V listopadu 1836 dotlouklo srdce jednoho z nejnadanějších básníků devatenáctého století. K. H. Máchy. Neodešel ze světa jako slavný a uctívaný poeta, nýbrž byl tehdy pochován bez veškerých poct na litoměřickém hřbitově. Až generace takzvaných Májovců se k jeho odkazu přihlásila a právě i díky nim jeho jméno nakonec doputovalo až do učebnic literatury.
Z minulosti známe různá jevištní pásma Máchova Máje, zřejmě si vybavíme při tom respekt, který ve společnosti vyvolával. Bohužel té obecně vzývané úctě učinila přítrž moderní doba, nebo spíše moderní pojetí jeho literárního a osobního odkazu.
Pokud se dnes v médiích vzpomíná básník Mácha a jeho dílo, většinou každý novinář rád sáhne po těch nešťastných denících. Používám záměrně množné číslo, protože existují ve dvou verzích, ta druhá je částečným (kratším) přepisem té původní. Proč někdo kopíruje své niterné záznamy, zůstává otázkou. Nicméně básník sám tím po sobě zanechal vzkaz sloužící žurnalistům k jeho všeobecné skandalizaci. Jde totiž o to, že ony záznamy obsahují zašifrované pasáže týkající se jeho intimního života. Po jejich rozluštění se pro mnohé stal mužem, jenž nebral na svou milou Lori žádné ohledy. A soudí se tak mnohdy bez znalosti kontextu jeho životní situace a doby.
Stranou pak poněkud stojí skutečnost, která mě zajímá nepochybně více, a to, že se nám nedochovala žádná Máchova podobizna. Všechno, co najdeme v knihách, na internetu, jednoduše ve veřejném prostoru, odráží pouhé představy a fantazie malířů. Portréty většinou vycházejí z detailu hlavy sv. Jana Křtitele, z obrazu, který se nachází v kapličce hradu Valdštejn. Podle Michala Máchy (mladšího bratra básníkova) měl představovat právě našeho básníka. Zmíněná Lori to však popřela. Také se nám dochovala kresbička z okraje Máchova zápisníku zobrazující kučeravého muže z profilu, podle některých se jednalo o údajný Máchův autoportrét. Mácha byl totiž mimo jiné nadšeným malířem autodidaktem, o čemž vypovídají jeho zdařilá vyobrazení hradů a hradních zřícenin.
Mockrát jsem si položila otázku, proč Sabina, Tyl, Trojan, Hindl aj. nedokázali ve spolupráci se zdatným výtvarníkem složit dohromady Máchovu podobiznu. Jenomže proč by to dělali? Ten zájem o básníka nastal až skutečně v období vydání prvního almanachu Máj (1858).
V současnosti se bohužel zase začínáme tvářit, že tato minulost není důležitá, zapomínáme na obrozence, na jejich nadšení a zápal, bez něhož bychom už dávno nemluvili česky. Ryzí vlastenectví se vytratilo a jsme kolébáni útěchou jakéhosi evropsky jednotného národa. Ten nikdy neexistoval a existovat ani nemůže, právě rozmanitost přináší rozvoj a nese v sobě určité kouzlo.
K Máchovi se každopádně ráda vracím. Byl tichý i hlučný, toulal se často sám krajinou, jindy se zas okatě předváděl nejen na jevišti. Provokoval svým vzezřením, chováním i myšlením. V jeho úvahách nalézám spoustu aktuálního a především pocitů, které asi platí pro většinu tvůrčích a citlivých duší.
Sama jsem se ale bohužel opakovaně přesvědčila, že přes všechny pozitivní aspekty jeho odkazu Máchovo jméno do určité míry dráždí. Před lety jsem úspěšně blogovala na jednom známém serveru a právě Mácha se stal jablkem sváru a nakonec i jedním z důvodů mého odchodu. Dovolila jsem si ho totiž připomenout právě v listopadu, v měsíci, kdy se narodil i zemřel, a při té příležitosti jsem v článku utrousila poznámku o neziskovém festivalu Den poezie, jenž vznikl na počest básníkova narození. Do pár minut jsem měla článek zablokovaný a posléze smazaný. Jednalo se o iniciativu nejmenované dámy, která se nyní pyšní několika vydanými knihami. Začala mě tehdy přesvědčovat, že jsem se dopustila nedovolené reklamy a o Máchovi psát rozhodně nesmím. Na to jsem zareagovala ironicky, že to naprosto chápu, neboť jsem nepropagovala koncert nějaké celebrity, což by mi jistě prošlo (soudě dle pravidelných agitací některých veřejně známých osobností na stejné platformě). Dotyčná mou ironii úplně nepochopila, a aby zachránila svou reputaci kulturně vzdělané osoby, začala mě bombardovat vyznáními na téma, jak ona sama opravdu až nadpozemsky miluje poezii, ale na blogu být Mácha nesmí, ani pokud bych vymazala onu jednořádkovou zmínku o festivalu. A tak jsem si tenkrát velmi rychle uvědomila, jakou svobodu slova tu asi máme. Od té doby uplynul nějaký čas a zdá se mi, že cenzura ještě přituhla. A našinec si musí dávat pozor nejen na pusu, ale i na písmena.
Myslím si totiž, že článek o Máchovi by před rokem 89 v příloze Mladé fronty pravděpodobně vyšel a dokonce by se obešel bez těch nechutností líčících jeho sexuální život, čehož se dopouští s oblibou kolegové cenzorky-spisovatelky-novinářky, která tehdy obratně zasáhla v případě mého zcela nevinného textu.
Za necelý týden si budeme připomínat třicáté výročí sametové revoluce. I já jsem ve svých nezralých čtrnácti letech opakovala na Václaváku různá hesla a zvonila klíči. Za svobodu, která zavrhuje naše literární velikány a přikazuje obecně, co smíme a nesmíme veřejně říkat, jsem tedy ale rozhodně necinkala.