Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Výročí, které neslavím

Dnes je to přesně dva roky, kdy na mě kolem sedmé večer zazvonila policie a oznámila mi, že je můj bývalý přítel mrtvý. Nemá smysl, abych opakovala to, co jsem už jednou napsala, a vyšlo nakonec v mé knize. Mohla bych totiž vlastně nyní bilancovat, ale ono není v podstatě co. Ta bolest sice ustoupila, nicméně jsem se s tou událostí úplně nesrovnala a čekám, až se mi podaří do tohoto bodu dospět. Stále jsem přesvědčená o zbytečnosti smrti mého přítele, měl žít, měl to zkusit, zvlášť když vím, že nejméně jeden jeho spolupacient z léčebny si dnes vede velice dobře. Nejvíc mě asi na celé věci mrzí, že spousta lidí, o jejichž charakteru jsem pochybovala a oni mi během uplynulých dvou let tyto pochybnosti jenom potvrdili, si žije docela spokojeně. A můj přítel, jenž bohužel myslel více na prospěch druhých než na svůj, to vzdal.

Bohužel i já sama jsem se záhy stala v mnohých očích pachatelem. Za mými zády proběhla řada pochybných řečí v duchu, že jsem přeci musela tušit, k čemu se on chystá a proč jsem té události nezabránila. Nikdy neskládám ruce do klína, a pokud bych něco vycítila, určitě bych zasáhla a snažila se to řešit. Ale co si má člověk počnout ve chvíli, kdy se ten druhý z hodiny na hodinu ztratí, vypne si mobil a nedá o sobě vědět?

Samozřejmě spousta lidí bude dnes tvrdit, že se mi navíc snažila po jeho smrti poradit a nasměrovat mě a já jsem páchala jednu blbost za druhou. Jenomže ono se to radí, když se dotyčný neocitl nikdy v tak tíživé situaci. A bohužel prázdné rady navíc ještě nikomu nepomohly. Nakonec jsem se stejně musela se vším více méně popasovat sama. Jen skutečně pár lidí nemlátilo s odpuštěním prázdnou slámu, ale fakticky přišlo s něčím, co mi prospělo. Jsem jim za to vděčná a vždycky budu.

Pochopitelně podobné události logicky protřídí kvalitu vztahů i lidí, co nás obklopují. Největšího dna však dosáhla paní, jež mě porodila, protože v těch nejhorších chvílích mi ještě přes otce vyhrožovala soudy a nakonec mi poslala šest neuvěřitelně agresivních mailů, za něž by se slušný člověk musel stydět. Podotýkám, že jí vadily mé zmínky o její osobě zde na blogu a v knize. Já jsem o ní ale hovořila velmi šetrně, protože kdybych měla sdělit úplnou pravdu, nemohla by pak už ani opustit jeden ze svých třech bytů.

Dnes mohu říct, že v jistém ohledu se můj život alespoň po té praktické stránce srovnal, i když mě to stálo obrovské úsilí. Bydlím v miniaturním družstevním bytě, na který jsem si musela půjčit. Bohužel mi můj domov zdravotně nesvědčí, ale to se nedá nic dělat, nevyskytuji se v nejzdravější části naší republiky. Před dvěma týdny se mi navíc podařilo doplatit po mém sebevrahovi dluh, tudíž se zdá, že minimálně v tomto směru si mohu oddechnout, ale jinak moc stříbrných obláčků nad mou hlavou nepluje. Stále mi nejde se radovat z věcí jako dříve, stále si zachovávám od lidí určitý odstup, protože po tom veletoči po přítelově smrti mám problém někomu věřit. Na druhou stranu jsem snad jeho odkaz využila k něčemu užitečnému, především ve školách vyprávím mladým lidem o úskalích hazardu. Často slyším nové příběhy s mnohdy tragickým koncem, což mě v žádném případě netěší, ale zároveň mě to utvrzuje o rozsahu problému, který tady nikoho zjevně netrápí.

A tak mohu s klidným svědomím konstatovat, že to, co se mi přihodilo, se opravdu netýká pouze mne, ale bohužel velkého množství lidí. Jenom se holt veřejně nemluví a nepíše o pravé tváři hazardu, protože to není v obecném zájmu. V obecném zájmu je naopak rozkvět a prosperita tohoto „podnikatelského odvětví“. Tudíž to u nás nezajímá v zásadě nikoho, paradoxně mně osobně třeba již kontaktovali dva novináři ze sousedního Slovenska. A za další paradox považuji i to, že jsem se nastěhovala do města, kde se mi z množství casin a dalších doupat dělá až nevolno. Bohužel pan Kubera a jeho nohsledi z ODS tvrdí, že se regulovalo a zakazovalo za komunismu a v demokracii se musí všechno naopak povolit. A ať se s tím každý popasuje podle svého uvážení. Já nerozumím té věci, proč mají a musí děti chodit kolem hazardních brlohů do školek a škol. To je snad zodpovědnost nás dospělých a rovněž naše vizitka, jestli je umíme od takového prostředí oddělit. Vždyť už jsem sama přednášela na x školách, kde se potýkají se závislostí na hazardu a nejde jen o případ jednoho žáka či studenta. Mnozí nerozumní rodiče totiž nechají své děti na sebe sázet, neboť věří tomu, že na tom nelze vypěstovat závislost.

Řekla jsem to a napsala několikrát, naše společnost je velice nemocná. Pokud zůstaneme nadále slepí a lhostejní, bude přibývat dalších žen, dětí, rodičů a sourozenců, kteří budou stejně jako já pohlížet na jisté datum v kalendáři s velkou úzkostí a nebudou nikdy ono trpké výročí slavit.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama