Psala mi moje známá Němka. Říkejme jí Hilda. Psala mi proto, aby se zeptala, jestli se nám v České republice vede lépe, neboť na začátku léta jsem jí vylíčila, co se u nás na poli finančním i politickém děje. Samozřejmě netuším, do jaké míry mají Němci objektivní informace o našem vývoji, proto jsem jí řekla, že se nám bohužel daří ještě hůře a vyhlídky na zimu považuji za přímo katastrofické. Vypíchla jsem pár konkrétních příkladů a to, že lidé třeba dostávají faktury se zálohami na energie ve výši 19 000 Kč měsíčně, což tady na severu odpovídá výši běžné mzdy. A zároveň přitom všichni platí za benzín i za potraviny obdobné ceny jako v Německu.
Nečekala jsem přílišné pochopení, neboť už minule jsem se dozvěděla, že naši sousedé se také potýkají s problémy (a to jim přitom tu energii prodáváme levně). Ovšem tentokrát mě Hildina reakce docela zdrtila. Dozvěděla jsem se totiž, že my Češi jsme „stateční a úžasní“, protože prakticky z celé Evropy pomáháme Ukrajincům nejvíc.
Nemůžu pochopitelně nic soudit podle názoru jedné Němky, nicméně mě přiměla pouvažovat nad tím, že možná právě tento postoj typicky představuje pohled jejích krajanů a možná všech takzvaných západních vyspělých ekonomik na nás Čechy. Jednoduše my tady můžeme zdechnout hlady (jde o to, že pomoc musí mít své hranice), ale hlavně, že jsme se postavili na tu správnou stranu a podporujeme Ukrajinu. Za to jediné si zasloužíme pozornost a potlesk. A tento okamžik mě přivedl k tomu porozumět, proč premiér Fiala vystavil na svém profilu ukrajinskou vlajku, proč všude prezentuje, že stojí za Ukrajinou a proč to vypadá, že myslí na Ukrajince zřejmě častěji než na vlastní spoluobčany. Západ to od něj chce a očekává. Jen za to bude pochválen a oceněn, po čemž zjevně při své neschopnosti, a současně touze po velké kariéře, prahne. A možná toho ocenění chce ve své intelektuální naivitě dosáhnout i pro celý národ, aby zůstal na věky tím odvážným, který se včas postavil na tu správnou stranu. Takových hrdinů z leknutí jsou bohužel plné hřbitovy. Takové hrdinství je k ničemu. Neboť jediné, v čem vidím smysl, jsou jednání o míru! To slovo jako by náhle zmizelo z evropského slovníku.
Pokud nás ale zbytek EU, jenž dodnes těží ze šikovnosti našich řemeslníků, lékařů a vědců, umí ocenit jen za pomoc na náš vlastní úkor, mělo by nás to vést pouze jedním směrem a to ven z tohoto společenství zkázy.
Protože se můžeme logicky a možná trochu provokativně ptát, co se pro nás Čechy tedy vlastně změnilo od doby, kdy nás nacistické Německo považovalo za podružnou rasu vhodnou leda na to, aby ostatním pokorně sloužila?