Reklama
 
Blog | Martina Bittnerová

Konec biatlonové pohádky?

V posledních letech se významně zvýšil zájem o biatlon, který já osobně sleduji již asi třináct let. Takzvaný „biatlonový boom“ přinesl řadu pozitivních změn. Za podstatné považuji, že především díky Jiřímu Hamzovi (dnes prezidentovi Českého svazu biatlonu) se podařilo získat solidní finanční zázemí a tudíž i výborné podmínky pro sportovce.

Bohužel se pak přihodilo to, co je podle mého názoru pro nás Čechy příznačné, ve chvíli, kdy se stále ještě biatlonistům poměrně dařilo, začal nám být domácí kabát poněkud těsný a chtěli jsme se stát světovějšími než všichni ostatní dohromady. Došlo proto na angažmá zahraničních trenérů.

Dosavadní trenér žen Zdeněk Vítek přestoupil k mužům a na jeho pozici naskočil Nor Egil Gjelland. Nesla se za ním pověst téměř božské nedotknutelnosti, vždyť trénoval hvězdy jako Emila Hegle Svendsena či Toru Bergerovou. Další Nor Anders Bratli nastoupil k mužskému áčku jako Vítkův asistent.

Vzápětí jsme se z médií dozvěděli, že u našich sportovců neprobíhal dlouhá léta trénink zrovna ideálně. Z těch důvodů se musí především změnit technika běhu a rychlost střelby. A na tom teď budou naši norští zachránci intenzivně pracovat. A zapracovali. Přitom si nestačili všimnout jedné prosté skutečnosti. Základ týmu mužů i žen tvořili spíše ostřílení mazáci a jen obtížně někomu téměř na sklonku kariéry můžete převrtat to, o co se dosud v závodech opíral. V tomto směru určitě platí známé přísloví o ohýbajícím se proutku a mládí.

Výsledek druhé sezóny pod norským vedením se nyní ukazuje dost zřetelně. Veronika Vítková je, lidově řečeno, zdravotně odepsaná. Při svém nedávném startu na české půdě si stěžovala, jak nedokáže vydržet ani prakticky lehčí závodní tempo. A přestože si vyslechla nejednou kousavou poznámku kvůli Gabriele Koukalové, dlouhá léta patřila k výrazným oporám a tak nejen ve štafetách velice chybí. Kdyby zůstalo jen u Vítkové, přešlo by se pak lehčeji zřetelné ochladnutí Evy Puskarčíkové, či ztráta dřívější bojovnosti Markéty Davidové. S tím vším by se dalo nějak smířit. Rozhodně se ale nelze smířit s vnitřním rozpoložením Lucie Charvátové, jež v pozici reprezentantky veřejně sdělila, že už nechce jezdit štafetu. Vzhledem k ostatním výsledkům Charvátové se jedná o psychický blok, tedy trauma ze štafetové střelby. A v této souvislosti mě napadá, s jakým sportovním psychologem český tým spolupracuje. Protože nechat v takové duševní nepohodě Lucii vymáchat, je podle mého názoru nezodpovědný alibismus.

Stále se spílá našim reprezentantkám, ale proč? Po roce a půl Gjellandova působení vnímám jedinou změnu, z dřívějších relativně spokojených sportovkyň se na mě z obrazovky dívají otrávené a mnohdy značně nevyrovnané dívky. K tomu všemu jejich rozkolísané výkony komentuje zvláštně duchem nepřítomný trenér. Hází přitom vinu výhradně na ně, neboť prý neposlouchají jeho rady. Pokud skutečně neposlouchají, měl by se asi zamyslet nad svou vlastní autoritou.

Po nešťastných výrocích Lucie Charvátové i Gjellandově televizním výstupu jsem se jala googlovat, abych vlastně zjistila více podrobností o jeho působení u norské reprezentace. Zahraniční weby mi toho moc nenabídly, z dostupných zdrojů jsem zjistila, že v roce 2010 nastoupil k norským ženám, tam úspěšně setrval tři roky. Sezónu 2014- 2015 pak strávil v roli trenéra mužské norské reprezentace. To je vše. Třeba jsem nenašla ty správné informace, nevím.

Dělá to však na mě dojem, že nás typicky česky opět uchvátila dojemná reklama a ne obsah. Tím nechci hanět Gjellandovu práci. Nicméně v půlce druhé sezóny už by ony prospěšné změny by měly být patrné. Dost možná s českými děvčaty nenalezl společnou řeč, i to se stává, ale pak by to chtělo čestně odejít.

Stačí se totiž podívat na zlepšující se výkony švýcarských biatlonistek ve štafetě, za nimiž očividně stojí spolupráce s novou trenérkou střelby.

Kdyby se Gjelland pohyboval v jiné sportovní oblasti, už by si zřejmě balil kufry. Jenomže možná má jeho angažmá spíše politický podtext, protože se pyšní zajímavými kontakty. Ale do tohoto zákulisí nevidíme a já ani vidět nechci.

Pan Hamza nás neustále chlácholí slovy, že si určitě ony nové přístupy sednou. Sednou jako u mužů, kdy se raději s asistentem trenéra Bratlim po loňské sezóně rozloučili?

Ne, pokus o severský zázrak nějak nevyšel. Kéž by si to ti zodpovědní včas uvědomili.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama