Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Nejen do Třebové za Boženou

Přestože nevlídné počasí pomalu klepe na dveře, ráda bych se ještě na skok vrátila do léta, kdy jsem si koupila týdenní jízdenku ČD a vyrazila na pět dnů do východních Čech. Podotýkám, že jsem se na tuto cestu vydala sama bez doprovodu  a vůbec toho nelituji. Člověk totiž nikdy není sám. Navíc jsem se utvrdila v tom, že nepatřím k lidem, kteří se ve světě ztratí, naopak si umím poradit v různých situacích.

Pondělí – Králíky

Za svou základnu jsem na první dva dny zvolila Ústí nad Orlicí, což pro mě bylo město zatím turisticky i pracovně neobjevené. Po zběžné procházce centrem jsem navštívila místní knihovnu, kde jsem ke své radosti objevila také své knihy, ty jsem podepsala a pak jsem bez váhání nastoupila do vlaku směr Králíky s přestupem v Lichkově. Vedl mě k tomu čistě osobní zájem, protože v Lichkově se narodil můj děda, v Králíkách strávil podle svého vyprávění určitou část dětství, snad i v rodině strýce učitele Josefa Bittnera. Bohužel muzeum na náměstí bylo zavřené, a proto jsem si stanovila náhradní cíl – Poutní areál Hora Matky Boží, který se tyčí nad městečkem. Informační centrum ten den rovněž nefungovalo, z těch důvodů jsem se na trasu zeptala v místní knihovně, kde mi ochotně poradila milá paní knihovnice.

Musím i s odstupem času konstatovat, že naši předci měli obdivuhodnou fyzičku, protože příjemná cesta vzhůru stromovou alejí se změnila díky prudkým pasážím a horkému sluníčku, v peklo. Pořád jsem si připomínala Bezděz a říkala si – tam je to horší, ale nijak to nezabíralo. Nahoru jsem dorazila žíznivá a s červenými tvářemi. Zachránila mě až prodejna suvenýrů a rovněž možnost chrstnout si studenou vodu do tváře.  Poté už jsem se mohla věnovat obhlídce samotného objektu kláštera. Nejvíc mě fascinovala Kaple Svatých schodů, které jsou napodobeninou schodiště v hradu Antonia v Jeruzalémě. Právě po nich vlekli Ježíše Krista k soudnímu stolci. V kapli po nich smí  kráčet jen věřící a to po kolenou střední částí schodiště, jehož boční části slouží pro chůzi směrem dolů. Docela dlouho jsem na tu mramorovou parádu  tiše hleděla, mé dojmy umocnila  ještě přítomnost vroucně se modlících žen. Odnesla jsem si  odtud nejen „Památku na projití Svatou branou v roce 2016“, ale jakýsi zvláštní pocit, který nedokážu  přesně charakterizovat. Kdybych patřila mezi věřící, asi bych dodala, že jsem se cítila duchovně naplněná.  Snad  za to může i  hospoda  a ohrada s pasoucími se kravami, což se sice zdánlivě vzájemně vylučuje, avšak zde to do sebe všechno  zapadá.

Úterý – Letohrad

Letohrad bych navštívila, i kdyby se v něm nenarodili naši současní špičkoví biatlonisté, přestože jejich výkony již dlouhá léta sleduji. Lákalo mě totiž jeho zachovalé historické centrum a několik památek.  Vždy mě potěší, když objevím něco nečekaného, v tomto případě symbolický hrob Františka Ladislava Heka (Jiráskem překřtěného na F. L. Věka)  u farního kostela sv. Václava. Hek zemřel v areálu současného sídla Muzea řemesel u své dcery. Před pár lety jsem se prošla jeho rodným domem v Dobrušce a tak jsem ráda viděla i místo, kde tento zajímavý muž strávil svá poslední léta. Bohužel Letohrad nenabízí žádnou ucelenou expozici věnovanou „praotcům“ obrozencům, kterou by si Hek a jeho souputníci zasloužili. Naopak  všechna návštěvní místa se věnují spíše jiným tématům.

Městské muzeum  mapuje historii sirkařství v regionu a rovněž vlastní a vystavuje Napoleonovy saně,  na nichž prchal slavný vojevůdce z Ruska. V Sasku však přepřahal na jiné a tyto původní se ocitly až v Letohradě.  Ze svého pohledu návštěvníka jsem ocenila velmi moderní pojetí celé expozice a rovněž skutečnost, že jsem se z ní dozvěděla o vývoji města.  Myslím, že by se touto zdařilou podobou  výstavních prostor mohly nechat inspirovat i jiná muzea v naší zemi a především jejich zřizovatelé a donátoři.

Zámek, který se nachází jen pár kroků od náměstí, slouží k  mnoha účelům (včetně knihovny a restaurace) a snad proto si zatím lze s průvodkyní prohlédnout pouze tři místnosti. Ale i tak to považuji za zajímavý vhled do minulosti. Navíc tu vystavují obrazy místního rodáka Rudolfa Faltuse, jehož osud věně kopíruje události dvacátého století. Absolvent vídeňské malířské akademie musel narukovat do první světové války, kde se údajně dostal až k popravčí četě. Domů se vrátil po této zkušenosti jako vyměněný, z veselého muže se změnil v podivína a nakonec zemřel v bídě. Maloval přitom opravdu skvostně. Jenomže na smutek nebyl čas, na doporučení paní průvodkyně jsem nevynechala voliéry s papoušky v zámeckém parku a také klokany. Ovšem na delší procházku se mi tedy už opravdu nechtělo, navíc jsem plánovala podívat se ještě do všude inzerovaného Muzea řemesel.

V kavárně na náměstí, kde jsem si dala dort, abych načerpala energii, se mě zvídavá paní majitelka ptala, jestli mi nevadí cestovat bez doprovodu. Ochotně jsem jí vyjmenovala všechny výhody tohoto způsobu trávení dovolené a ona pak se mnou probrala vše možné a nemožné. Doslova jsem se u ní zasekla na docela dlouhou dobu a tím pádem jsem do Muzea řemesel přikvačila asi devadesát minut před  zavíračkou, což stačilo na prohlídku zubní a gynekologické ordinace. Jednotlivé nástroje jsem už viděla v lékařském muzeu, včetně řady dobových fotografií, nicméně chtěla jsem ty předměty spatřit ucelené v prostoru. Průvodcem byl v tomto případě hlas z nahrávky. Bohužel nefungovala interaktivní tabule s krátkými filmy, a bohužel mě ani nenadchl systém vstupného, který mi připadal zbytečně složitý, rozdělený do mnoha tras. Nazvala bych ho pastí na turisty a hlavně na jejich peněženky.

Středa – Moravská Třebová

Hned ráno jsem si uvědomila, že mám už třináct let CFS a tělo se opravdu cítilo unavené. Hlava ale chtěla ještě něco zažít a proto přemluvila tělo k výletu do Moravské Třebové.  Poté, co jsem vystoupila z vlaku, jsem tohoto nápadu ihned litovala. Připadala jsem si totiž jako v Prostějově a to rozhodně nepovažuji za příjemný pocit. Na druhou stranu čekárna byla vzorně uklizená, jenom asi průmyslové budovy, které jsem potkávala při cestě do centra, nepůsobily příliš vlídně. Historické jádro města je na tom pochopitelně podstatně lépe. Tentokrát jsem však měla i jiné (nákupní ) spády, protože v centru sídli podniková prodejna české tradiční firmy Evona, kde mě obsloužila velmi ochotná paní prodavačka.

Zjistila jsem však, že vzhledem ke spojení nemám tolik času, proto jsem v zámku zvolila expozici s názvem „ Jak se žilo na venkově“. Dávám přednost historii podzámčí, než nablýskaných šlechtických sídel, právě v obcích kolem nich se rodili čeští vědci, spisovatelé a další osobnosti.  Jenomže často je to hodně smutné vyprávění, jako právě na zámku v Třebové. Když si člověk uvědomí, že v jedné místnosti stály dva tkalcovské stavy a ještě tam třeba bydlelo pět lidí, vděčí za čas, do něhož se narodil. My si takový těžký život neumíme ani představit, pro chudé obyvatele regionu to znamenalo všední realitu.

Třebová naštěstí nežije jen minulostí, právě pod zámkem se nachází tzv. Brána času, moderní architektonické dílo, které tvoří jedenáct vrstev zdí s oblouky.  Návštěvník může branou projít, na každém oblouku se skví významné datum pro město. Považuji to za zajímavý nápad, objekt má něco do sebe, líbil by se mi však víc přímo v areálu zámeckého parku, ale tam by se asi nejspíše už nevešel. A do odjezdu mého vlaku se už rovněž více nevešlo a já  se přiznávám, že tímto městem jsem tedy doslova prosvištěla.  Na druhou stranu samotná jízda vlakem mi otevřela krajinu a region, který jsem  opravdu dosud míjela.  Snad proto jsem tu  zanechala drobnou památku. V místní knihovně půjčují ode mě  knihu pro mládež V průšvihu, a tak jsem do ní načmárala svůj podpis. Snad na důkaz toho, že jsem Moravskou Třebovou konečně objevila.

Čtvrtek- Česká Třebová

Většina z nás Českou Třebovou poměrně často projíždí, já vlastně už asi od dětství znám její název. Zní pomalu na všech nádražích coby známá průjezdní stanice. Nikdy jsem tu však z vlaku nevystoupila. Neměla jsem asi důvod, nebo spíše příležitost, protože jsem spěchala jinam. Teď jsem nespěchala, i když mi upřímně nešlo o město samotné, ale o tzv. Hory u České Třebové.  A kdo četl všechny zmínky o Boženě Němcové v mých knihách, určitě tuší proč. Právě zde strávila milá Božena krásné dny plné poezie v září roku 1851 na pozvání zamilovaného Matouše Klácela, obklopená svými dětmi a přesto srdcem oddaná muži Ivanovi, jinak občanským jménem Janu Evangelistovi Helceletovi. Strávili tu spolu zřejmě i dost vášnivé chvíle.  Každopádně tento pobyt jí prozářil dny plné starostí, ať se stalo cokoliv.

Kdo by si však myslel, že od nádraží vede k tomuto památnému místu, které kdysi sloužilo jako lázně, nějaká extra značená cesta ve smyslu naučné stezky, či konkrétních tabulí, mýlil by se. Za pomocí navigace a jedné hodné starší dámy jsem se vůbec byla schopná nasměrovat k cíli. Nad čtvrtí domků a zahrádek, které mi připomněly mé rodné Nové Město na Moravě (ano, tam pod lesem) jsem se opětovně musela zeptat, kudy dále, protože cesta se dvojila. Nakonec jsem se  s úspěchem dostala k vyhlášené hospodě na Horách, avšak zavřené, a hlavně k pramenu a kapličce schované mezi stromy. Kdyby mi ale jiná paní neporadila, kde se kaplička skrývá, asi bych to místo musela pročesat jako detektiv. Říkám narovinu – naštvalo mě to a pekelně. Božena zjevně nestojí současnému vedení města za to, aby místu věnovalo pozornost.

Naštěstí v roce 1931 nadšenci umístili na budovu hospodu alespoň pamětní desku a uvnitř prý visí její obraz. Tolik jsem se alespoň dozvěděla od mladé maminky, která pak se mnou šla dolů. Vyprávěla jsem jí o Boženě a ona mě asi v půlce zastavila a pověděla „Vy se tak krásně posloucháte, měla byste někde přednášet.“ Na to jsem odpověděla, že to už nějakou dobu dělám. Dole ve městě jsem se pak pídila po magnetce s fotografií „Hor“, avšak slečna na informacích mi sdělila, že nic takového neexistuje, protože mají v Třebové mnohem atraktivnější lokality.  Všechny další plány jsem zařízla a raději si šla zaplavat do místního bazénu, někdy je lepší určité věci a okolnosti prostě spláchnout vodou.

Pátek – Kolín

Na trase Brandýs nad Orlicí- Praha jsem se zastavila ještě v Kolíně. Jedná se opět o město, přes které jsem jela milionkrát, ale nikdy si ho neprohlédla. Zamířila jsem do Regionálního muzea za stálou expozicí s názvem „Měšťanský dům“ .  Nemohu říct, že by se mi nelíbila, avšak pro mě neznamenala příliš mnoho nového.  Jde určitě o hezké pojetí měšťanské domácnosti 19. století ozvláštněné audio nahrávkou, ze které promlouvá fiktivní služebná. Kromě její komůrky a honosných pokojů jsem se ve sklepení domu seznámila středověkou historií Kolína a na pavlači jsem si prohlédla krátkou výstavu o hygieně, a rovněž vlastně výstavu věnovanou praní. Pro mě osobně byly objevné hlavně žehličky z daleké Asie. Za hodinku a něco jsem měla vše pečlivě prošmejděné.

Bolely mě už dost nohy, ale prošla jsem si ještě náměstí a zastavila se v knihovně, na kterou jsem zcela náhodou natrefila.  Bydlím ve stejném kraji, a pochopitelně mě zajímalo, jak to uvnitř vypadá. V tomto případě jsem ale měla trochu dojem, že se s tím podepisováním asi zbytečně nutím. Pro příště si z toho beru ponaučení a do knihoven budu vcházet zásadně jen jako anonymní turistka, nebo v opačném případě při příležitosti svých besed a přednášek. Asi vždycky neplatí, že český autor patří do české knihovny.

Každopádně mohu souhlasit se spisovatelkou Irenou Fuchsovou,  že její rodné město má něco do sebe. Stejně jako měla něco do sebe celá má pětidenní pouť , která mi přinesla spoustu inspirace (nápad na detektivku), zajímavá setkání a také nadhled nad věcmi, jimiž se člověk často trápí a jsou přitom malicherné a zbytečné.

 

13912858_908281165944745_8717342993369343408_n13939540_907152196057642_6591506147968998133_n14064079_908475345925327_1553467906356383722_n13962637_908281179278077_4822016693682431091_nbotzenapramen

Zdroj fotografií: Archiv autorky

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama