Slíbila jsem všem známým, kteří nemohli přijít, že se pokusím napsat svůj pohled na sobotní demonstraci. Stále sice úplně nevěřím na davy na náměstí, přesto mi to teď připadá jako jediná a v zásadě poslední možnost vyjádřit svůj názor. Zároveň podotýkám, že naposledy jsem demonstrovala na podzim roku 1989, kdy jsem končila základní školní docházku. Založením jsem totiž svobodomyslná anarchistka a tou i zůstanu, stejně jako si nenechám nikým vzít ty „mé obrozence“. Žijeme ale bohužel ve světě, který má a zřejmě potřebuje své vůdce. A právě proto si člověk nesmí nechat všechno líbit, neboť teď se už nejedná jen o nějakou politiku, ale především o to, abychom měli vůbec čím topit a co jíst.
Média o sobotní demonstraci již informovala a ta veřejnoprávní se dokonce této povinnosti snažila elegantně vyhnout. Sám premiér tomu nasadil korunu, když se o nás demonstrantech vyjádřil jako o proruských silách. A bohužel tento jeho výrok převzaly všechny světové agentury. Hanobit vlastní občany mu jde výborně, ale přijít mezi ně a spatřit tam ty tisíce zdravě naštvaných a odhodlaných voličů, na to odvahu očividně neměl.
Celá akce pro mě začala již v úplně narvaném autobusu do Prahy. Jeli jsme běžnou linkou, tudíž společnost Arriva měla asi v sobotu žně. Budiž jí to přáno, protože nás do metropole dopravila v pořádku.
V průběhu cesty jsem si díky sociálním sítím ověřila, že se Václavské náměstí postupně plní. Ve tři čtvrtě na jednu, když jsme vystoupali po schodech z metra, jsem se na vlastní oči přesvědčila o tom, že by přítomné množství lidí stačilo k tomu dokázat, že se opravdu nejedná jen o hrstku Putinových příznivců. Ve dvě hodiny se pak davy tísnily už i v přilehlých ulicích. Když se naplní celý Václavák, jde údajně o nějakých 100 000 lidí a ne těch 70 000, což udávala policie a po ní to opakovala i média. Na tom ale nakonec nesejde, síla lidí byla ohromující. Do Prahy se totiž tentokrát sjela celá republika a ta demonstraci podle mého názoru zachránila. Někteří Pražané totiž ani netušili, o co jde. Utkvěl mi jeden procházející otec s kočárkem, který se ptal, proti čemu se vlastně demonstruje. Až mu přijde faktura se zálohou na energie ve výši 25 000, možná to pochopí.
Média se také pokoušela zdůraznit, že demonstraci opakovaně narušovaly zdravotní kolapsy přítomných lidí. A média psala také o tom, že se mezi protestujícími vyskytovali agresivní provokatéři. Ano, bohužel se některým lidem udělalo zle, vždyť stáli v davu a ještě na ně pražilo slunce. To se prostě bohužel stává. Organizátoři ale v průběhu celé akce žádali, aby se vždy vytvořila ulička pro zdravotníky. A všichni to také pod pódiem dodržovali, i když to nebylo v té mase úplně jednoduché. Pár kroků ode mě zkolabovala jedna paní a dostalo se jí rychlé pomoci. Na místě totiž sloužily dobrovolně sestřičky z nemocnice a navíc se v případě potřeby volala i záchranná služba.
Když se zmiňuji o zdravotním a bezpečnostním zajištění, měla jsem upřímně velkou obavu, jaké příkazy dostane policie. Ta se ale chovala zcela profesionálně. Skutečně dbala na průběh akce a ihned zasáhla, když se v davu vyskytl nějaký provokatér. Tudíž se celá demonstrace obešla bez násilí, proběhla klidně a spořádaně.
Nad hlavami demonstrantů vlály většinou české vlajky, zahlédla jsem také dva husitské kalichy, českého lva, moravskou orlici a dokonce i slovenskou vlajku. Neviděla jsem ze své pozice (stála jsem na úrovni KFC) jedinou standartu, která by odpovídala onomu mainstreamovému náhledu, že se tam sešla banda proruských separatistů, fašistů a extremistů. Ve skutečnosti tam demonstrovali normální lidé, jimž hlavně došla veškerá trpělivost s tím, co se děje.
Samotná akce byla zahájena zpěvem hymny. Když jsem ji zpívala a dívala se na budovu Národního muzea, neubránila jsem se slzám. Zní to pateticky, ale myslela jsem na Františka Škroupa, jenž zemřel v Rotterdamu, myslela jsem na Josefa Kajetána Tyla, co sešel ze světa v naprosté bídě a taky na to, kam jsme to jako národ přivedli. Zároveň jsem cítila určité zadostiučinění, protože jsem měla kolem sebe tisíce lidí, jež se snad probrali konečně z té letargie a pochopili jako já, že síla člověka nespočívá v tom, co napíše na sociální síť, ale jestli skutečně vyjde ze své ulity. Nicméně mě docela upřímně mrzelo, že zpívám hymnu a dívám se na cizí státní symbol. Ať se na mě Ukrajinci nezlobí, ale na muzeu, jehož zbudování navrhl František Palacký, velikán české historie, by měla viset především naše vlajka.
Po hymně se na pódiu vystřídali různí řečníci. Výběr přednášejících bych taktně označila za pozoruhodný. Rozhodně jsem se s mnohými neztotožňovala a asi obecně dávám přednost tomu, když se k důležitým věcem vyjadřují hlavně odborníci a ne jen aktivisté a politici. Nicméně pokud budeme stále lustrovat toho, kdo kde vystupuje a jestli s námi názorově konvenuje, nesejdeme se nikdy a nikde. Musíme hledat to, co nás spojuje a ne rozděluje. S tou myšlenkou jsem tam také přišla. Navíc se mi zdálo, že samozřejmě lidé celkem dobře chápou, jak se to s různými přednášejícími má a podle toho adekvátně reagují. Pan Skála si tam tak trochu dělal předvolební kampaň, pan Volný si jel stále tu svou rádoby líbivou a pro mě docela agresivní rétoriku. Nakonec to ale zazdil pan Lukavec, hvězda sociálních sítí, který dal chytře prostor paní advokátce Zwyrtek Hamplové a dav odkázal na svůj projev na Facebooku. Dávám mu sto bodů za vlastní geniální PR. Ale kvůli tomu jsme se tam vážně nesešli.
Organizátoři by podle mého názoru přece jen měli pečlivěji vybírat, koho pozvou na pódium. Osobnosti typu Petry Fajmonové Rédové jsou totiž životadárnou vodou pro to, aby se pak celá demonstrace odsoudila slovy, že se jednalo jen o „hloupé“ antivaxery. Média stojící za současnou probruselskou vládou se totiž chytnou každé takové vějičky, kterou pak postaví proti nám všem.
Z celého programu mi především utkvěla vystoupení přítomných odborníků, kteří přinesli naději, že i současná šílená situace (na poli energetickém, potravinářském a ekonomickém) má stále ještě racionální řešení. Jenomže problém spočívá v tom, že námi placení zástupci konají jen slovně. A my musíme najít cestu, jak je donutit něco skutečně začít dělat.
V následné reflexi médií a z úst politiků zaznělo, že se na demonstraci volalo po jakémsi novém bratrství s Ruskem. To ale není pravda! Vždyť tam byli lidé, co si ruskou okupaci dobře pamatují. A stáli jsme tam i my, generačně mladší, kteří díky ní vyrůstali v tvrdé normalizaci. A na to se nedá nikdy zapomenout! A pokud se výrok, že bez ruského plynu se v současnosti neobejdeme, považuje za propagaci Putina, tak už to nelze nijak rozumně komentovat. Rovněž nelze komentovat odsouzení myšlenky, která na demonstraci rezonovala, že chceme zůstat suverénním státem nepodléhajícím diktátu hroutící se EU a mocenských zájmů USA. (Za covidu jsem si pouštěla různé dokumenty o tom, jak se za velkou louží žije. Doporučuji shlédnout na Youtube).
Ráda bych proto vzkázala všem, jež dali a stále dávají demonstrujícím hanlivé nálepky, že v sobotu své postoje veřejně a svobodně projevilo nejméně sto tisíc občanů. A projevilo je, na rozdíl od všech těch mnohdy agresivních celebritních i necelebritních „zastánců té jediné správně demokratické pravdy“, klidně a slušně! Kolem mě stáli docela obyčejní lidé, jež denně potkáváme v dopravě, v práci a na ulici. Nespatřila jsem žádné hákové kříže, hajlování a jiné ohavnosti. Viděla jsem dost starších spoluobčanů, jejichž rodiče možná právě v tom koncentráku kdysi skončili.
Přiznám se, že jsem náměstí opustila ještě před koncem demonstrace, trochu jsem se bála toho, až se dav vydá směrem k metru a na nádraží. Tudíž jsem si závěrečnou hymnu nezazpívala. Třeba to napravím někdy příště.
Chtěla bych ještě dodat, že nejsem dávno ta naivní čtrnáctiletá holka a politikům vůbec nevěřím. Přesto se domnívám, že si nesmíme nechat všechno líbit, i když vážně netuším, koho budu volit v těchto komunálních volbách. Já totiž hlavně vím, koho nevolit.
Každopádně nelituji toho, že jsem se na Václavák vydala. Ostatně pro mě ta sobota měla ještě jeden osobní význam. Před lety jsem přestala věřit v lidskou sounáležitost. V sobotu jsem ji po letech na okamžik zahlédla. A za to jsem ráda.
PS. Prosím všechny, kteří mi teď chtějí vynadat do trollů, švábů, antivaxerek, fašistek, koblih, užitečných a neužitečných idiotek, Putinových či Babišových ctitelek, hloupých, nebo vymaštěných ženských a nevím čeho dalšího, běžte se místo vypisování nadávek raději projít do lesa. Je to mnohem zdravější, než se rozčilovat a živit vztek. Já totiž nikomu jeho odlišné názory neberu a nikomu sprostě nenadávám. Já jsem přece ve Vašich botách nechodila a ani Vy v mých. Já si jenom pamatuji doby, kdy jsme se sešli u jednoho stolu v hospodě a dokázali si sdělovat úplně v klidu odlišné názory. Tomu jsme se bohužel nějak odnaučili. A mohu jen dodat, že jediné, co bych si přála, abychom nyní raději hledali to, co nás spojuje a ne to, co nás rozděluje. Děkuji.