Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Závislí lidé nejsou opičky v zoologické zahradě

Naše společnost se považuje za rozvinutou a moderní komunitu, v níž se příslušníci menšin mohou celkem otevřeně prezentovat. Zvykli jsme si na to a už příliš neřešíme pochody homosexuálů, nebo práva jedinců na příslušnost ke třetímu pohlaví.

Jakmile se však mezi námi objeví člověk zápasící se závislostí, stává se terčem údivu a postranních klevet. Jinak řečeno, většina lidí na něj ukazuje prstem a prohlíží si ho jako exotickou atrakci v teráriu. Ostatně to se do určité míry týká všech pacientů potýkajících se s různými duševními problémy. Při vyslovení slova léčebna, či psychiatrie pak polovina populace vypukne v smích, druhá tato zařízení nazve pakárnou, kam noha takzvaného slušného pracujícího nevkročí.

Toto neskrývané pokrytectví mě fascinuje. Vždycky mě napadá, zda tito jedinci ve chvíli, kdy si zlomí nohu, půjdou tento úraz rozběhat do parku, nebo spíše vyhledají lékaře. Druhá varianta bude zřejmě častější, neboť se zlomenou nohou se běhá dost obtížně. A to stejné platí i pro psychické trable všeho druhu. Jednoho krásného dne se totiž přihodí, že najednou nemůžete vylézt z postele a svět náhle zčerná. Znám to sama a důvěrně. V necitlivé společnosti se to bohužel citlivým lidem stává častěji, než by si sami přáli.

Na druhou stranu i já byla trochu pokrytec a došlo mi to teprve před dvěma dny. Když se můj bývalý přítel gambler zabil, spousta lidí mě počastovala názorem – buď ráda, že máš od něj pokoj. Z rozumového pohledu bych jim teoreticky mohla dát za pravdu. Jenomže já s gamblerem strávila deset let života a to, že jsem se od toho snažila do určité míry po jeho smrti oprostit, považuji nyní za obrovskou chybu.  Nic totiž není černobílé a pro mě to soužití znamenalo obrovskou školu a rovněž test mého charakteru. Dnes už vím, že bych ho neopustila. Kdybych to skutečně udělala, odnesla bych to zhruba stejně jako po jeho smrti. A navíc ona závislost tvoří jen jednu složku osobnosti, a já tudíž sdílela i ty jeho další a mnohem lepší. Ve skutečnosti jsem žila s úspěšným vysokoškolsky vzdělaným manažerem, který mimochodem přednášel na odborné konferenci ještě týden před svou smrtí. Závislost totiž s úspěšností a inteligencí absolutně nesouvisí.

Navíc z pohledu dobře poučeného laika se domnívám, že závislost se většinou nalepí na staré rány, na různé nedořešené a neošetřené křivdy i traumata z dětství. Sama bych u sebe našla předpoklady k závislostnímu chování a mohu jen děkovat náhodě a své síle, že jsem do toho úplně nespadla.

Někteří závislí, a to nejen na hazardu, se na mě občas obrací s důvěrou se svými strastmi, neboť se do nich asi umím vcítit a navíc jako spoluzávislá mám s tématem dost bohaté zkušenosti.

Závislosti nejen proto zůstanou navždy mým tématem a nedílnou součástí mého bytí, před kterou nemohu utíkat a vytěsňovat ji. A hlavně už nesmím nikdy dopustit, abych v podstatě odmítla podporu člověku, jenž měl ke mně důvěru jako loni v září. V danou chvíli jsem to nezvládla.
Rozhodně však netrpím spasitelským syndromem a vím, že závislého můžeme pouze pozitivně podpořit v jeho terapii, můžeme se naučit, jaká pravidla dodržovat a poté mu držet palec. Přesto pokud se na mě někdo obrátí, nesmím zavírat dveře.  Za ty dva roky jsem to udělala jednou a upřímně mě to mrzí. Nechci se totiž podílet na veřejném odmítání, jež důvěrně znám. Způsobuje výhradně to, že závislý se bojí vyjít se svým problémem otevřeně ven. Odsoudí ho totiž nejen okolí, ale mnohdy i vlastní rodina, což vyústí v cílené zatajování, které ničemu v důsledku nepomůže. A to se přitom týká i závislých řešících aktivně svůj problém.

Jediné, co mě v té dnešní džungli těší, jsou setkání ve školách s žáky a jejich pedagogy. Na nich totiž vidím, že je osud jejich svěřenců zajímá. Zůstali totiž stále ještě nelhostejní a nepoddali se nezdravým trendům, v nichž se zisk stal alfou a omegou všeho a potlačil zdravý selský rozum. A přitom i učitelé dnes nesmyslně stojí na okraji společnosti, jež si jejich práce v zásadě neváží.

Honosíme se svou vyspělostí a přitom se náš hodnotový žebříček převrátil vzhůru nohama.  A pak se nelze divit, proč veřejné mínění nazve  psychiatrickou léčebnu již zmíněnou pakárnou pro nesvéprávné chudáky a na závislé pohlíží jako na opice v zoologické zahradě. Pokud neumíme pomáhat a zabránit tomu, aby reklama na drogy všeho druhu pronásledovala už školáky, raději jízlivě nekomentujme oběti tohoto systému a buďme především vděční za svůj střízlivý život.

Ani mě by totiž ve dvaceti letech nenapadlo, že závislost se jednou stane mým tématem. Když už mi ale do osudu vstoupila na poměrně dlouhou dobu, tak mi v něm napořád zůstane.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama