K sepsání tohoto textu mě přivedlo pozvání do středečního programu Dobré ráno v České televizi. Primárně jsem tam rozhodně nešla se záměrem hodnotit televizní sérii o Boženě Němcové. Necítila jsem se být k tomu povolaná a navíc respektuji odlišnost různých pohledů na věc. Pokud mě ale moderátor vyzve ke sdělení názoru, přirozeně zareaguji a snažím se myslet i na známá fakta. Aniž bych se jakkoliv vědomě provinila, dopadla jsem v televizi jako Mácha s Cikány (nápověda Jan Václav Zimmermann, nebo kniha Zapomenuté osudy strana 24). Se zataženou brzdou se mi pak ve studiu debatovalo opravdu hrozně. Jsem svobodomyslný člověk, snažím se žít i jednat čestně a za svými postoji si stojím.
Řekla jsem to na obrazovce, zopakuji to i teď, uvítala jsem, že po dlouhé době vzniklo dílo, které se poměrně zevrubně věnuje osobnosti Boženy Němcové. Nejedná se samozřejmě o dokument a proto v rámci zajímavosti příběhu musí nutně docházet k fabulaci. Bez ní se ostatně něco takového jednoduše natočit nedá, ale určitě lze ovlivnit její míru. U televizní Boženy pravda a skutečnost občas dost těžce padá na kolena. Na druhou stranu se tvůrcům podařilo přitáhnout zájem Čechů k osobnosti této spisovatelky. Tudíž se dost z nich nyní pasuje do role fundovaného životopisce a upozorňuje mě, že jsem trubka, která o Boženě nic neví.
Co se podle mého názoru povedlo
Potěšila mě snaha zachytit reálné prostředí (kulisy) tehdejšího života. Tudíž večer panuje v bytě Němcových skutečná tma, do které mihotá světélko, v nouzi se jí jáhly a na trhu se nakupuje pašované zboží. Těch příkladů bych našla samozřejmě podstatně více.
Z postav defilujících na plátně mě zaujal Vladimír Javorský v roli Jana Pankla. Samozřejmě o jeho hereckých kvalitách asi nikdo nepochyboval, nicméně v Boženě se mu na relativně malé ploše podařilo přesně vystihnout osobnost panského kočího, k němuž spisovatelka pociťovala větší náklonnost než k Terezii Panklové. Němcová vždy tvrdila, že se k ní choval, na rozdíl od rázné matky, laskavě. A musím dodat, že Javorský souzněl s Panklem nejen vnitřním pojetím postavy, ale i svou fyziognomií. To samé platí i pro lékaře Josefa Čejku ztvárněného Lukášem Melníkem, který se naprosto virtuózně ujal úlohy vzdělaného a všestranného muže, jenž byl Němcové moudrou a klidnou oporou. Melník v něm vytvořil zcela reálnou a uvěřitelnou figuru do nejmenšího detailu, tím detailem myslím třeba i „diskrétní“ pokašlávání do kapesníku, když Čejkův organismus začala sžírat tubera.
Musím rovněž pochválit Evu Josefíkovou za Antonii Reissovou. S něžnou a vzdělanou Antonií se popasovala se ctí, navíc jí k tomu jistě dopomohla až snivá krása. Ta ostatně herečku s touto historickou osobností také spojuje.
Nicméně přes zmíněná pozitiva mě napadá poměrně dost ALE.
Zásadním nešvarem série je určitá klipovitost
Božena udržovala osobní i písemný kontakt s neuvěřitelným množstvím lidí. V sérii je potkáváme ve scénách na plese, na vlasteneckém výletě a při dalších společenských příležitostech. Tvůrci je do příběhu bohužel sázejí takřka nahodile jako herce do hudebního videoklipu. Většina postav se jen mihne a docela by mě zajímalo, kolik diváků si je umí rozklíčovat, respektive alespoň někam zařadit. Jednotlivé díly se místy ztrácejí ve změti obrazů, jež na sebe někdy až křečovitě navazují.
S podobným problémem se museli před mnoha lety potýkat i tvůrci úspěšného seriálu F. L. Věk a zdá se, že to zvládli poněkud zdárněji. Protože tehdy divák poměrně snadno pochopil, kdo byli a co znamenali bratři Thámové, Kramerius a další velikáni toho času.
Ústřední herecká trojice
Zhostit se role Boženy Němcové je nesmírně těžké, protože herečka představuje nejen duchaplnou, nýbrž především okouzlující ženskou bytost. Božena měla prý takové charisma, že si v její společnosti každý připadal doslova jako uhranutý.
Anna Kameníková si s rozpustilostí mladé Barunky poradila dobře, její křehká postava se pro ni skvěle hodila, stejně jako její umanutost. Nicméně později v okamžicích, kdy už se Němcová stávala ozdobou společnosti, trochu překáží výraz àla vyděšené kuřátko. Rozpor mezi realitou a tímto filmovým pojetím se výrazně projevil ve zdánlivě nedůležité chvíli, kdy portrétista Hellich maluje Boženu. On ale maluje spisovatelku vrcholného ženství, už to není ta nezkušená dívka, nýbrž manželka, matka a spisovatelka. Jenomže na obrazovce vidíme místo ní stále tu rozpustilou subtilní dívenku.
