Němcová však právo na lásku nevzdává, její srdce nezkornatí, a tak když v dubnu roku 1851 vystoupí na brněnském vlakovém nádraží, aby se osobně seznámila s členy „Českomoravského bratrstva“, zaujme ji okamžitě „bratr“ Jan Helcelet. A ví, že má na vzájemné poznávání trochu času, protože společnost, kterou tvoří i přímo zakladatel bratrstva František Matouš Klácel, se odebere do myslivny pod Mniší horou, kde setrvá v dlouhém přátelském hovoru.
Nocleh má Božena zajištěný v redakci Moravských novin, kam ji pánové pozdě v noci doprovodí. Helceletovi se od okouzlující spisovatelky nechce. Z narážek v jeho korespondenci vyplývá, že s ní tehdy strávil velice intimní chvíle. Vzájemné sblížení bere jako příjemné zpestření svého života, Božena se do něj okamžitě zamiluje. Čte mezi jeho řádky vyznání lásky, které opravdu Helceletova korespondence neobsahuje. On se drží stála stejného pragmatického postoje: „nechejme si to tedy na svátky.“ Božena procitne až v okamžiku, kdy jí její vyvolený v březnu 1852 písemně sděluje: „Oznamuju Ti totiž, že jsem uzavřel u sebe přetrhnouti naše dosavádní mezi sebou dopisování.“
V té době má přitom už nového ctitele, lékaře Viléma Dušana Lambla. V zimě 1851 se jí svěřuje: „není to pouze materielní vášeň, která mě k tobě poutá.“ Božena Němcová zatím jeho vyznání nepřijímá, pořád v ní přetrvává zájem o Helceleta. Postupem času ale zjišťuje, že Lambl si její pozornost zaslouží. Navíc má muže daleko v Uhrách a tak svou probouzející se náklonnost k Dušanovi neváhá přiznat svému okolí. Chodí s ním do pražských divadel a vůbec se nezatěžuje tím, co si o ní kdo myslí.
V květnu 1853 dochází mezi nimi k odloučení, protože Němcová uposlechne naléhání manžela a vydává se za ním do Balašových Ďarmot. V Praze nechává nejen svého Dušana, nýbrž i syny Hynka s Karlem. U Hynka se bohužel záhy projeví pokročilá fáze tuberkulózy. Božena se s ním stačí ještě po návratu do Prahy rozloučit a chlapec vzápětí umírá. Pohřeb nejstaršího syna ji úplně zdrtí. Láska k Lamblovi, která už částečně ochladla, nyní ustupuje přirozeně na druhou kolej. Božena oplakává svého syna a nemá na svého milého náladu.
V dubnu 1854 opouští brány vězení známý bouřlivák a revolucionář Josef Vojtěch Frič. Díky němu opět ožívá pražský ruch, a ožije i samotná Němcová, kterou Frič přizve do klubka svých sympatizantů. Nadaná spisovatelka stále ještě v skrytu duše touží po muži, „jemuž by se kořit mohla“ a stále ještě ji opačné pohlaví považuje za velmi atraktivní. Nelze se proto divit, že pohledný a výrazně mladší medik Hanuš Jurenka je Němcovou přímo magnetizován. Náleží k Fričově družině, v níž vyniká určitou neotesaností a všudypřítomnou ironií. Božena v něm kupodivu nachází dokonalého muže, který by měl konečně naplnit její představu partnerského štěstí. Poměrně rychle se s ním sbližuje a její vášnivá láska je na pár měsíců spoutá. Nerozumí si přitom s dětmi Němcových a postupně přestává rozumět spisovatelce samotné. Bouřlivé city ochládají a Jurenka se rozhodne z nerovného vztahu vycouvat, což Boženu naprosto psychicky zlomí. „Já bych mu byla věnec z hvězd nejskvělejších spletla nad čelo, do nebes bych ho byla vznesla,“ svěřuje se společnému příteli Václavu Čeňkovi Bendlovi a přitom podvědomě tuší, že nikdo další už asi nepřijde. A přijít ani nemohl.
Němcová na jednu stranu hledala ideál duševně vyspělého a charakterově silného muže, avšak vnitřně toužila po milenecké lásce oproštěné od běžných starostí: „Když jsou dva ustavičně pospolu, všecky svoje potřeby jeden před druhým vykonává, pěkné, nepěkné, tu se zevšední jeden druhému. Není pak touhy, ani poesie, je to jen zvyk a potřeba, co je k sobě vábí – a to je, co se mi protiví.“ A možná v tom tkví důvod, proč nikdy nedosáhla skutečného citového naplnění a partnerského štěstí.
Prameny, z nichž jsem čerpala:
viz poznámkový aparát knih Lásky Boženy Němcové a Utajené životy slavných Češek