Proslavil ho vztah s Boženou Němcovou. Ale jeho životní osud je mnohem zajímavější než ten necelý rok vzájemného sblížení s naší nejslavnější spisovatelkou. Před dvěma dny si naše progresivní společnost bohužel ani nevzpomněla na 210. výročí od jeho narození.
Napsala jsem o něm kapitolu v knize Lásky Boženy Němcové a proto považuji za svou morální povinnost zmínit alespoň některé drobnosti z jeho pozoruhodného života.
Helcelet pocházel z městečka Dolní Kounice, avšak rodina se záhy přestěhovala do nedalekého Brna. Jan zde navštěvoval gymnázium. Na vlastní učení měl asi méně prostoru, než by si přál, protože hmotná nouze ho donutila dávat kondice. V překladu to znamenalo pomáhat s učením méně bystrým, nebo také líným jedincům, jejichž rodiče si mohli dovolit podobnou kratochvíli zaplatit. Studenti obvykle vzdělávali o něco mladší hochy, avšak Helcelet se v domácnosti brněnského Němce Möllera kupodivu zhostil výuky jeho tří dcer. Musel tam dost trpět, protože i když kořeny Helceletova rodu sahají až do Švýcarska, on sám prý mluvil výborně česky. A přirozeně se pak nechal strhnout obrozeneckými myšlenkami. S nimi u Möllerů samozřejmě nepochodil, přesto a bohužel se tu zamiloval: „… když Tebe nemám, má drahá, vždycky mi jakási bolestná prázdnost v srdci zůstává.“ Bohužel říkám z důvodu, že jeho láska Marie vykazovala jednu podstatnou a očekávatelnou vadu, nějaká čeština, kterou si vozily hloupé služky z venkova, ji v žádném případě nezajímala. Pokoušel se její nechuť k jazyku zlomit. Tahal jí domů kvanta knih, zůstala však k jeho snažení chladná a neoblomná.
Po ukončení gymnázia šel na filozofii představující jakýsi povinný základ pro další univerzitní vzdělání. Poté už odjel do Vídně, kde se zařadil mezi odvážné posluchače medicíny, protože studovat tento obor v první čtvrtině devatenáctého století vyžadovalo obrovskou kuráž. Nám by dnes lékař kráčející v zakrvácené kožené zástěře způsobil psychické trauma, tehdy se jednalo o běžně vídaný jev. A čím váženější a proslulejší doktor byl, tím měl špinavější zástěru.
Helcelet toto vše podstoupil, aby 9. června 1840 mohl převzít vytoužený diplom. O čtyři měsíce později dosáhl také titulu magistra porodnictví.
Za svými učednickými roky mohl definitivně zatáhnout oponu, což znamenalo, že se směl konečně oženit s Marií. Zjevně ho neuchvátila žádná Vídeňačka, nebo Italka v Padově (strávil tam dva semestry medicíny) natolik, aby na svou brněnskou femme fatale zanevřel. Brala si doktora, tudíž si mohla pyšně vykračovat před sousedkami. Ovšem zrovna ten její doktor z praktického lékařství časem zběhl ke kantořině.
Důležité pro Helceleta bylo přijetí do učitelského sboru olomoucké Stavovské akademie. Vyučoval zde přírodovědu a rovněž suploval předmět polní hospodářství. V roce 1849 se akademie, která původně vzdělávala hlavně potomky šlechtických rodů, přesunula do Brna. Tady se transformovala do podoby česko-německého technického učiliště. A Helcelet se pochopitelně stěhoval spolu s akademií. Vracel se do města svého gymnaziálního mládí spolu s manželkou, synem Ctiborem a dcerami Boženou, Miroslavou a Ludmilou.
Helcelet (přes určitou slabost pro dámské půvaby), velice lpěl na svých dětech. Na svou dobu možná až atypicky. Vedle běžných povinností vkládal energii i do mnoha dalších činností. Od mládí psal, původně básně v němčině, v dospělosti se věnoval publicistice, přispíval třeba do Olomouckých listů, nebo časopisu Koleda. Průběžně pilně docházel do „Čtenářského spolku brněnského“, kde prý k stáru udivoval mladou generaci vytříbeným stylem mluvy a krásou myšlenek.
