Neznám asi nikoho, kdo by uplynulými dvěma roky procházel s nadšením a optimismem. Zřejmě to bude tím, že se bohužel nepohybuji mezi výrobci respirátorů, nebo manažery farmaceutických firem. Jsem totiž pevně ukotvená v podzámčí. A u nás v podzámčí to opravdu stojí za starou bačkoru.
30. prosince mi přišel pozdrav od energetické společnosti s upozorněním, že od ledna nemilosrdně zvedají tarif. Ten samý den mě rovněž předčasně navštívili „Tři králové“ z družstva. Dva pánové mi instalovali nové měřiče spotřeby vody i tepla. Jejich kolegyně na mě hned ve dveřích zahalekala, kde mám kuchyň. Vzhledem k velikosti a typu mého bytu to vyznělo zhruba stejně, jako by se bezdomovce ptali na sprchový kout. Výsledkem této invaze bude vyúčtování. Ostatně již 22. prosince jsem od nich obdržela přání k Vánocům obsahující doušku o zdražení nájmu (nepochopila jsem kvůli čemu). Předpokládám i následné zdražení tepla a to nemluvím o vyšších odvodech na sociálku a zdravotní pojištění. Nový rok ještě nezačal a již jsem o několik tisíc (dopředu) lehčí. A naprosto stejné výhledy má většina občanů od nás z podzámčí.
Když k tomu přičtu skutečnost, že covid se s námi nehodlá rozloučit v té intenzitě, v jaké se tu nadále vyskytuje, můžeme si najít nejbližší strom a tam se oběsit. Vyšlo by to podstatně levněji.
Ti, co závěr roku statečně zapili, mohli se opřít o nespornou výhodu kocoviny, protože si určitě hned prvního neotevřeli internet. Já jsem to bohužel učinila. Jedna z prvních zpráv zněla, jak v tomto novém roce společně a bez rozdílu zchudneme. Samozřejmě následovaly další černé predikce.
S covidem se tu potýkáme únavně dlouho. Do toho se ještě vecpala uměle vyvolaná energetická krize a chlapci z exotického východu, co hledají v Evropě spásu. Jeden takový v noci napadl v Karlových Varech dvě ženy, jedna skončila na ARU. Nějaký holomek, jenž si vegetí u našich sousedů, tu zničil život dvěma lidským bytostem a jejich blízkým. Očekávám opět nějaký chytrý hlas, který tento ohavný čin omluví slovy, že pachatel prožil těžké psychické trauma. Těžké trauma však způsobují právě tyto události.
Evropa kráčí doslova do háje a běžní občané nesou nejen zdravotní, ale i ekonomické následky covidu. A do toho marasmu nám událost v Karlových Varech jasně ukazuje, že to, co se dosud odehrávalo za našimi hranicemi, dorazilo bez slavobrány k nám. Z pohledu ženy mě to velice zneklidňuje.
Není proto třeba k tomu číst temné prognózy. Nejvíc mě baví, když tyto pesimistické predikce pronášejí ekonomové, kteří by za méně než dvě stě tisíc měsíčně ani nevstali z lůžka. Co takoví ví o našem běžném životě? Mají právo ho vůbec hodnotit? Protože míru frustrace spočítat na kalkulačce rozhodně nejde.
Ekonomové nejsou ale sami. Jejich kolegové z IT a dalších přidružených oborů nás neustále přesvědčují, abychom práci, vzdělávaní, nakupování i osobní kontakt přesunuli hlavně do online prostředí. Nazývají to nevyhnutelným pokrokem přinášejícím větší efektivitu a časovou úsporu. Já bych spíše řekla, že si brání hlavně svůj vzkvétající byznys. Protože chození do hospod je zvyk starý jako hospody samé. V putyce se vždy setkávali jedinci z různých společenských vrstev a většinou se tam i mnohé podstatné „upeklo“. Patří to k naší kultuře. Ovšem teď se nám tvrdí, že se jedná o zvyk škodlivý a vlastně i zastaralý.
Jasně, můžu si dát doma pivo a online debatovat s těmi, co udělají to samé. Ale to se pro mě blíží nějakému hodně pitomému sci-fi filmu. Nedivím se pak, když toto „nové uspořádání“ vyvolává nárůst depresivních stavů.
Před koncem roku mnozí z nás bilancují. Já osobně bych ten uplynulý mohla docela klidně smazat. Samozřejmě jsem se, díky Bohu, potěšila řadou milých setkání na besedách, ovšem většinu času se nad nimi vznášel přízrak ilegální činnosti. Rok 2021 proto vidím opravdu jako marnost nad marnost, byť jsem ho částečně využila pro vylepšení své kvalifikace. Tudíž pro mě znamenal dost učení a stresu. Ovšem jestli a kdy využiji v praxi oba získané certifikáty, zůstává ve hvězdách, protože covid. Obávám se, že než k tomu dojde, získané poznatky zapomenu. Ale mám prý zůstat pozitivně naladěná. Jenomže v té všudypřítomně dusivé atmosféře se to dost dobře nedá.
Potřebovala bych (a určitě nejen já) trochu více informačního optimismu a humoru. Akutně se nám nedostává především toho laskavého a chytrého. Právě tento druh zábavy tady nikdo prakticky neumí, což ukázala i tradiční televizní zábava. Tudíž my, staré struktury, můžeme doslova zamáčknout slzu při vzpomínce na scénky Vladimíra Menšíka a jeho stejně vtipných kolegů.
V poslední době často přemítám nad tím, jak vše nepříjemné, co jsem vyjmenovala, vyzmizíkovat, setřást, zamést někam pod koberec. Spolehlivý klíč jsem zatím nenašla.
Možná ale spočívá právě v setkávání, kdy se můžeme vzájemně svěřit, vyříkat si to dobré i zlé osobně, jednoduše se potkávat s příjemnými lidmi, kteří o to stále ještě stojí.
Pevně doufám, že takoví ještě stále existují.
PS.
Vám, jež jste dočetli až sem, bych ráda do roku 2022 popřála, aby se ty černé scénáře nenaplnily a naše stará Evropa konečně dostala rozum.