Tak se mi zdá, že lidé zmíněných dvou profesí vlastní věšteckou kouli a podle ní určují, co přesně nás v tomto roce potká. Jak jinak si totiž vysvětlit jejich touhu neustále zásobovat média subjektivními predikcemi ohledně vývoje dění na pracovním a finančním trhu.
Předevčírem mě zcela odrovnal názor nějaké personální odbornice, která sebevědomě prohlásila, že se musíme připravit na nepotřebnost velkého množství profesí. Myslela tím i obory cestovního ruchu a gastronomie. Zajímalo by mě, kde ta osoba vzala odvahu tvrdit, že zaměstnanci tohoto odvětví navždy zůstanou v kategorii – nežádoucí. To je přeci neskutečně absurdní.
Zrovna teď v televizi běží série věnovaná Boženě Němcové, kterou bych podobným odborníkům – prorokům doporučovala ke shlédnutí. Protože tam by viděli, že v 19. století sice lidé umírali na nemoci, proti nimž jsme dnes očkovaní, přesto se běžně scházeli v hospodách, divadlech a na plesech. Často se konaly i různé lidové veselice a poutě, kde kramáři prodávali své zboží a potulní loutkoherci bavili publikum. Tento neúplný výčet ukazuje, čím vším se i v tak těžké době lidé bavili a živili.
My se pořád tváříme jako lidé moderní doby, nicméně jsme dospěli do stádia, kdy se tu škrtají povolání, která přitom přežila staletí. Tudíž zatímco naši předci i přes tuberu, černý kašel, záškrt, choleru a další choroby, mohli pracovat ve výše jmenovaných oborech, tak my máme podle názoru paní personalistiky vyhledat útulné zákoutí nejbližší šroubárny a tam se o přestávkách těšit Vergiliem v originále. Tomu se říká pokrok.
Když bych totiž použila právě příkladu osobnosti Boženy Němcové, musím zmínit, že ona (vedle návštěv různých kulturních podniků) mohla díky podpoře přátel cestovat. A právě na cestách si musela často zaplatit nocleh a stravu, čili i ona využívala oboru služeb. Obloukem se tím vracím k již řečenému, gastronomie, cestovní ruch a kultura tu i v minulosti zaměstnávala docela dost lidí. Kupodivu!
Jenom dnes se stále dokola mechanicky opakuje, že buď na nic z vyjmenovaného nemáme nárok a nebo to prý nebudeme potřebovat, protože co? Protože covid. Ale já si chci zajít na dobré pivo a jídlo, nehledě na to, že mi chybí knihovny, muzea, galerie a památky. Ona totiž kultura KULTIVUJE. Bez ní tu zůstane tábor nevzdělanců a pak těch, co umí dobře počítat a těžit z potu a dřiny ostatních. Jestli někdo touží po takto „ideálním“ světě, já tedy vůbec.
A když už nám personalisté i ekonomové odvážně malují černé scénáře, uvítala bych kromě zbytečného strašení také nějaký návrh řešení. Aby nám místo temných vizí zasvítilo mihotavé světélko na konci onoho koronavirového tunelu. Samozřejmě je ale jednodušší plácat, než konat. Navíc mediální plácání přináší pozornost a popularitu. Tudíž výroky těchto samozvaných vizionářů ovlivňují názory čtenářů a diváků. Nemůžeme se ani pak divit tomu, že je společnost velice ostře rozdělená. Zatímco část obyvatelstva si zachovává zdravý rozum a nechápe, proč by například absolvent hotelové školy se znalostí třech jazyků měl jít instalovat součástky do aut, když předtím dvacet let úspěšně pracoval ve svém oboru, druhá polovina argumentuje, že nám chybí hlavně montážní pracovníci. Není to ale trochu málo? Nevytyčili jsme si v roce 89 poněkud vyšší cíle? Vždyť jsme ve světě prosluli svou šikovností, zručností a vynalézavostí. Teď to ale vypadá, jako bychom se dobrovolně odsuzovali k tomu vykonávat hlavně nekvalifikovanou práci v montovnách, což nás staví do role Evropanů druhé kategorie.
Situace kolem covidu se nepochybně odrazí v naší ekonomické kondici. Dotčení a postižení nejvíc budeme my dole, v podzámčí, protože vždycky každý průšvih zaplatí ti nejposlednější. Proto by si všichni ti mediální chytrolíni, kteří by méně než za sto tisíc měsíčně nevstali ani z lože, mohli své rady nechat od cesty. A pokud nám chtějí prospět, ať skutečně zapojí nejenom své vize, ale především ukážou konkrétní činy. Protože když na to přijde, já osobně nepotřebuji mít těch pár peněz v bance, já si je můžu docela v pohodě nechat doma v trezoru. Čímž si lze odpovědět také na to, jestli jsou vůbec jedinci pracující ve finančnictví pro náš život nezbytní a důležití. A kdo jim dává právo soudit profese druhých. Protože mě vážně víc potěší příjemná průvodkyně v barokním zámku, než měsíční výpis z bankovního účtu. Samozřejmě mnoho lidí to má naopak. Proto považuji za neskutečnou blbost měřit užitečnost povolání a stavět je proti sobě.
Nicméně ve chvíli, kdy budou chybět v systému prostředky, začnou vítězit ti, kteří nebydlí uprostřed velkých měst s vysokými náklady. Naopak vítězové budou žít na venkově, neboť si na vlastní zahradě vyprodukují základní potraviny.
Peníze jsou přeci jen šustivé papírky, které nemají ve své podstatě žádnou hodnotu. Pravá hodnota tkví právě v tom, co nám umožňuje přežít kritické časy. A ukázala nám to mockrát historie, v níž mnozí střadatelé přicházeli o peníze uložené v investičních chimérách. Přitom půda, na níž si vypěstovali obilí, většinou nezmizela lusknutím prstu.
A tak se domnívám, že ti, jež nyní promlouvají k občanům skrze televizní obrazovku, nebo prostřednictvím internetu, by měli spíše než katastrofické vize přinášet trochu naděje a optimismu. Jenomže se obávám, že většina z nich toho není schopná. Dost těžko mohou porozumět tomu, jak se třeba cítí máma dvou dětí, která ztratila práci. Inu sytý hladovému opravdu nikdy nevěří.
Chtěla bych proto apelovat na všechny zmíněné odborníky. Až vás zase postihne touha po věštění budoucnosti, dejte si mokrý hadr na hlavu. Určitě vás to uklidní a zmírní nutkání vypouštět své předpovědi do světa.