Po celý život také usiloval o určitou rovnováhu, cíleně pěstoval nejen svého ducha, ale i fyzičku: „…často se koupám i s chlapcem a doma provádíme prostocviky“. Tím chlapcem myslel Ctibora, který později svou tělesnou zdatnost uplatnil ve vyškovském Sokole, kde si ho zvolili místopředsedou spolku.
Smůla je však ta, že Helceleta (bráno dnešním pohledem) neproslavila publicistická a pedagogická činnost, nevryl se do naší paměti ani jako pečlivý a pokrokově smýšlející otec, nýbrž se připomíná většinou v souvislosti s Boženou Němcovou. Ta kapitola, která se pro ně dva otevřela v dubnu roku 1851, je již stokrát veřejně propraná. Téma jsem stručně zpracovala na blogu(rozsáhleji v knize). Mohu proto ve zkratce zopakovat, že ženatý Helcelet s Němcovou spíše flirtoval, ona se však do něj bezhlavě zamilovala, ačkoliv je reálně dělila velká vzdálenost. Osobně se setkali pouze párkrát, ve zbytku času si vyměňovali dopisy. Boženčiny jsou láskyplné, ty jeho dost racionální, přestože se nerozpakoval ukrojit si něco málo z její tělesnosti. (Pokud k tomu dostal příležitost.) Dnes by ji asi nazval „kamarádkou s výhodami“.
Jinak se zřejmě rád vyskytoval ve společnosti zajímavých žen. Přátelil se třeba s jistou Karolinou Ottovou z Ottensteinu. Ta se také znala se společným přítelem Ignácem Hanušem. A zrovna s tímto Hanušem si o Karolině a později o Boženě za jejich zády psali. A rozhodně ne vždy mile a vlídně. Oběma dokonce vymysleli přezdívky, Karolina byla nazývána obvykle poetičtěji „Lotosem“, Božena dopadla hůř, protože se o ní vyjadřovali jako o „Slezině“. Oba ženáči si tím pravděpodobně kompenzovali „vzorná“ manželství se spořádanými, avšak středostavovsky upjatými manželkami.
Mimochodem Helcelet a rovněž i další člen Českomoravského bratrstva Matouš Klácel (ten s myšlenkou „bratrstva“ přišel) způsobili, že jsem se před pěti lety vydala do České Třebové a v pětatřicetistupňovém vedru vystoupala na takzvané „Hory“, kdysi lázeňské a poutní místo. Božena v tomto kouzelném lesním koutě strávila několik dnů s Klácelem, který si ji tu plánoval citově naklonit. Jenomže se za nimi vypravil z Brna vlakem fešák Helcelet. A Klácel doslova utřel. Helcelet „papal máček“, Klácel se dusil zoufalstvím. Třeba se chtěl vrhnout z kopce dolů. Ale to by si moc nepomohl, protože by se akorát skutálel dolů. Byl totiž podle dochovaných portrétů postavy poněkud zavalité.
Celá ta moje kalvárie, kdy jsem se skutečně vydrápala až k hospodě s pamětní deskou Němcové, mě inspirovala k povídce Predátor. Trvalo mi čtyři roky, než jsem ji napsala a dalších pět k následnému zveřejnění.
Pro ty, co jste Hory dosud nenavštívili, dodávám, že prostředí zmíněného milostného dramatu dnes působí poměrně opuštěně. Narazíte tam totiž častěji na houbaře s prázdnými košíky, než na vášnivé milence.
Jakkoli jsem ale Klácela v této „třebovské lapálii“ litovala, protože mimochodem ten pobyt Boženě zaplatil, mám pro hříšného Helceleta pochopení. A vůbec se mi nelíbí, když ho literatura černobíle odsuzuje jako „parchanta a cynika“, který ublížil nebohé Němcové.
Myslím si, že on opravdu nikdy neklamal sám sebe. Uměl svět i s jeho překotnými událostmi přijímat střízlivě a srovnávat se s nimi v souladu se svým osobním přesvědčením. Nemusíme s jeho konáním souhlasit, nemusí se nám líbit, přesto sám před sebou obstál. A znám dost lidí, co něco takového o sobě říct rozhodně nemohou.
Zdroj portrétu:
Vavroušek: Literární atlas československý obrazová historie naší literatury 1.
Praha: J. Otto, 1932