Pan ministr zdravotnictví má ve své funkci tolik volného času, že média neustále zásobuje informacemi, které podává velmi manipulativním způsobem. Málokdy řekne, udělám konkrétně to a ono od středy, nýbrž svá vyjádření zásadně halí do výrazů typu – asi v příštím týdnu či v následujících čtrnácti dnech… Drží nás tím parádně v šachu. Je to hnusné, podlé a vystihuje to zřejmě přesně jeho charakter.
Teď ale jeho egoismus dosáhl vrcholu, když prohlásil :“je pravděpodobné, že dojde k centrálnímu omezení, které bude vycházet z počtu osob, které se smějí potkávat. „(Novinky.cz). Nevím, jak ostatním, ale mně nějaký kšeftař se zdravotnickým materiálem nebude určovat koho, kdy a jak smím potkávat. Tohle jsem už zažila. Za socialismu jsme také poslouchali diktát mocných a usínali v atmosféře strachu. Od školky nám vyhrožovali ozbrojenými imperialisty ze západu, dnes pro změnu vyhrožují covidem. A pokud nebudeme jako ty ovečky poslušné, přijde zase válka, válka koronavirová.
Jsem vnitřně svobodný člověk a žádný samozvaný mocipán se mnou nebude cvičit. Dožralo mě to natolik, že mít s kým, okamžitě vyrážím na diskotéku. Ano, navzdory věku, bolavým kolenům a nebezpečí nákazy. Lidé se totiž potřebují radovat a mladí obzvlášť. Ovšem pan ministr si to nemyslí a neustále kritizuje mládež za její touhu se bavit. Lidsky chápu, že on asi svou dcerku (to je ta, co si založila hned po škole tu báječně prosperující firmu) vychovával k tomu, že na prvním místě stojí peníze a pak až to ostatní, ale ne každý tento hodnotový žebříček přijal a musí ho povinně sdílet.
Jsem opravdu naštvaná. Naštvaná z té příčiny, že místo toho, abychom skutečně účinně chránili staré a imunitně oslabené jedince, skřípne se pod krkem celá populace a používají se k tomu metody zavánějícími poměry před rokem 1989. A tady už vážně nevaří kočička s pejskem dort, tady jde o lidské zdraví. Protože pokud děti kupříkladu kvůli covidu zůstávají doma, většinou je hlídají prarodiče, přesně ta nejohroženější skupina.
Na druhou stranu mi zrovna minulý týden jedna paní knihovnice vyprávěla, jak jí vyděsil fyzický i psychický stav některých starších čtenářů, jež si po onom jarním vypnutí života přišli pro knihy. Jde často o osamělé jedince, které jsme před virem sice ochránili, ale izolace je naprosto zdecimovala. Tudíž může si říkat, kdo chce co chce, ale tito spoluobčané se potřebují setkávat s ostatními, potřebují společenské a kulturní vyžití.
Ta rovnice je nakonec velice prostá, v případě, že se necítíme dobře, přepadne nás rýma, teplota a kašel, zůstáváme logicky v teple domova a tak to platilo vždycky. Pokud nás nic netrápí a dodržujeme základní hygienu, můžeme snad úplně normálně sociálně existovat.
Jenomže podle Prymulova názoru smíme akorát chodit do práce a to ještě jen vyvolení. Ti, co se vyskytují v oblastech kultury, gastronomie, sportu a cestovního ruchu, mají holt smolíka. A nebo možná budou naverbováni do dolů jako v padesátých letech, kde je všechny tvůrčí a odbojné myšlenky přejdou.
Pan ministr neustále sní o zavřených školách, na což nenápadně tlačí, přestože národ ubezpečuje, že je vlastně zavřít nechce. Lže, lže nám všem. Ale rozumím mu, s nevzdělanci se přeci mnohem snadněji manipuluje. Ti se nebouří.
Až se všechno normální a příjemné v rámci lítého boje s covidem zruší, zůstane nám jediná svoboda a to svoboda platit vysoké daně, aby si novodobá šlechta mohla ještě o něco více nahrabat do vlastních kapes.
A tak asi nastal čas oprášit knihy bylinkářky Marie Treben, neboť po téhle potopě moc prostředků ve zdravotnictví nezůstane. Je totiž dlouhodobě podfinancované a nikomu nedochází, že na tuto koronavirovou parádu doplatíme my všichni. Zdravotní pojišťovny mají sice vytvořené rezervy, ale sahají do nich velmi nerady a ještě u toho mediálně pláčou.
Dnes jsem současnou situaci probírala s kamarádkou a nastala mezi námi shoda v tom, že ač nás politická situace v posledních letech přiměla k rezignaci, to, co se děje teď, nás obě vyburcovalo k tomu jít k volbám. Je to zvláštní pocit se k tomu odhodlat po tolika letech. Jinak to ale nejde. Nechceme už vážně poslouchat vypočítavé nomenklaturní kádry. Chceme zase vidět alespoň mihotavé světlo na konci tunelu.