Obsazení A. Geislerové je podstatně diskutabilnější. Už jsem to napsala a opět zopakuji, podle mě by se skvěle hodila do filmu o V. Náprstkovi pro roli jeho manželky Josefy. A tuto představu mi A. Geislerová v Boženě i potvrdila. Spisovatelku totiž vybavila překvapující jízlivostí, přestože Němcová vynikala laskavostí a srdečností. V tom se naprosto shodují její přátelé a známí, nehledě na to, že to lze vyčíst i z jejích dopisů. Zřejmě se jednalo o režisérský záměr, který jsem asi úplně nepochopila.
Jan Hájek v roli Josefa Němce dostal nesmírně obtížný úkol, neboť se tvůrci série podrželi klišé, že se jednalo o hrubiána, jenž svou ženu začal mlátit hned po svatbě. V tomto bodě bych ocenila, kdyby mi někdo ze čtenářů doporučil literaturu, kde se o tom píše, respektive, kde si na to konkrétně stěžuje sama Němcová. Já na to za těch uplynulých dvacet let bohužel nenarazila a samozřejmě si přitom uvědomuji, kolik bych toho ještě potřebovala nastudovat. Vím totiž jen o násilnostech, k nimž docházelo spíše až ke konci Boženčina života.
J. Hájek určitě v roli nevyrovnaného hrubiána obstál. Domnívám se však, že by stejně dobře zvládl ztvárnit opravdového Josefa Němce, jehož samozřejmě srážela vlastní svéhlavost a prudkost, ale měl i jiné a hlavně kladné vlastnosti.
Docela zbytečné sexuální scény
Sexuálních scén se v Boženě vyskytuje tolik, že místy působí dojmem, jako by spisovatelka v životě neprovozovala nic jiného. Pokud tvůrci zamýšleli veřejnost šokovat a přitáhnout pozornost, určitě se jim to podařilo. Bohužel se tím poněkud upozadila skutečnost, že Němcová považovala fyzickou stránku vztahu až za druhotnou, znamenala pro ni vyvrcholení lásky. Nebyla to tedy žádná běhna, nýbrž žena, která své vztahy prožívala hlavně srdcem.
S erotikou na plátně by se navíc mělo zacházet jako s šafránem. Ostatně jemné náznaky umí mnohdy vytvořit větší erotické napětí než naturalistická scéna. A když už se toto obhajuje argumentem, že Němcová prostě měla sex, ráda bych poznamenala – sexu se dopustili určitě všichni její přátelé a známí, kteří počali děti. Tudíž ho zažila kupříkladu i Světlá, Podlipská, Borovský, Erben a dokonce i ten mrzout Čelakovský. Nechápu, co je na tom tak fantastického a převratného a už vůbec netuším, proč na to klást takový důraz.
Všudypřítomné fabulace aneb Co nám vypadlo a co přebývá
Chápu, že kvůli zajímavosti děje se muselo ledacos v příběhu Němcové upravit a změnit. Ale občas se to děje v míře až poněkud nepříjemné. Nerozumím tomu, proč z něj třeba vypadla stěžejní úloha Františka Matouše Klácela, proč na plátně Němcová prožívá s Nebeským žhavé intimní chvíle, když k nim chybí důkazy a lze proto předpokládat, že vztah s jemným a citlivým Nebeským probíhal zřejmě jen v platonické rovině a proč charismatického moravského vlastence Helceleta hraje herec s výrazem bankovního úředníka. Těch proč bych našla ale mnoho.
Série Božena pak v důsledku představuje spíše pásmo inspirované jejím osudem, od něhož se mnohdy odchyluje. Setkáváme se tu však se skutečnými lidmi, kteří se pro náš národ většinou obětovali. A pokud vyprávíme jejich příběh, nesmí z něj vypadnout vkus, respekt a úcta, úcta k jejich odkazu, protože se stejně jako my snažili obstát ve svém životě, jak nejlépe dovedli.
Dovětek
Kdo byl v manželství Němcových oběť?
Série vyprovokovala následnou diskusi, v níž se lidé staví buď na stranu Němcové či na stranu jejího muže a hádají se, kdo z nich zavinil rozklad jejich manželství. Já osobně žádného viníka a oběť nevidím, protože podle mého názoru ve vztahu žijí vždycky dva. Právě ti dva spolu sdílejí špatné i dobré časy a dopouštějí se chyb.
V případě Němcových se u oltáře rozhodně sešly dvě výrazné, neústupné a inteligentní osobnosti. A teď povím něco, co asi většinu zvedne ze židle, nicméně jeden druhého do určité míry potřeboval. Sama Němcová v korespondenci muži přiznává, že pouze u něj nakonec najde oporu a útěchu. Na druhou stranu lze předpokládat, že pokud by Němec žil s méně angažovanou ženou a pilnější hospodyňkou, která by dokázala krotit některé jeho nápady a nálady, dařilo by se mu podstatně lépe. On byl vyloženě rodinný typ, přesto se samozřejmě snažil své pracovní povinnosti vykonávat poctivě.
Pokud se Němcová chtěla věnovat autorské tvorbě, přirozeně mohla jen obtížně zvládat „přízemní“ starosti. Opravdu nejde psát a od toho odbíhat k péči o děti a domácnost. Každopádně muž, který by jí vyhovoval, se bohužel ještě nenarodil a zřejmě ani nikdy nenarodí. Odpověď na to, proč a jak jsem k tomu dospěla, jsem objasnila v knize Lásky Boženy Němcové.
Zdroj obrázku: wikipedia.org