Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

A jaké znamení si neočkovaní teď připnou na kabát?

Česká vláda se zjevně rozhodla naplnit divoké sny všech konspirátorů, kteří tvrdili, že jednoho krásného dne ztratíme občanská práva a staneme se otroky systému, v němž nás čeká dřina ve prospěch několika bohatých jedinců rozhodujících o našem právu na život.

Sám ministr Blatný dnes směle vykročil vstříc tomuto novému uspořádání. Chce totiž občany rozdělovat podle toho, zda se nechají očkovat proti covidu nebo ne. Přitom taktně opomíjí skutečnost nedostatku vakcín, zřejmě se do konce roku na této situaci nic moc nezmění. Vyvoleným, jež injekci dostanou, se pak prý otevře relativně normální režim, budou v něm moci cestovat, navštěvovat restaurace i kulturu, zatímco zbytek zůstane odkázán na to chodit do práce a po ní se spořádaně vrátí domů.

Pan ministr bohužel neupřesnil, jakým způsobem se ti neočkovaní budou označovat, aby se od těch vyvolených odlišili. Možná by se hodil zase nějaký hezký symbol přišitý na kabátě, třeba v podobě přeškrtnuté injekční stříkačky. Vyvedla bych ji pro výstrahu v rudé barvě. A to by bylo, aby si jí na ulici nikdo nevšiml a onoho hříšníka nelynčoval!

Sluší se ale dodat, že údajně i bez očkování můžeme docela pohodlně existovat. Stačí využít báječnou možnost jít si vystát frontu na covid test. Netuším, proč by to měl zdravý člověk podstupovat, nehledě na to, že  v davu mezi nemocnými lidmi se nakazí daleko rychleji než kdekoliv jinde. A pokud bychom  museli před každou návštěvou divadelního představení test absolvovat, povedlo by to pouze k tomu, že příště mávneme rukou a zasedneme raději k televizní obrazovce.

Od března 2020 se ve veřejném prostoru hodně debatuje o nesmyslech, přestože se existenční situace určité části občanů výrazně zhoršuje. Místo toho, aby se se jim nabídly adekvátní rekvalifikační kurzy, tak tu jen řada politiků a odborníků hospodsky vykřikuje, ať táhnou do montovny k pásu. Tovární dělník v montérkách zjevně zůstává nadpozemským ideálem i v 21. století. Silně mi to připomíná poválečné budovatelské časy, docela trpké déjà vu, řekla bych.

Stejně jako tehdy, tak i dnes určitá vrstva obyvatel směřuje díky covidu do háje zeleného. Rozdíly ve společnosti se pochopitelně výhledově zvětší, na jedné straně přibude pohádkově bohatých jedinců a na straně druhé těch výrazně chudých. Po zanikající střední vrstvě tu zůstane nezacelená díra. Na rozloučenou jí zarecitujeme „Sbohem a šáteček“, pak si utřeme slzy a vyrazíme k soustruhu radostně plnit plán.

Kromě zániku nás také čeká určitě záplava nových exekucí, neboť covidové šílenství jednoduše nemohou ustát lidé bez dluhů. Jenomže vláda raději sní o dokonalé politice banánové republiky, než aby se konečně vzmužila k tomu konstruktivně dořešit problematiku dětských exekucí a tolikrát omílané teritoriality exekutorů. Včera bylo opravdu pozdě a tak tu zdárně pokračujeme v nedotaženém paskvilu, který po sobě zanechal bývalý ministr Pospíšil a jeho hrabiví kamarádi, co čímansky rozluštili záhadu, ale ne hlavolamu, nýbrž toho, jak si lehce a beztrestně nahrabat milióny na úkor druhých.

Právě v krizovém období by měli být exekutoři ryze státními úředníky, nad nimiž existuje přísná kontrola a kteří za své konání nesou plnou zodpovědnost. Všichni víme, že mnoho exekutorů se ani neobtěžuje dodržovat nařízení stanovené pro výkon jejich činnosti. Když už se jim na nějakou levárnu přijde, a vážně ji nejde ututlat, pošle se na ně Vančurovo strašidlo Barbucha se svým dětinským „BARBARBAR“ a exekutor vesele škodí dál.

Jo jo, hezky si tu žijeme jako na divokém západě. A vrchní pistolníci nyní mohou stavět slavobránu, protože díky nim se již na jaře zavede chráněný účet. Kocourkovští pěvci už ladí pyšně notičky, neboť jim náměstci a poradci schválně zatajili, že tato horká novinka na západ od našich hranic úspěšně funguje dlouhé roky. Snad to pak alespoň půjdou s Prymulou zapít na Vyšehrad.

Jistě už v tomto okamžiku leckterý čtenář soptí, protože si ta Bittnerová asi neuvědomuje, kolik miliónů ti předlužení „podvodníci“ věřitelům dluží a jak tomu ti ubozí přijdou? Chápu, tuto mediální pohádku exekutorské komory znám nazpaměť. Jenom drobná poznámka, vyčíslil někdy někdo, kolik procent z té částky tvoří původní dluh a kolik spadá na takzvané náklady, úroky z úroků a dovolenou na Maledivách, protože i exekutorova rodina potřebuje mořský vzduch. Já jsem ten procentuální podíl v životě neviděla. Jestli někde existuje, sem s ním. Zřejmě si ho ale nechávají pro pokračování seriálu Akta X.

Bez debat a zbytečných řečí je systém exekucí u nás nemravný a když si uvědomím, kolik rodin teď postihne a kolika dětí se dotkne, nejraději bych odtud vypadla na opuštěný ostrov. Nejmladší generaci bychom měli přeci chránit! Ale ne tou policií, jež se vysiluje s obušky v ruce na veřejných shromáždění občanů hájících si poslední zbytky osobní svobody.

Nevím, netuším, jsem bezradná… Kam jsme se to jako národ vlastně dostali? Dospěli jsme do naprostého totalitního temna, v němž nám vládnoucí vrstva arogantně sděluje, ať si nestěžujeme, protože oni to s námi myslí dobře. Určitě to myslí dobře, ovšem hlavně co se týče obsahu jejich vlastní peněženky.

„Od dětských let jsi se zapomněl modlit, myšlenka bolí, bolí vzpomínka,“ říká Viktor Dyk v básni Promenáda Diogénova“. A já k tomu slovy jednoho starého chorálu mohu  vlastenecky dodat: „Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!“

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama