Před lety jsem pracovala na tiskovém oddělení nejmenované nemocnice. Po pár měsících tohoto zaměstnání mě nejvíce překvapilo, že se s blížícím létem moje kolegyně Eva stávala čím dál nervóznější. Brzy jsem ostatně plně pocítila význam spojení „okurková sezóna“ , neboť s úderem července pro nás nezačal poklidný dovolenkový režim, nýbrž lov novinářů po tématech typu – dětské úrazy, či ochrana před sluníčkem. Největším odvazem a trhákem zároveň byla prevence proti klíšťatům. Dotazy na tyto často podivné pseudoproblémy se opakovaly rok co rok a ve stejné frekvenci se i zpracované objevovaly na stránkách celostátních deníků a časopisů.
Z nemocnice jsem už dávno odešla, a proto si následků okurek „užívám“ výhradně v roli čtenáře. Vzhledem k bohatým zkušenostem se přirozeně snažím číst uvedené články co nejméně, přesto občas můj zrak na nějaký ten text padne.
Myslela jsem si, že mě žurnalistická omílačka nemůže ničím překvapit, nicméně letos se nestačím divit. Web, který jsem považovala za dosud relativně seriózní, přinesl úžasný titulek o pařících se ježcích, což je událost natolik cenná, že si zřejmě zaslouží umístění na hlavní stránce, stejně jako podrobnosti o dovolených našich politiků.
Současné léto může tedy zachránit jedině olympiáda, která se stala inspirací k tomu, aby nás redaktoři zpravili o kvalitě klozetů v olympijské vesničce a o protestech Australanů proti nabízenému ubytování. Do této bizarní směsky samozřejmě patří i tradiční koktejl „zajímavostí“ o opalovacích krémech, rychlém hubnutí do plavek a dětských táborech. Vyděšenému čtenáři pak mnohdy nezbývá než si nalistovat na sociální síti skupinu s názvem „Houby“ a velmi dlouho se uklidňovat pohledem na lesní úlovky.
Skutečně to vypadá, jako by nebylo v létě o čem psát. Zřejmě by spadla „Hradčana“, kdyby totožný prostor, věnovaný dokola omílaným nesmyslům, připadl těm, kteří něco pozitivního vytvářejí, a nemají šanci se do celostátních tiskovin běžně dostat. Znám spoustu šikovných lidí, namátkově zpěvačku Viki, sopranistku Naďu Chrobákovou, básnířku Radanu Šatánkovou, básníka a kulturního organizátora Martina Zborníka a spoustu dalších osobností, o jejichž aktivitách bych si mnohem raději přečetla než o všech těch zbytečnostech, jimiž nás média při okurkách zásobují.
Jenomže ono bude platit asi to, co mi jednou svěřila známá z jistého celostátního deníku. Řekla mi doslova, abych zapomněla na to, že se moje práce někdy v takovém formátu vůbec objeví, protože čtenáře zajímají jen všeobecně známá témata.
A proto bych asi za ty opalovací krémy, nekonečné recepty na hubnutí a tipy na zpracování cuket měla poděkovat svým spoluobčanům. Vždyť s Radanou, Martinem, Naďou nebo Viki můžu zajít na pivo a tam se přesvědčit, že normální svět a lidé ještě existují. Naštěstí pro mě.
Zdroj obrázku: pexels.com