Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

O tchyni, drahých dýních a jiných pohromách

Některé příběhy se neustále vrací a opakují. Nevím, čím jsem si to já, jinak naprosto nematerialistická duše, vysloužila, že se na mě jako na magnet lepí většinou lidé závislí na majetku a mamonu. Bohužel k nim náleží i moje potenciální tchyně. Ve své poslední knize jsem ji překřtila literárním jménem Jaruška a je výjimečná z mého pohledu tím, že právě vykazuje,  jemně řečeno, známky značně svérázného vztahu k penězům.

Veškeré výdaje si snad odpradávna rozděluje do tří skupin – položky do dvacky   jsou  pro ni snesitelné, do padesátikoruny hůře snesitelné a ceny nad tuto částku považuje za zcela nemravné.  Velice těžce se jí proto žije v současném tržním světě, kdy dokáže zahrát řadu nádherných scének na téma, proč ta věc tolik stojí a jak je jí z toho špatně.  Bohužel za dvacku dnes si skoro nic nekoupíme, a proto se jí zle dělá téměř permanentně. Na druhou stranu v sobě dokázala rozvinout vzácnou schopnost přesvědčit okolí o své chudobě. K její cti musím ale dodat,  že ona se opravdu upřímně považuje za nesmírně nuznou osobu a krásně opravený dům s novým autem vlastní jen zřejmě záhadným omylem.  Samozřejmě i já patřím k lidem, co jí skočili na ten její nuzný špek a docela dlouho mi trvalo, než jsem se z tohoto mlžného snu probudila.

Když jsem před třemi roky s novým bydlením získala i kus zeminy, zajásala jsem, protože jsem si mohla konečně pěstovat vlastní zeleninu. Radostně jsem nakoupila sadbu a mezi ní i dýně Hokaido. Jaruška se coby zkušená pěstitelka procházela po mé půdě a rozkládala, co bych měla vyhodit, odstranit a zničit, a při té příležitosti vyzvídala, co jsem tedy zasadila. Po zaslechnutí názvu zmíněné plodiny se mě vážně dotázala, kde jsem sehnala semínka. Tak jsem odpověděla po pravdě, že na internetu a ona zavzdychala něco ve smyslu – tam nakupovat neumím. V průběhu sezóny pochopitelně vzdychala ještě několikrát, neboť by ty dýně rovněž chtěla a nemá… A vlastně jí to štve a já jsem jí je měla přeci dát a nedala…

V příštím roce se situace opakovala s drobnou obměnou, protože s dotazem na dýni  se Jaruška vytasila již v únoru a poručila mi, abych jí půlku sáčku usypala, což jsem vzhledem k velikosti balení odmítla. Doporučila jsem jí, ať zajde do zahradnictví, kde  je běžně k sehnání. Vzápětí mi přiznala narovinu, že už je viděla, avšak dodala:
„Víš, kolik stojí?  Sedmdesát korun.  Sedmdesát korun! Chytala se přitom za srdce a úpěla. Během léta si mi pak opakovaně postěžovala, že je taky chtěla pěstovat a nemůže…Otravovala mě kvůli tomu prakticky neustále,  a bohužel ani nepomohlo, když jsem jí pár zralých plodů darovala.

Nikdo se mi proto asi nebude divit, že jsem v následujícím roce raději pořídila dva sáčky a jeden tchyni věnovala, abych to nemusela zase až do podzimu poslouchat. Riskovala jsem přitom trochu, že dopadnu jako s voňavkou, kterou si na mě doslova vykňourala, a potom si mi stěžovala, že jí nevydrží celý den, ale pokusila jsem se na všechny nepříjemné příhody zapomenout.

Loni nás nakonec potkalo velké sucho a kvůli němu se urodilo poměrně málo dýní. Kromě změny klimatu se ale rovněž razantně změnila moje životní situace. Od května, kdy se nemilosrdná pravda ukázala v celé své kráse, se mnou Jaruška kupodivu nemluví, aniž bych věděla vlastně proč. A tak dodnes netuším, zda se jí z mého daru podařilo něco vypěstovat.  Co však vím určitě, letos se oranžové hlavičky na její zahradě neobjeví.

Zdroj obrázku: Pexels.com

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama