jala se přehrabovat v dostupných informacích. Moc jich zatím nebylo.

Oběť, dvaatřicetiletá Anna Šárecká, pracovala jako překladatelka a žila ve společné domácnosti se svou sestrou Magdalenou. To jméno mi znělo povědomě. Nedokázala jsem si ale vzpomenout, kde jsem se s ním setkala.
Sedla jsem si do auta a vyrazila do Třebové. Za volantem mě napadlo zavolat bývalé spolužačce Daně. Ta mi připomněla, že sestra oběti měla s námi ve škole spojené hodiny tělesné výchovy. Chodila totiž do béčka.

Vloudila jsem se pak docela snadno do bytu sester Šáreckých, který mě dost překvapil. Jak se dvě dospělé ženy mohly snést v maličké garsonce?
„Anna se před dvěma měsíci vrátila domů.
Dlouho cestovala po světě. A teď sem přijela umřít,“ dodala Magdalena plačtivě. Po chvíli se utěšila, a já vyslovila onu otřepanou frázi, zda Anna měla nějaké nepřátele. Ale jaké mohla mít nepřátele, když tu po letech odloučení skoro nikoho neznala? Byla to pitomost stejně jako nevyslovená otázka, proč se ve třicetistupňovém vedru vydala do toho příšerného krpálu. Ani Magdalena netušila, co jí na tom tak vábilo? Jenomže další pravidlo říká, že když dobře poznáme oběť, poznáme i vraha. A ten zatím chyběl. Přesto zde v nejklidnější ulici v Třebové zemřela žena a násilnou smrtí.

Vrátila jsem se do redakce. Zasedla jsem k počítači, ale písmena se mi míhala před očima. Za čtvrt hodiny se otevřely dveře a šéf mi jen tak mimoděk sdělil, že vražda má sexuální motiv. Připadalo mi to, jako kdyby mě někdo pleskl po tváři. Silnice, nedaleko které Annu našli, lemují totiž zahrádky a rodinné domy. Lidé jsou možná lhostejní, ale zase ne úplně slepí a hlavně hluší. A proto jsem se nakonec vydala v Anniných stopách na Hory.

U branky s číslem 242 si hrála dvě děvčátka. Za nimi jsem zahlédla i matku. Zavolala jsem na ni, ale starší holčička mi vysvětlila, že je maminka hluchoněmá a ona jí musí tlumočit. Ukázala jsem Anninu fotku s prosbou, zda ji tu náhodou neviděly. Maminka mi ústy své dcery sdělila, že nějaká paní na ně zamávala, když ji sestry pozdravily. A určitě se to stalo před obědem, protože mladší děvčátko chodí po jídle spát a odpoledne jezdí do bazénu. Víc jsem toho nezjistila. Pavlova studánka, empírová kaple i restaurace s pamětní deskou Boženy Němcové stály na svém místě jako obvykle. A kromě několika cyklistů jsem nikoho nepotkala a ničeho zvláštního si nevšimla.

Vracela jsem se k autu značně otrávená. Strašila mě představa klávesnice, na kterou nemám co psát. Přesto jsem nakonec notebook otevřela. Chtěla jsem poznat Annu trochu blíž a nalistovala proto její profil na sociální síti. Ve změti fotografií z různých koutů světa jsem objevila dvě zmínky o keškách. Že by Anna propadla kouzlu geocachingu? A co když ji lovení „pokladů“ přivedlo i na Hory? Ihned jsem svůj objev zveřejnila. Reagoval na něj okamžitě jeden čtenář, který mě upozornil, že právě nedaleko cesty ke kapličce byla umístěná nová keška a to těsně před Anninou smrtí. Tak jsem se na ten zalesněný kopec opět vypravila. Klopýtala jsem s mapou v mobilu, a zároveň jsem se snažila očima prozkoumávat terén. Doufala jsem, že najdu konečně konkrétní stopu. Policie to tu sice důkladně prohledala, ale o kešce nemohla vědět.

Já jsem si také málem toho pohozeného papíru nevšimla. Ležel u cesty, notně zaprášený, kdyby na něm nebyla zvláštní červená skvrna, ani bych ho nezvedla. Nasadila jsem si rukavice a opatrně si ho prohlédla. Bylo to napůl složené inkaso na jméno Josef Pouvar, K. H. Máchy 5, Česká Třebová. Ta rozmazaná skvrnka vypadala jako od krve, nebo od rudé rtěnky? Ale kdo by líbal něčí inkaso? Nemuselo to znamenat nic, a nebo taky všechno.

Od známých jsem snadno zjistila, že právě tento Pouvar vlastní zahrádku ve čtvrti pod kaplí.

„Je to nerudnej dědek, co chodí i v létě v dlouhejch tesilkách, tahá za sebou vozejk se zrezivělou konví a umaštěnou taškou,“ popsal mi ho kamarád Jarda. Sousedka z přilehlé zahrádky se pak o Pouvarovi vyjádřila natolik nelichotivě, že jsem to ani nemohla do článku přesně citovat. Ovšem takový člověk by se při svém duševním nastavení opravdu mohl dopustit ledasčeho, napadlo mě. Z těch důvodů jsem svůj nález raději předala policii.

O tři dny později putoval sedmdesátiletý Pouvar do vazby. Při výslechu se bránil tím, že když spatřil nebohou Annu brázdit v předklonu terén, domníval se, že ho vybízí k sexuálním hrátkám.

To, co Anna ale ve skutečnosti hledala, mu budou muset zřejmě vysvětlit psychiatři.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama