Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Evo, budeš tu chybět

Právě jsem se dozvěděla, že zemřela Eva Jurinová. Pro většinu lidí představovala tvář známou z televize, pro mě osobně ale znamenala mnohem víc.  Náš vzájemný kontakt nikdy neustal, přestože se naše profesní cesty před deseti lety rozešly.  Křtila  mou první knihu a pak i tu předposlední,  natočila se mnou nějaké rozhovory a  fandila mi. Fandila mé odvaze a fandila literatuře. Mockrát jsem s ní proto diskutovala nejen o Boženě Němcové, ale především o životě samotném. Vyprávěla mi o svých televizních začátcích, studiích a  láskách, vyprávěla mi o všem zajímavém, co ji v životě potkalo. A také mi uměla naslouchat.

Ráda jsem si s ní psávala dlouhé maily, ten poslední mi od ní přišel v říjnu. Ani slůvkem se v něm nezmínila o svých zdravotních potížích. Jen zalitovala, že bydlíme tak daleko od sebe. Psala jsem jí posléze ještě před svátky a  neodpověděla… Překvapilo mě to, protože mi každý rok posílala na Silvestra veselou smsku. Letos nedorazila a teď už bohužel vím proč.

Moje úplně první setkání s Evou proběhlo na půdě motolské nemocnice, kde jsem se ocitla na pracovním pohovoru. Přišla jsem tam dost vyjukaná a vyklepaná. Měla jsem za sebou téměř roční boj s chronickým únavovým syndromem a podle toho jsem také vypadala a komunikovala. Místo jsem ale získala. Eva se za mě přimluvila, což mi  časem sama prozradila. Prý jsem jí připadala jako slušná a chytrá holka. Poměrně záhy mi pak navrhla tykání s argumentem, že bych přeci mohla být její dcera. Z počátku mi to nešlo z pusy, ale jak jsem se s ní poznávala blíž a blíž, stalo se to týkání něčím naprosto přirozeným. Byla totiž přímá, nehrála si na žádnou primadonu a naše rozhovory probíhaly  v přátelském a později velmi důvěrném duchu.

Eva měla samozřejmě i své libůstky, milovala třeba zeleninové saláty s tunou česneku a taky v podstatě trochu tajně kouřila. Po každé cigaretě se zahalila do vůně parfému a nikdo by to na ní nepoznal. Oblékala, líčila se a chovala jako dáma, ale uměla být i docela zdravě trhlá. Mnohé lidi šokovala třeba tím, že nosila modré proužky ve svých tmavých vlasech.

Po jejím odchodu z pozice tiskové mluvčí se na ni  snášela  vlna kritiky, kterou jsem úplně nepochopila. Dodnes třeba nevěřím tomu, že by se zmocnila kazety s nahrávkou z výjezdního zasedání a poskytla ji médiím. Tyto nahrávky si totiž (stejně jako většinu dokumentů) uzavíral náš tehdejší šéf pod zámek. Domnívám se, že tato kauza ji velice mrzela a sebrala jí hodně životní energie. Ono totiž opravdu nebylo  snadné pracovat pro ředitele motolské nemocnice.

Díky zmíněným událostem pak  trochu zanikla neoddiskutovatelná pravda, že Eva  byla úžasná profesionálka ze staré moderátorské školy.  Nakládala si však obrovské množství povinností, jež musela často upřednostnit před osobními zájmy a starostmi. Nikdy nezapomenu na její velké trápení, kdy jí odcházela na věčnost maminka ve vzdálené Ostravě a Eva přitom musela zůstat jako celé tiskové oddělení v pohotovosti, protože ve FN v Motole ležel na ARU Václav Havel. Na druhou stranu se mohla spolehlivě opřít o svého skvělého a milujícího muže Vaška, s nímž byla dokonale propojená. Vzhledem k tomu, v jaké rodině jsem vyrostla, brala jsem je oba za určitý vzor. Ukázali mi, že když dva lidé opravdu chtějí, mohou setrvat v dlouholetém spokojeném svazku.

Eva si zažila obrovskou vlnu popularity na Nově, což ji trochu poznamenalo. Bála se například jezdit MHD. A nemohla jsem se divit, neboť i v nemocnici za ní chodilo neuvěřitelné množství cizích lidí a někdy se jednalo o dost nepříjemné hovory. Mockrát se proto raději stala neviditelnou a já jsem tyto zvláštní návštěvy musela s úsměvem nějak vyřešit, či slušně odbýt.

Když už Eva někam jela veřejnou dopravou, nasadila si černé brýle, držela se mě za rukáv a nehnula se ode mě na krok. Vždy jsem jí přesně nadiktovala trasu a přestupy a ona šťastně dospěla do cíle, za což mi potom několik dní děkovala,  jako bych s ní bezpečně slezla Mount Everest. Těch zážitků s ní spojených mám opravdu hodně a ponechávám si v paměti jen ty dobré.

Eva totiž určitě patřila k nemnoha  důležitým lidem, jež mi osud postavil do cesty, a od kterých jsem se toho dost naučila. Panoval mezi námi zvláštní vztah přesahující hranice běžné pracovní kolegiality.

Eva mohla i za to, že jsem se dala dohromady s mým bývalým partnerem. To ona se za něj tehdy mocně přimlouvala, abych se s ním zkusila sejít a popovídat si. A právě jí jsem se jako prakticky první osobě svěřila s tím, že jsem ho odvezla do psychiatrické léčebny na pavilón závislostí. Cítila jsem se tehdy velice  zoufalá a bezradná. A ona mi doporučila, abych to nebrala nijak tragicky, protože to není konec světa. Za mnohem horší by prý považovala, kdyby se z něj vyklubal kupříkladu pedofil. Tím mě naprosto odrovnala a taky rozesmála. Rozesmávala mě často, protože milovala legraci a dokázala si ji udělat i sama ze sebe.

Dnešek pro mě ale rozhodně není  veselým dnem, pořád nějak nemohu vstřebat, že opravdu odešla. Odešla ale tiše jako pravá dáma.

 

Dovětek: Když jsem končila svůj pracovní poměr v nemocnici,   našla jsem v poště níže uvedený  mail, který mě dojal a já si ho schovala na památku. Běžně soukromou korespondenci nezveřejňuji, ale myslím, že právě tato krátká zpráva nejlépe vypovídá o tom, jak lidská a empatická Eva byla. Snad by se za to zveřejnění na mne nezlobila. Bohužel dnes už nežije nejen ona, ale i  zmíněný Radovan.:

Milá Martino, jsem ráda, že u toho nejsem, zřejmě bych nepotlačila emoce, nemám loučení ráda, ty víš.

A tak ti aspoň mailově děkuji za vynikající spolupráci a vůbec…je to neuvěřitelné, že uplynuly čtyři roky, vidím tvůj příchod jako včera… Ach jo, nevím, pro co to bude dobré a proč to má tak být. Uvidíme! Doufám aspoň ve zlepšení tvé situace,že najdeš aktivity, které tě budou těšit a poznáš lidi, kteří ti dodají pozitivní  energii.
Těžce si představuji, že neuslyším tvé rutinní expres ťukání do klávesnice a neucítím tvé čajíčky. No nic, takový je život a tak bojuj a kdyby sis chtěla pokeckat,  víš, kde mě najdeš.
Držím palce s Radovanem ,patříte k sobě.
Pusu,eva.:-)

 

 

Foto: archiv autorky.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama